V tradičním pojímání je dětství charakterisováno jako období štěstí, blaženosti a bezstarostnosti, poslední připomínka ráje: ne náhodou zobrazují katholíci anděla jako bezpohlavní dítě s lesknoucími se, zlatavými vlasy.

Ve skutečnosti je dětství dobou, kdy je člověk ještě víc zvířetem než lidskou bytostí, kdy dokáže ostře vnímat a toužit, nikoli však přemýšlet a korigovat myslí svoje pudy a svůj egoismus. Proto jsou dětské kolektivy tak barbarsky kruté, proto je tolik nedorozumění mezi dospělými a dětmi, které svou mentální výbavou ještě nedokáží rozpoznat morální zápověď určitých jednání. Jestliže desetiletý chlapec týrá pro své potěšení zvíře, třeba kočku, necítí za to vinu. Můžeme mu dát výprask, ne jej však přinutit, aby pociťoval provinění: to přijde mnohem později, samo. Místo polemiky si, prosím, přečtěte Goldingův román Lord of the Flies: je o tom.

Českému národu bývá vytýkán nedostatek dospělosti, a mnohé v jeho nedávné historii tomu nasvědčuje. Způsob, jakým po získání samostatnosti v r. 1918 Češi naložili s ostatními ethniky, je toho příkladem. Slovákům byla nejprve přislíbena realisace jejich touhy po sebeurčení, a když se na základě těchto slibů přihlásili k myšlence československého státu (a národa), zjistili, že získali – navenek – postavení jen trochu jiných Čechů, uvnitř nového státu pak národa, který je tak zaostalý, že musí být kolonisován.

Ještě hůř na tom byli Němci. S těmi nikdo nediskutoval, těm bylo nadiktováno, čím v Československu budou a po čem smějí legitimně toužit. Nestali se partnerem v soužití, ale předmětem pomsty za domnělé historické křivdy, jejichž existence byla přitom dovozována z již tehdy překonaných, v romantismu tkvících východisek.

Proč to Češi udělali? Protože směli, protože jejich touha po moci nebyla nakrátko korigována žádným z dospělých národů jejich evropského okolí. A ovšem, to samé v daleko brutálnější podobě se opakovalo po válce, kdy touha po pomstě (a po kořisti) vyústila v genocidu, provedenou způsobem, s nímž se nelze vyrovnat ani o 66 let později.

Na další aspekt této národní nedospělosti upozornil Václav Žák na svém blogu. Češi, stejně jako dítě, své vládě buď nekriticky věří, anebo ji plně a nezvratně zatracují, přičemž první logicky po čase vede k druhému. Tento kausální nexus si však Češi neuvědomují, stejně jako si neuvědomovali (nebo minimálně nebyli ochotni si připustit) přímou souvislost mezi nerovnoprávností ostatních ethnik na československém území před válkou a jejich následnou neloyalitou a zradou. Dítě nepředvídá a nepřemýšlí, dítě pouze cítí, miluje nebo nenávidí.

Souvislost je přitom jasná: proto, že jsme tolik milovali Havla – a Klause, Kočárníka a Dybu – máme dnes Bártu a Drobila. Stejně jako v historii: protože jsme Němce omezili (mimo jiné) jazykovým zákonem, dostali jsme Henleina, protože jsme Slovákům nedali autonomii, výsledkem byli Hlinka, Tiso a Tuka.

Historická situace zapřičiňuje, že nyní nebude následovat další změna po dvacetiletém cyklu, ale lze očekávat nejméně dalších dvacet let kontinuálního vývoje. To je, myslím, vynikající zpráva, protože po více než století budou mít Češi příležitost k životu v režimu, který bez podstatných modifikací vydrží déle než jednu generaci. Bude důsledkem této lekce konečně dospělé, zodpovědné chování? Přeji si, aby to tak bylo.

Aktualisováno.
K Žákově analyse se vztahuje též tento text na Lucerně Wikipedie.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)