Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Benito Mussolini (Zdroj: Wikipedia)

Milé děti!

Protože nesmíte už měsíc chodit do školy, využijeme dnes příležitost a naučíme se něco doma, anebo, protože je krásné počasí, ještě lépe, vyjdeme si ven a budeme se učit třeba někde na lavičce v parku. Hezky se kolem mě posaďte, sundejte si roušky a pozorně se dívejte kolem sebe. Vidíte ty nevraživé pohledy lidí, kteří se nám vyhýbají na víc než deset metrů, i když nekýcháme, nekašleme a aerosol z našich úst a nosů okamžitě rozptýlí vítr? A všimli jste si té staré paní, co vytáhla, hned jak nás minula, mobilní telefon a někam začala horečně přes roušku telefonovat?

Nebudu vás napínat, dnešní hodina, děti, bude o fašismu, úplně přesně o zdravotním fašismu.

Historický fašismus vznikl v době, kdy jsme ani vy, ani já ještě nebyli na světě, a jeho kolébkou je Středomoří, konkrétně Itálie. Základní myšlenkou fašismu, podobně jako národního socialismu, je, že národ může jen tehdy dokázat velké věci, když se všichni jeho příslušníci semknou a budou bez přemýšlení poslouchat národního vůdce: tedy, že národní kolektiv je vše, jedinec nic. Ten vůdce, děti, je tady moc důležitý, protože bez něj by strýček Calogero z Palerma ani tetička Rosa z Toskánska nevěděli, co mají dělat, jak k národnímu rozkvětu přispět, a nezmohli by při nejlepší vůli nic.

Italové ale měli štěstí a takového vůdce našli. Říkali mu il Duce, tedy po našem právě – Vůdce. Jmenoval se celým jménem Benito Amilcare Andrea Mussolini. Slyšíte, děti, jak nádherně to zní, když to vyslovíme správně italsky, s přízvukem na předposlední slabice? Italově měli vždycky vkus!

Tak tenhle Benito Mussolini, to byl velice vzdělaný a moudrý pán, který měl uhrančivé oči a ohromné osobní kouzlo, proto vůbec není divu, že dokázal Italy nadchnout a strhnout na svou stranu strýčka Calogera, tetičku Rosu a miliony a miliony dalších. K moci se dostal tak, že v roce 1922 zorganisoval pochod třiceti tisíc oddaných stoupenců, camicie nere neboli černých košil, na Řím. Nepředstavujte si ale něco jako náš Milion chvilek, milé děti, tohle byli ostří hoši, s dobrým výcvikem a výzbrojí; žádný div, že jakmile dorazili do metropole, italský král Viktor Emanuel III. podlehl a pověřil Mussoliniho, ač ten nevyhrál žádné volby, sestavením nové vlády.

Ne, že by fašisté neměli odpůrce, ale římská kavárna byla ještě slabší než ta pražská a chudí Italové svému Vůdci důvěřovali, zvlášť když nový režim dokázal rychle nastolit pořádek. Změnily se zákony, včetně volebního, a Mussoliniho koalice získala v parlamentu za dva roky po dobytí Říma pohodlnou většinu 64 procent.

Jak to v Itálii v té době fungovalo? O tom vám budu podrobněji vyprávět někdy jindy, pro dnešek postačí, když si řekneme, že v zemi byl naoko dokonalý demokratický systém, fungoval svobodný tisk, ekonomika se postupně postavila na nohy, jen se občas stalo, že někdo, kdo s Vůdcem nesouhlasil, náhle zmizel nebo byl za záhadných okolností nalezen ve svém bytě mrtev. Při prosazování novot hrálo velkou roli to, čemu říkáme cizím slovem vigilantismus, tedy státem formálně neorganisované akce bdělých občanů – máš pravdu, Žofinko, je to z latiny, vigilans znamená latinsky bdělý nebo pozorný – tedy bdělých občanů, kteří byli přesvědčeni, že je na každém z nich, zda se ambiciosní cíle režimem propagovaného budoucího blahobytu podaří dosáhnout. Velmi správně, Aničko, vidím, že jsi chytré děvče a úplně správně se díváš směrem k té paní s telefonem, která se asi nemůže dovolat tam, kde by na nás mohla zavolat policii a kde je teď, v horkém slunečném počasí, pořád obsazeno.

Ale zpátky do Itálie. Mussolini tam vládl přes dvacet let, ale nakonec nedopadl dobře, protože se neobratně na straně Hitlera zamíchal do války a místo, aby mohl v poklidu dožít, tak jako jeho souputník Francisco Franco ve Španělsku, povstali proti němu samotní Italové, kteří mají, tak jako my Češi, takovou hezkou tradici, že žádnou válku nekončí na té straně, na které ji začali. Když pak chtěl Mussolini pár dnů před koncem války utéct do Švýcarska, nedaleko hranic, v horách, ho dopadli, zastřelili a jeho mrtvolu pro výstrahu pověsili za nohy u bensinové pumpy. Ale nemylme se, mnoho Italů, zvlášť starších, je dodnes přesvědčeno, že Mussolini byl největším Italem všech dob, a vyhlížejí, jaký další Vůdce se jim nabídne.

Co jsme se dnes naučili a jaký příklad si z Itálie můžeme odnést? Že bychom neměli věřit nikomu, kdo tvrdí, že jen on je naší spásou a že když mu uvěříme a dáme mu podporu, vyřeší za nás všechny problémy, jen je potřeba, abychom mu poskytli moc. Když takovému člověku ustoupíme, ve jménu jakkoli ušlechtilého cíle, kus svých svobod, už nikdy je nedostaneme zpět, naopak: bude jich chtít víc a víc; nejdřív bude slibovat, pak vyhrožovat, a nakonec na nás pošle své biřice s pendreky, a když to nebude stačit, se samopaly. A taky bychom neměli věřit nikomu, kdo po nás chce, abychom mu pomáhali tím, že budeme druhé udávat nebo přesvědčovat, ať s klackem nebo bez něj, aby se dobrovolně podrobili vůli většiny.

Proto, milé děti, budeme nosit roušky jen tam, kde to má aspoň nějaký smysl, a nedáme se ostrakisovat a šikanovat. Nikdo z nás nechce umřít na tu ošklivou nakažlivou nemoc, a nechceme ani nakazit druhé lidi, ale stejně jako před virem se musíme chránit před nesvobodou, protože ta má ještě delší inkubační dobu a nevyléčí se za dva týdny, ale někdy to trvá i čtyřicet let.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)