Kunderův román Žert jsem četl před drahnou řadou let, takže krom základní synopse si z něj mnoho nepamatuji. Vzpomínám si jen, že si mi zdál dost nekunderovský, sujetem i stylem příliš jednoduchý, poselstvím relevantní snad jen pro ty, kteří sami 50. léta a stalinismus prožili. Nevěděl jsem, že román skrývá i druhý, netušený plán.

Hlavní hrdina, Ludvík, intelektuál s četnými autobiografickými rysy autora, řeší v Žertu svůj vztah k člověku, jenž ho v době stalinismu udal a způsobil mu tak vyhazov z university a další, blíže nespecifikované obtíže. Ludvík, s nímž se čtenář snadno identifikuje, se rozhodne pro pomstu, avšak ta se nezdaří tak, jak si předsevzal: život v Československu 60. let nebyl dějištěm Hraběte Monte Cristo a Ludvík nebyl žádný Edmond Dantès.

Zjištění, že reálný Kundera nebyl tím, kdo byl udán, nýbrž tím, kdo udal, staví celý román do zcela jiného světla, a v jiném světle ukazuje i motivaci Kunderovy isolace od české společnosti po pádu Železné opony. Milan Kundera bezesporu věděl, že protokol o jeho udání se zachoval, a nechtěl ze sebe učinit trapnou modlu, kterou by Češi nejprv s halasem v kraji obvyklým vyzdvihli a poté se stejnou kulisou a stejnými fanfárami strhli.

Habeunt sua fata libelli, tvrdili už Staří Římané…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)