Autorem blogu je 
Že existuje, jsem věděl dlouho předtím, ale naplno jsem si to uvědomil až na počátku 90. let, když jsem slyšel Novosvětskou, jak ji s Berlínskými filharmoniky nahrál Rafael Kubelík. To byla pro mě první srážka s paralelním světem, s jiným Českem
, a první vážnější narušení toho stereotypu, v němž jsem vyrůstal, totiž že ta nejvyšší, nejhodnotnější národní česká kultura může vzniknout jen v rámci národního kolektivu; umělec, který od něj odpadl, zůstává sice formálně Čechem, avšak jeho dílo je pouhým ozvukem toho, co je vytvářeno doma
. A najednou jsem tady měl k porovnání Novosvětskou s Neumannem a s Kubelíkem, který žil desetiletí mimo vlast a přesto, jak jsem okamžitě cítil, jeho interpretace Dvořáka je úžasná – nejenže není horší než Neumannova, ale je češtější
a národnější
(pomiňme nyní otázku, zda jsou tyto termíny vůbec relevantní, řeč je o dojmech, a ty jsem tehdy měl přesně takové, jaké popisuji).
Stejně jako mnoho jiných Čechů jsem byl obětí indoktrinace mythem, že Čech vyvržený, ať dobrovolně nebo proti své vůli, z národního tělesa není schopen úplného češství, stávaje se Čechem podřadným, neplnohodnotným, emigrantem.
Od druhé poloviny 90. let, díky Internetu, jsem získal možnost komunikovat s emigranty přímo, a byli to z velké části oni, kdo mi otevřel oči. Díky nim jsem se začal dívat na společnost kolem sebe jinak a začít jí, aspoň v tom základním, rozumět. Stejně tak jsem pochopil, proč je politika všech polistopadových vlád, minimálně těch od r. 1992, protiemigrantská, a proč jsou mythy o emigrantech dodnes udržovány a živeny.
Kořeny této averse jsou hluboké a sahají přes několik generací. Připomeňme si, že ještě ve 2. polovině 19. století bylo češství věcí volby: člověk mohl emigrovat, nebo se z emigrace vrátit, aniž by se zvedl od psacího stolu. Národní kolektiv měl přirozeně zájem o to, aby se k němu hlásili i vzdělaní a nadaní lidé, a jakékoli odpadlictví trestal. Proto se stal, třebas v pokročilém věku, Čechem např. hudební skladatel Friedrich (později Bedřich) Smetana nebo Friedrich Emmanuel (později Miroslav) Tiersch (později Tyrš), a proto, máme-li zůstat v oblasti hudby, se nikdy nemohl Čechem stát Gustav Mahler, ač jeho hudba není o nic méně česká než Smetanova nebo Dvořákova.
Služba národu byla v té době povinností, žádný Čech neměl právo na emigraci, ani vnitřní, sni skutečnou: povšimněme si, že pravzor všech emigrantů, Vocilka z Tylova Strakonického dudáka, je postavou ryze zápornou, a xenofobní rysy má třeba i o několik generací mladší Sekorův Ferda Mravenec, v němž proti sobě stojí náš chlapík
Ferda, postava archetypálně česká, a cizí, národu nepřátelský svět ztělesňující popleta Pytlík. Ano, i děti se musí učit rozlišovat mezi naším, tedy správným a cenným, a cizím, imanentně podezřelým…
V době, kdy se český národ v Evropě etabloval a češství přestalo být něčím nesamozřejmým, byly tyto stereotypy kontraproduktivní, a je zásluhou Masarykovy a Čapkovy generace, že se je pokoušela překonat: zvlášť Čapkovo dílo je v tomto směru záslužné, neboť je v něm zkoumána otázka po místě a významu českého národa ve světě, a to možná naivně, ale poctivě a bez nacionalistického pathosu a přikrašlování.
Změnu v pohledu na emigranty přinesl nástup obou totalit. Pomineme-li nepočetnou emigraci v době 1. světové války a moskevskou komunistickou emigraci ve 30. letech, prvním významným vnitropolitickým hráčem se stala emigrace Benešova, londýnská. Ta byla vnímána převážně kladně, bezrozporně, a její představitelé, zejména Edvard Beneš a Jan Masaryk, se v národě těšili neobyčejné autoritě.
Další významnou emigrační vlnou byla emigrace protikomunistická, poúnorová. Počet osob, které tehdy opustily Československo, není dodnes přesně znám, a toto číslo je předmětem sporů: odhady se pohybují od 40 tisíc do přibližně čtvrt milionu. I tato emigrace, přestože komunisty nenáviděna, měla vysokou prestiž, a když bylo v době tání v r. 1968 dovoleno některým z emigrantů, např. Hugonu Haasovi, navštívit vlast, byli vítání spontánně a s nadšením.
Vůbec nejpočetnější byla emigrace posrpnová, umožněná tím, že až do podzimu r. 1969 byl režim na československých hranicích poměrně liberální a kdokoli mohl zemi opustit.
Ihned poté, co tito emigranti dospěli do nových zemí, došlo k prvnímu konfliktu Čechů s Čechy
. Ukázalo se, že nově příchozí mají za sebou často pestrou stalinistickou minulost, a tak se v emigraci často setkávaly, nyní ovšem takříkajíc na stejné lodi
, oběti poúnorových čistek s jejich strůjci a vykonavateli.
Proud emigrantů neustával ani po uzavření hranic, a rok co rok opouštěly Československo další tisíce lidí, kterým se život za železnou oponou přestal zdát snesitelným. Komunistické vedení země emigraci částečně tolerovalo, protože se tak zbavovalo nejprominentnějších kritiků (a v rámci tzv. Akce Asance nakonec samo emigraci čelných představitelů disentu organisovalo), ale zároveň si uvědomovalo, že je početností emigrační vlny politicky delegitimisováno, a proto se pokoušelo čelit následkům aspoň ideologicky, formou propagandy, prakticky arci málo efektivní: pověst Husákova a Biľakova režimu, udržovaného jen přítomností ruských tanků, byla tak špatná, že ji nebylo jak vylepšit.
Mythy podobné tomu, který jsem popsal na začátku svého textu, sice do jisté míry fungovaly, ale nebyly schopny zvrátit fakt, že většina Čechů svým emigrantům fandila a držela jim palce. Vztah Čechů a jejich emigrantů byl proto i v této době převážně dobrý a bez vážnějších konfliktů: komunisté sice příbuzné emigrantů pronásledovali, ale nebyl důvod vinit za to nikoho jiného než právě komunisty.
To se paradoxně změnilo v r. 1989, a přispěly k tomu dvě okolnosti.
Uměle udržovaná informační isolace způsobila, že co emigrant, to pohádkový boháč, a co příbuzný, to ubožák vděčný za každou drobnou pozornost. Faktem však bylo, že až na výjimky se Češi v emigraci uplatnili, ale zbohatli tam daleko méně, než předstírali, a zdaleka ne každý příbuzný byl persekuován skutečně tak tvrdě, jak vyjevovaly do zahraničí směřované dopisy a telefonáty. Nedorozumění bylo podstatné a konflikty jím způsobené v mnoha případech přetrvávají dodnes, a další vznikají z toho, že i emigranti o sobě v cizině často vytvořili hrdinské legendy, které konfrontovány s realitou nemohly obstát (i když, pravda, jen výjimečně došly věci do takového extremu, jako u známého antikomunisty Rostislava Hedvička, o jehož potýkání s vlastní neslavnou minulostí jsme na tomto blogu psali před rokem).
Ještě významnějším důvodem byla politika nové československé a poté české elity: žádné automatické vracení občanství těm, kteří o ně v emigraci přišli, žádné restituce majetku znárodněného před 25. únorem 1948, majetek odebraný po tomto datu vracet pouze československým občanům (a to původně ještě jen těm, kteří mají na území republiky trvalý pobyt, tedy nikoli emigrantům – tuto podmínku však nakonec zrušil Ústavní soud), a co bylo naprostým plivnutím do tváře emigrantů, i když byly rozsudky za emigraci ve většině případů zrušeny ex lege, zrušení výroku o propadnutí majetku nemělo za následek automatické obnovení vlastnického práva, ale to zůstávalo těm, kteří se ke konfiskátům levně dostali: tedy nejčastěji komunistickým papalášům, estebákům, policistům nebo jejich dětem a příbuzným. Jediné, čeho se okradený emigrant mohl u soudu domoci, bylo směšné finanční odškodnění od státu ve výši původní odhadní ceny, za kterou prominent majetek koupil.
Emigranti, kteří tuto šarádu kritisovali a nebyli ochotni nové havlovsko-klausovské elity s domácími Čechy oslavovat, byli v českých mediích po celá 90. léta představováni jako psychicky vyšinutí jedinci, kteří patrně vlivem dlouhého odloučení od domoviny správně nechápou realitu; tu však nechápal – a dodnes nechápe – někdo jiný.
Emigranti se nové vládě opět nehodili do krámu
; zpočátku nebyli vůbec připraveni na to, že by listopadový převrat mohl být jen na oko
, a když si to uvědomili, bylo už pozdě, rovnostářská domácí společnost vyznávala jiné hodnoty než oni, měla nové idoly a bezmezně věřila novým šiřitelům lákavých visí. Nedorozumění a nedůvěra, původně zaseté komunisty a důmyslně rozvíjené postkomunistickými vládami, přinesly své plody.
Roztržka mezi domácími Čechy a jejich emigranty trvá doposud. Projevuje se např. tím, že emigranti odmítají soucítit s momentálními nářky místního voličstva a poukazují na to, že za stav této země si voliči skutečně můžou sami
. Ani v tom jim však není rozuměno, a media opět vytvářejí dojem, že emigrant ztratil právo do místních záležitostí mluvit. Napětí a nespokojenost ve společnosti mezitím stoupají a nástup nové levicové diktatury se jeví stále pravděpodobnější alternativou věcí příštích.
Není proto vůbec vyloučeno, že se za několik let odehraje nový meziemigrantský konflikt, a nově příchozí si budou vysvětlovat s těmi posrpnovými, proč vůči nim v 90. letech vyvolávali takovou aversi a proč jim bylo lhostejné, že nový právní řád místo nápravy křivd minimálně v případě emigrantů petrifikoval komunisty spáchaná příkoří.
Neskrývám, že bych to mnoha dnešním demokratům
osobně docela přál.
Aktualisováno.
Reakce Rostislava Hedvička.
Komentáře
Proč se "nikdy nemohl stát Čechem" Gustav Mahler?
Nemyslím, že brouk Pytlík je negativní postava. Naopak: přes své (právem vysmívané) všeználkovství je postavou kladnou, Ferdovi pomáhající a možná češštější než sám Ferda (nezapomeň, že po affaiře s Entropou nás Slováci karikovali jako brouka Pytlíka). V samostatné knize je pak dokonce hlavním hrdinou, pravda, poněkud nešikovným, ale ne záporným.
S nenávistným přístupem k emmigrantům mě na začátku 90. let nejvíc překvapil (a zklamal) Ludvík Vaculík.
O brouku Pytlíkovi jsem, pravda, nikdy příliš analyticky neuvažoval, a je pravda, že jde hlavně o komickou postavu, jaké jsou obvyklé třeba v mayovkách. Ale jeho českost lze spolehlivě vyloučit, authenticky český je u Sekory pouze Ferda, prototyp bodrého, trochu nevzdělaného, malounko naivního, ale o to nadanějšího chlapce z venkova (archetypálně nejlíp odněkud od Budějic); je to takový kreslený Kája Mařík.
Emigrant nemůže být se dvěma -mm- (to si pleteš s immigrantem).
Aha. Tak to bych chápal. I když - Kafka sice česky mluvil, ale psal německy a za Čecha stoprocentně považován není (na rozdíl od např. Poláčka).
S Pytlíkem nesouhlas. Jeho českost je stejně ryzí jako Ferdova. Jedna z mála velmi cenných českých vlastností je, že si umí ze sebe dělat srandu; myslím, že se to naučili od Židů (a Sekora byl nadto Žid ;-)...)
Ad emigrant: díky, člověk se učí celý život...
Pytlík se bere vážně, aspoň v tom vydání Ferdy, které jsem jako robě přečtl.
On sám sebe samozřejmě! Oliver Hardy se bral taky smrtelně vážně a přitom se popadáme za břicho, když se na něj koukáme (a taky to není záporná postava!)
Ale nešť, to je podřadná otázka. S většinou článku souhlasím, byť musím říct, že já osobně jsem se s nějakým projevem záští vůči sobě "protože jsem emigrant" naštěstí nesetkal.
1. jaký mělo smysl hledání ve svazku který na R. Hedvicka (emigranta)vedla STB?
2. Byly nalezeny nějaké materiály říkající, že jmenovaný (emigrant) spolupracoval s represivními složkami tehdejšího státu?
3. Jaký byl důvod ke zveřejnění osobních údajů některých osob jmenovaných v těchto svazcích, když výše jmenovaný zde nežije?
Děkuji za odpověď.
1. Hedviček uváděl podstatně jiné datum narození, než které bylo v EZO. To vzbudilo moje podezření, že nemluví pravdu i v jiných věcech. Podezření se potvrdilo.
2. Ne, to mu snad ani nikdo nikdy nevyčítal. Jen to nebyl žádný "kulacký synek" ani pronásledovaný odpůrce režimu, jak ve svých článcích dokola tvrdil, ale žil si v ČSSR před emigrací jako v bavlnce a měl se tu jako příslovečné prase v žitě.
3. Jeho svazek máte např. zde, můžete posoudit, zda tam jsou takové osobní údaje, jejichž zveřejnění mohlo někomu reálně ublížit. Ten svazek, pokud vím, byl publikován k prokázání, že Hedviček byl členem SSM a pracoval na prominentním místě bezpečnostního a požárního technika.
Pochopil jsem tedy také, že jakýsi emigrant se dopustil toho, že nesdělil správné datum narození (a co takhle rodné čílo, či případně číslo bankovního účtu?), je tedy nutné použít svých nestandardních možností a toho hajzla vylustrovat. Dobře mu tak.
A v neposlední řadě jsem pochopil, že si požární technici za komančů žili jak prasata v žitě, na což jsem zřejmě zapomněl nebo jsem si toho nevšiml, přestože jsem se narodil před rokem 1960 a ve sklárnách a elektrárnách jsem jich viděl dost.
Děkuji za odpověď, hodně mi toho objasnila, ne ovšem o R. Hedvickovi.
Lhaní o vlastní minulosti, pokud si ji "vylepšujeme", a právě to R. Hedviček opakovaně činil a činí, je závažný morální prohřešek. Je nutno lišit literární licenci, jíž se dopouštěli i jiní, příkladmo B. Hrabal, a sprostou lež ohledně vlastního hrdinství a útlaku, jemuž byl člověk vystaven.
Vidím ovšem, že jste nepřišel diskutovat, a proto vám svůj názor nevnucuji: ať si každý udělá obrázek sám, podklady k tomu má k disposici. Postačí srovnat si, co Hedviček psal o svém dětství (některé texty bohužel již z webu odstranil, poté, co jejich pravdivost byla vyvrácena), a realitu zjištěnou při vyšetřování jeho emigrace.
s nadhledem a objektivnim filosofickem uhlu, bez niternych malichernosti..
Rozdeleni ruzne smyslicich lidi bychom nasli v kazdem narode, vice ale pozorovatelne v ceskem, - zvlaste rozdeleni, ktere nekonci v jine zemi, ale zije nadale v mysli emigrantu. Mne osobne nejvice vadi emigranti, kteri, zijice v relativnim pohodli, plivaji na svou novou vlast. Na to je hodne emigrantu haklivych,--totiz ti, kteri se uplatnili, pocituji vdecnost a uznani k zemim, ktere je prijaly v dobe nouze.
Toto je casto nechapano i u domorodych Cechu. Hani nas domov, sovinisticky a neferove, jejich cynismus je nam, co zde zijeme dele a absorbovali jinou kulturu, proste odporny.. V tomto jsme zase mozna my emigranti mnohdy zbytecne urazeni, reagujeme obtrusivne a netaktne..Sorry..Asi take, ze vetsina z nas se v cizine musela prosadit, lehke to nebylo a tak nemame trpelivost pro skuhrajici, vysledky nevykazujici slabochy..
Rozdil mezi nekterymi usedlymi Cechy a emigranty je take, myslim, zpusoben jinym pohledem na okolni svet..Je to casto to, co se anglicky nazyva "mindset".
V kostce :
Ferovost a vyjadreni nazoru je dulezitejsi nez falesna spolecenska etiketa.
Jestlize nekdo napise, jak se to dela jinde, tak to neznamena, ze je to poucovani, vnucovani, jak se veci maji praktikovat v Cesku. Neni treba reagovat nedutklive.
Pozoruji u nekterych Cechu pocit menecennosti. Ventiluji si jej tim, ze hledaji chyby, shazuji jine zeme a osoby.. Tim, ze neco-nekoho bezduvodne srazi, tim se nepovysi, ale naopak vice ponizi.
Paranoidni spekulace. Toto je typicke pro male narody, ktere byly v minulosti "strkany" a pridelovany k ruznym mocnostem, jejich obyvatelstvo se naucilo neduverovat "vrchnosti" a tim si udelilo, dobrovolne, status nevolnika.
Nasledne zustava v ceske spolecensti neujasnene, kde v systemu ma misto rovnost a kde naopak se musi rozdelovat a, podle ceskeho terminu, diskriminovat.
Ono by se tech rozdilu jiste naslo vic a zadny z nas nema patent na absolutni pravdu- ja si to zjednodusuji a delim Cechy, at uz zde v cizine, nebo v samotnem Cesku, na Cechacky a Cechy..Je to tak vice zabavne...
Nejen valky mezi Cechy, ale bitky mezi muzi existovaly odjakziva, davne ery zapasu, klani a mereni sil. Dnes samci podle sveho pudu bojuji, ne mecem nebo pistoli v soubojich, ale na internetu, virtualne...Musim uznat, ze je to zajimavy jev...
Nejobtížnější pro asi 95 % Čechů bude pochopit, že české novodobé dějiny jsou z větší části vylhané. Váš článek je dobrým počinem v tomto směru.
Takže i když je u mě Beneš válečný zločinec a velké neštěstí této země, nemohu popírat, že získal během svého exilu obrovskou popularitu (díky níž se např. nediskutovalo ani o jeho kontroversních krocích, jako byl pakt se Stalinem: i ten získal svou popularitu u Čechů hlavně díky Němcům).
Dale Cooper
Dale Cooper
před několika měsíci jsem se po pečlivé úvaze rozhodl se vystěhovat do Austrálie. Ještě v tomto roce s rodinou tedy již budu přesídlencem u protinožců...
Důvodem je nerespektování ústavních práv a povinností českého státu k přenesené správě od občanů. Dále pak nerespektování svobody slova, politické soutěže a neustálé podvodné zákonné a jiné normy, které svévolně a šikanózně ničí nejen můj rodinný i občanský život a mojí důstojnost.
Možná by nebylo tak úplně od věci, p.Pecino, spíše se rozepsat o přitažlivosti emigrace v dnešní době a předložit argumentaci pro.
S pozdravem
Jiří Synek
cnemo
Reakci osočovaných v diskusi nehledejte, ti tam nemají přístup (v jiném příspěvku Hedviček vysvětlil, že demokracie není pro každého).
Všichni tak vědí, kdo k nim hovoří (a zásluhou nejen pana Peciny i kdo k nim nehovoří).
Mohu se nějak dozvědět, kdo jste vy, soudruhu Anonyme, který své anonymitě podřídil i obsah na nic dobrého výkřiku, který se do zblbnutí jen a jen opakuje, a tomuto obsahu (který také za nic nestojí a k ničemu není, to jen tak mimochodem) obětoval i své jméno?
"Stejně jako mnoho jiných Čechů jsem byl obětí indoktrinace mythem, že Čech vyvržený, ať dobrovolně nebo proti své vůli, z národního tělesa není schopen úplného češství, stávaje se Čechem podřadným, neplnohodnotným, emigrantem."
Zkuste si to napsat o kterémkoliv jiném národě. Kupříkladu takový Japonec, žijící v cizí zemi. Jak se vnímá on a jak je vnímán skrz tradiční japonské hodnoty? Přijde mi, jako byste se s čímsi vyrovnával a děje se tak přes poměrně zbytečné plivání na vlastní kořeny. Stejně, jako je k smíchu hurá-naivní-národovectví, je k zamyšlení i hnisavý odpor ke všemu českému, zvláště, pokud si u toho vypomůžete drobnou fabulací nebo přetažením. Dnes to odnesl chudák Ferda i s Pytlíkem.
Jinak dobra uvaha vp. Pecina, ale chybi mi tam reflexe po r. 89. Od te doby se take lide ruzne pohybuji, tu ven a tu dovnitr.
Oldřich
RSS kanál komentářů k tomuto článku