V nezvykle emotivním postu se zabývá blog Nautilus otázkou, zda je podpora vybudování amerického radaru v Brdech kolaborací a zda ti, kdo myšlenku radaru podporují, jsou proto kolaboranty.

Složitostmi kolem toho, jak kolaboraci definovat a co lze pod tento termín ještě legitimně podřadit, jsem se zabýval na svém serveru Iuridictum, ponechám proto tento aspekt problému stranou a pokusím se – z posice kolaboranta – několika slovy přiblížit, co my kolaboranti cítíme a jak se s faktem své kolaborace vyrovnáváme.

My kolaboranti se předně domníváme, že současný režim v naší zemi nevznikl na základě náhlého prozření lidu po brutálním zásahu proti jakési studentské manifestaci, nýbrž byl ustaven z vůle a po dohodě hlavních tehdejších geopolitických hráčů: v tom se ostatně příliš neliší od režimu prvorepublikového. Není překvapivé, že světové mocnosti se o ne-mocnosti takto vzniklé později začnou přetahovat, neboť fakt, že suverenita země není opřena o bojeschopnou armádu a obyvatelstvo odhodlané k obraně vlasti, z ní činí velmi snadný terč takových pokusů. Kdo by snad chtěl namítat, že i Česká republika má armádu (která je schopná uspořádat v případě nezbytí třeba i vojenskou přehlídku), tomu bych rád doporučil návštěvu Švýcarska, které svou neutralitu opírá, mimo jiné, v porovnání s Českou republikou o dvojnásobný armádní rozpočet a o povinnou vojenskou službu – přesto i Švýcarská konfederace je neutrální toliko z moci těch, kteří ji takovou chtějí mít.

My kolaboranti jsme taky pěkně vypočítavá cháska a myslíme si, že je-li už jednou naše země nevěstou, o kterou je zájem, měla by si vybrat toho z nápadníků, který jí slíbí nejvíc a který i svým předchozím, "předmanželským" životem, dává záruku, že jí bude solidním a spolehlivým partnerem. Právě v tom je mezi oběma nápadníky zásadní rozdíl. Zatímco Rusko chápe spojenectví nestejně silných jako vztah svou povahou rabský a vasalský (jehož ztělesněním v nedávné historii byly oduševnělé tváře Gustáva Husáka a Vasila Biľaka, případně, chceme-li zahraniční příklady, Ericha Honeckera nebo Wojciecha Jaruzelského), USA se ke svým spojencům chovají slušně a korektně. Tváří na druhé straně barikády budiž premiérka "okupované" Británie Margaret Thatcher nebo německý kancléř-kolaborant Helmut Kohl.

A u vědomí těchto dvou skutečností, tedy že česká "neutralita" nebyla vybojována silou a závisí jen na dohodě velmocí, a že existuje velmi podstatný rozdíl v pojímání spojenectví na jedné a druhé straně, volím pro kolaboraci lepšího z partnerů a jsem pro americkou vojenskou přítomnost v České republice, protože mám za to, že je mnohem lepší být třeba i podřadným spojencem Ameriky než privilegovaným otrokem Ruska.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)