Díky televisi Nova jsem mohl poprvé zhlédnout filmové zpracování románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Film provází pověst snímku spíše slabého, umravněného a zploštělého, nehodného pověsti autora i režiséra.

Bohužel, toto očekávání se naplnilo vrchovatou měrou. Zatímco Hrabalův román je patrně nejsyrovějším, nejkritičtějším a zároveň nejfilosofičtějším zpracováním thematiky českého národního osudu v literatuře, Jiří Menzel jde dál v tradici svých předchozích hrabalovských inscenací (Postřižiny a zejména pak Slavnosti sněženek) a drsnou hrabalovskou prosu balí do habitu tu burleskní zkratky, tu samoúčelné greenawayovské koláže, jakoby šlo o záměr učinit výsledný produkt prodejným na světovém kinematografickém trhu, jehož divák by podle Menzela, tak jako podle mnoha jiných před ním, skutečnému a nenakašírovanému Hrabalovi nedokázal porozumět.

Herecké výkony nejsou tak velkým zklamáním, jako jsem čekal, omezený prostor, který hercům režijní pojetí dává, využívá zejména bulharský představitel hlavního hrdiny (či spíše antihrdiny) Ivan Barnev více než zdařile; bohužel, všechny ostatní postavy jsou jen figurkami, a i když se Milan Lasica, Martin Huba, Marián Labuda a Pavel Nový snaží, seč mohou, výsledek neoslní.

Hrabalův román je velké dílo, je to příběh o nezmoudření, o hledání vlastní identity, individuální i národní, o cestě tam a zase zpět a svým způsobem i o cestě k Bohu. Menzelův film je – přes astronomický rozpočet – pouze přehlídkou zmarněných příležitostí, kratochvilnou směsí visuálně i intelektuálně odlehčených, lechtivých a zjevně pro povrchní konsumaci určených scének, jenž v poměru ke své předloze připomíná hospodskou plastovou figurku Švejka s půllitrem piva v poměru k Haškovu románu.

Aktualisováno.
Výbornou recensi filmu, s níž se téměř zcela ztotožňuji, napsal Jan Čulík.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)