Včera zemřel ve věku nedožitých 85 let spisovatel, scenárista a novinář Arnošt Lustig, a česká media jakoby najednou nevěděla, jak tuto osobnost pojmout, chodíce kolem Lustigova odkazu jako kolem horké kaše a naznačujíce, že to byl autor modní, monothematický a neoriginální, a vlastně to byl osmašedesátník, předsrpnový komunista. To je ovšem hrubá nespravedlnost.

Skutečné Lustigovy prohřešky jsou dva, jeho nečeskost a jeho emigrace.

Ačkoli Arnošt Lustig patřil k těm, kteří měli největší podíl na utváření podoby tzv. nové vlny české kinematografie, jeho dílo absolutně nebylo ovlivněno tím, co si přál komunistický establishment. Nenajdeme v něm úlitby dobovým tendencím, nebyly to knihy vzniklé na objednávku strany a vlády třeba na dobříšském zámku, k nimž by se autor po deseti letech nejradši neznal a které by ze svého díla chtěl z moci úřední vyřadit tak, jako to udělal Milan Kundera. Na to byl Lustig příliš slušný, dokud nemohl psát tak, jak cítil, prostě nepsal: i proto jeho prvotina vyšla až v r. 1957, v jeho jedenatřiceti letech.

Pro Lustiga byl český jazyk pouhým komunikačním mediem, nikdy to nebyl český spisovatel ve stejném smyslu, v jakém jimi byli třeba Drda nebo Čapek. Byl autorem židovským, což velmi přesně dokázal odlišit a také si to sám uvědomoval, třeba když napsal:

Židé pokládali za první ctnost člověka spravedlnost. Křesťané pokládají za největší ctnost člověka lásku. Ta samozřejmě zahrnuje i spravedlnost, tak jako spravedlnost zahrnuje lásku. Rozdíl je pro mne teoretický, ale zároveň zajímavý, protože spravedlnost je skutečně nejvyšší ctnost. Kdyby Češi nebyli vůči požadavku spravedlnosti tak laxní, jejich země by tolik neupadala.

Češi dokážou odpustit vše, jen ne kritiku.

Druhým velkým hříchem spisovatele Lustiga byla jeho emigrace, jíž bylo jeho odcizení českému národu dovršeno. Aby byl emigrant po r. 1989 přijat zpět do českého národa, k tomu musel být buď hodně, ale opravdu hodně slavný (Kundera), nebo aspoň velmi český (Škvorecký). Ostatní měli smůlu.

K tomu všemu se Lustig ve svých knihách zabýval téměř výhradně šoa, a to je thema, které v 90. letech přestalo být v České republice aktuální: Češi se potřebovali vypořádat se svou kolaborací, se zbabělostí, s absencí hodnot, nikoli s událostmi, které kdysi prošly kolem nich a které je nijak výrazněji nepoznamenaly. Pro dnešního průměrného Čecha byla druhá světová válka hrozná tím, že byl Protektorát a přídělové hospodářství a heydrichiáda, nikoli tím, že někdo někoho vyvraždil, že jeden národ se rozhodl fysicky zlikvidovat druhý. V tom byl komunistický režim, minimálně ve své humánnější fasi v 60. letech, fairovější, protože sice šoa využíval jako ideologický nástroj protiněmectví, ale zobrazoval válečné události ve správných proporcích.

Arnošt Lustig stál tedy úplně mimo polistopadový společenský diskurs a i když měl co říct, byl odpočátku vnímán jako jakási literární fosilie, vhodná nejvýše k vyplnění stránek bulváru a do ženských časopisů.

Jako tragedií bylo, že pro potřeby současného českého čtenáře nedokázal být dost malý.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)