Českými zeměmi se přehnalo výročí, a kdo se včas neochránil před vlivem medií, vtíravě předkládající tu nebo onu versi Velkého Listopadového Kýče, prožívá touto dobou patrně cosi podobného kocovině.
Slavit přirozeně nebylo co, implose totalitního režimu, který se, přestože měl ze všech ruským imperiem ovládnutých zemí patrně vůbec nejmenší podporu ve společnosti, udržel u moci přesto nejdéle, je včetně svých parafernalií a modalit spíše velkou národní ostudou než důvodem k jásotu a k hrdosti.
Tím samozřejmě netvrdím, že by Listopad nebyl hodný připomenutí, už proto, že jde pro většinu žijících Čechů o nejvýznamnější politickou událost v jejich životě, srovnatelnou s převzetím moci komunisty v květnu 1945 (a nikoli v únoru 1948, jak mnozí dodnes účelově předstírají).
Tupý a většinou obyvatelstva nenáviděný normalisační režim, který svíral tuto zemi a její obyvatelstvo po dvě desetiletí, se poté, co ztratil zahraniční podporu, samovolně rozpadl, a nebyl to proces, který by bylo příjemné sledovat, byť byl – pro oko světové veřejnosti – umně poprášen voňavkou havlovského sametového kýče.
Na komunistickém režimu 80. let bylo pozoruhodné a netypické snad jen to, že demoralisace prostupovala společností zdola: zatímco husákovské elity, nebo minimálně jejich část, se snažily samy sobě namluvit, že ještě v cosi věří, obyvatelstvo ve velkém kradlo, vekslovalo, podvádělo a toužilo po životě v politikou nekomplikovaném konsumním ráji, jaký se domnívalo vidět v sousedních kapitalistických
zemích Německu a Rakousku.
Daleko zajímavější bylo sledovat to, co přišlo dál a co vyústilo v setrvalé společenské poměry, které lze z mnoha dobrých důvodů nazvat zkratkou Bony a klid po dvaceti letech
.
Sedmnáctý listopad roku 1989 zastihl českou společnost naprosto demoralisovanou, zbavenou jak víry tradiční, tak implantované ideologie komunistické, jež po prvních deseti letech totality začínala v oportunistickém a tvárném českém mindsetu pevně zakořeňovat, ale která byla poté – rychle, bolestně a nezvratně – kompromitována ruskou okupací v r. 1968. Co je důležitější, tato společnost byla společností bez elit, neboť stav veřejných věcí nastolený Husákovými lidmi v 70. a 80. letech byl pro kohokoli převyšujícího průměr dlouhodobě neslučitelný se životem.
Není proto divu, že společnost zbavená elit počala v paradoxně ještě větší míře než za komunismu vyznávat kult plebejství. Cílem nebylo uznání a sociální vzestup, ale prostý úspěch, bez ohledu na jeho průvodní znaky a bez jakéhokoli momentu obecnější reflexe a odpovědnosti. Kultura bílých ponožek a fialových sak k této zemi patří daleko víc než uměle fabrikovaný bruselský styl
nebo povídačky o tradiční české kulturnosti a vzdělanosti.
Co je rovněž typické, je stav permanentního čekání na další změnu, na novou minulostí nezatíženou
generaci, která snad přijde a vbrzku vše změní. Ve skutečnosti se převážná většina transformačních procesů odehrála a odezněla v prvních pěti až osmi letech po r. 1989, a poté si společnost, vychýlená dvěma totalitami z relativně rovnovážného stavu první republiky, našla nový rovnovážný bod, kolem něhož nyní jen osciluje. Nevábná současnost se proto nepromění ani za deset, ani za dvacet let, a theoreticky ani za několik generací: co nyní máme, je na velmi, velmi dlouho, ne-li natrvalo, a jakýkoli zvrat může přivodit jen další impuls srovnatelný svou intensitou s ruskou okupací a nástupem normalisace. Ponechána sama sobě, česká společnost zůstane takovou, jaká je nyní; postkomunismus není jejím dočasným, nýbrž trvalým znakem.
Celkem smutné resumé jedné revoluce
, a pokud se příliš nepletu, stav věcí nebude jiný ani při oslavách 30. výročí Listopadu: snad jen nostalgie a prázdných frasí opět přibude…
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Listopad '89
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Historie
- Počet zobrazení: 2071
Komentáře
Charakteristicky, holandské noviny NRC Handelsblad věnovaly ve vzpomínce na český 17. listopad nejvíc místa osobám Ludvíka Zifčáka a Drahomíry Dražské. Právem, dodávám, neboť tito dva vyhnali konečně Čechy na Václavák v momentě, kdy už padl režim i v Bulharsku a příští čeští vládci zoufale hledali způsob, jak nahradit de facto mrtvý systém systémem funkčním.
Shrnutí pana Peciny považuji taktéž za velmi kvalitní!
Jugoši mají zase tento: potká se po válce Čech s Jugošem a Jugoš povídá: "U nás za války, když jsme chytli nějakého Němce, tak jsme mu hned podřízli krk!" Čech na to: "To bychom my taky rádi dělali, ale u nás se to nesmělo."
RSS kanál komentářů k tomuto článku