Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

A ne ledasjaké, ale to největší, jaké jsme tu, s výjimkou čtvrtstoletí od Listopadu, měli.

Co k němu? Patřím ke generaci, která se – u mne s rozdílem dvou a půl roku – narodila do husákovské normalisace, a na ruskou (promiňte, chtěl jsem napsat: ukrajinsko-polsko-maďarsko-východoněmeckou!) invasi nemá vůbec žádné authentické vzpomínky. To mělo určité, na první pohled ne úplně samozřejmé, důsledky, které snad bude stát za to popsat.

Především jsem vyrůstal v prostředí, kde existovaly dva přísně oddělené druhy českých, resp. československých, politiků a veřejně činných osob. První jakoby vystupovali z mlh Avalonu, byly to mythické až mystické bytosti: usměvavý, charismatický a tolerantní vůdce Sašenka Dubček, lidový Josef Smrkovský, statečný František Kriegel, vzdělaný a nadaný politik Zdeněk Mlynář, ekonom Ota Šik, a kolem nich božstva druhé kategorie, televisní ředitel Jiří Pelikán, ministr vnitra Josef Pavel, velvyslanec a pozdější ministr kultury Miroslav Galuška, a ovšem lidé, kteří dali Pražskému jaru tvář v kultuře, sportu a ve veřejném životě vůbec, a tím, že už také nesměli, stali se svého druhu národními modlami v exilu: gymnastka Čáslavská, zpěvačka Kubišová, cestovatelé Zikmund a Hanzelka, herci Suchý a Šlitr, spisovatelé Vaculík a Kohout, novinář Škutina, régisseuři Forman a Jasný – uveďte mi kterýkoliv obor a já vám jich deset vyjmenuji.

Na druhé straně byli ti, kteří směli, a to ve stupni leckdy nesnesitelném, zrádci a kolaboranti Husák, Biľak, Kapek, televisní ředitel Zelenka, šéfredaktor Rudého práva Hoření, zpěváci Neckář a Vondráčková, protežovaní sportovci jako koulařka Fibingerová nebo běžkyně Kratochvílová, a ovšem jeden celý papalášský a lampasácký fotbalový klub, Dukla Praha… prostě dva světy, plnící vcelku dokonale roli katholického nebe a pekla.

Když jsem začal brát rozum a dostal jsem i příležitost poznat osmašedesátý z dobového tisku, výstřižky z nějž lidé jako relikvii uchovávali často až do konce régimu, tedy řekněme na konci 70. a počátkem 80. let, začal jsem si klást otázky, jimiž byly všeobecně sdílené mythy o osmašedesátnickém ethosu znepokojivě nabourávány. První z nich směřovala k thesi, že díky okupaci jsme poznali, že komunismus je nereformovatelný.

To mi připadalo vnitřně rozporné a odporující tomu, co se tvrdilo, protože byl-li komunismus nereformovatelný, nebyla by možná ani jeho reforma v československém stylu, a Rusové (já vím, Ukrajinci-Poláci-Maďaři a Východoněmci!) tedy měli pravdu, když zakročili proti kontrarevoluci.

Druhý mythos, v nějž jsem přestal věřit, byla představa o dohnání a předehnání: Rakouska za 10–15 let, západního Německa jen o málo později. Copak je možné, říkal jsem si, že si ti lidé neuvědomují hloubku rozvratu, který komunismus způsobil? Snad jen jediný Antonín J. Liehm ve svých, mimochodem výtečných, článcích varoval před risikem přehnaných očekávání a nepodloženého optimismu. Houby dohnat a předehnat, vážení, pád komunismu by znamenal hlubokou, v katharsi dlouhé roky nebo i desetiletí neústící krisi celé společnosti, právě takovou, jaká přišla po r. 1989.

Za třetí jsem přestal věřit v bipolaritu veřejného života, resp. v její takříkajíc nezměnitelně podmíněnou povahu. Samozřejmě, že Vondráčková jako zpěvačka neměla ani polovinu talentu, co Kubišová, ale to nebylo důvodem, proč ona zpívala a jezdila po světě a Kubišová nesměla vystoupit ani na večírku v zotavovně ROH: neznamená to, že by nebyl možný opak, tedy že by si komunisté vybrali Kubišovou a z Vondráčkové byla oslavovaná disidentka. Kdyby Kubišová dostala takovou nabídku, jako Gott, víme jistě, že by to dnes nebyla ona, kdo by se ze své venkovské residence domáhal bizarního postavení národního pokladu?

A ovšem, to samé v politice. Jaký byl rozdíl mezi Husákem a takovým, řekněme, Mlynářem? Ano, každý z nich nakonec učinil jinou volbu, ale tohle aposteriorní hodnocení lidí roku 1968 mi přestalo vyhovovat. Uvědomil jsem si, někdy kolem r. 1985, že celý slavný Osmašedesátý není nic jiného než monstrosní politický kitsch. Češi byli již od konce války ruskými vasaly, podřadným národem, který ve válce fakticky prohrál, a ve své nezměrné hlouposti si to většina z nich ani nebyla s to uvědomit.

Prozření ruské (opravujte si to, prosím, dále laskavě sami) okupace mělo onen rozměr antické tragedie právě jen pro ně, viděno zvnějšku šlo o cosi naprosto jiného.

Politicky jistě Brežněv v srpnu 1968 ztratil, protože i když muselo být jasné, že Západ nezasáhne, dalo mu to munici proti komunistickým nohsledům a užitečným idiotům na celém světě: ti už nemohli dál bájit o humanistické a fakticky svobodné, jen trochu jinak svobodné, podstatě komunismu. Ovšem na politické mapě se nezměnilo nic: jenom se buvol ohnal po ovádovi.

No a teď se můžete, moji milí, dál dojímat, já vám v tom bránit nemíním.

Komentáře   

+1 # Tomáš Krystlík 2018-08-22 17:32
Takže podle Vás, pane Pecino, komunismus reformovatelný je? Ts, ts, ts! Dohnat Rakousko bylo možné, ale Rakousku by nesměla po několik desetiletí růst jeho ekonomika a Československu ano.
0 # Tomáš Pecina 2018-08-22 18:04
Poukazuji na vnitřní rozpornost tvrzení "Oni nám zadusili naše demokratisační snahy!" a "Invase ukázala, že komunismus je nereformovatelný!" Že by snad komunismus fakticky reformovatelný byl, mne nikdy nenapadlo ani zlomkem IQ.
-2 # Báša 2018-08-24 03:46
Samozřejmě, že komunismus lze reformovat. Viz Čína. Jen už to potom není tak úplně komunismus, ale spíše osvícená diktatura

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)