V nezvykle emotivním postu se zabývá blog Nautilus otázkou, zda je podpora vybudování amerického radaru v Brdech kolaborací a zda ti, kdo myšlenku radaru podporují, jsou proto kolaboranty.
Složitostmi kolem toho, jak kolaboraci definovat a co lze pod tento termín ještě legitimně podřadit, jsem se zabýval na svém serveru Iuridictum, ponechám proto tento aspekt problému stranou a pokusím se – z posice kolaboranta – několika slovy přiblížit, co my kolaboranti cítíme a jak se s faktem své kolaborace vyrovnáváme.
My kolaboranti se předně domníváme, že současný režim v naší zemi nevznikl na základě náhlého prozření lidu po brutálním zásahu proti jakési studentské manifestaci, nýbrž byl ustaven z vůle a po dohodě hlavních tehdejších geopolitických hráčů: v tom se ostatně příliš neliší od režimu prvorepublikového. Není překvapivé, že světové mocnosti se o ne-mocnosti takto vzniklé později začnou přetahovat, neboť fakt, že suverenita země není opřena o bojeschopnou armádu a obyvatelstvo odhodlané k obraně vlasti, z ní činí velmi snadný terč takových pokusů. Kdo by snad chtěl namítat, že i Česká republika má armádu (která je schopná uspořádat v případě nezbytí třeba i vojenskou přehlídku), tomu bych rád doporučil návštěvu Švýcarska, které svou neutralitu opírá, mimo jiné, v porovnání s Českou republikou o dvojnásobný armádní rozpočet a o povinnou vojenskou službu – přesto i Švýcarská konfederace je neutrální toliko z moci těch, kteří ji takovou chtějí mít.
My kolaboranti jsme taky pěkně vypočítavá cháska a myslíme si, že je-li už jednou naše země nevěstou, o kterou je zájem, měla by si vybrat toho z nápadníků, který jí slíbí nejvíc a který i svým předchozím, "předmanželským" životem, dává záruku, že jí bude solidním a spolehlivým partnerem. Právě v tom je mezi oběma nápadníky zásadní rozdíl. Zatímco Rusko chápe spojenectví nestejně silných jako vztah svou povahou rabský a vasalský (jehož ztělesněním v nedávné historii byly oduševnělé tváře Gustáva Husáka a Vasila Biľaka, případně, chceme-li zahraniční příklady, Ericha Honeckera nebo Wojciecha Jaruzelského), USA se ke svým spojencům chovají slušně a korektně. Tváří na druhé straně barikády budiž premiérka "okupované" Británie Margaret Thatcher nebo německý kancléř-kolaborant Helmut Kohl.
A u vědomí těchto dvou skutečností, tedy že česká "neutralita" nebyla vybojována silou a závisí jen na dohodě velmocí, a že existuje velmi podstatný rozdíl v pojímání spojenectví na jedné a druhé straně, volím pro kolaboraci lepšího z partnerů a jsem pro americkou vojenskou přítomnost v České republice, protože mám za to, že je mnohem lepší být třeba i podřadným spojencem Ameriky než privilegovaným otrokem Ruska.
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Zápisky kolaborantovy
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Politika
- Počet zobrazení: 2350
Komentáře
1) stojíme před výběrem být "okupováni" buď USA nebo Ruskem, tercium non datur.
2) USA jsou a zůstanou tou zárukou a pilířem svobody s demokracie, jakým se nám až donedávna jevily (že tomu nebylo až docela tak, je informovanějším dobře známo).
I v případě, že by kollaborant měl pravdu a já se mýlil, není pro radostné zvaní jednoho z graselů - toho, jehož knuta je pro nás snesitelnější - žádné omluvy. Takový "výběr" z naší strany by mělo provázet skřípění zubů a vzdorný pohled. Orgiastické volání po radaru, kterého jsem v některých kruzích svědkem, je a zůstává kollaborací v každé situaci!
Ad 2: Nic takového nepožadujeme, stačí, když budou zárukou naší samostatnost, resp. "zotročení" v takovém stupni, v jakém zotročují ostatní evropské země.
Chápeme-li spojenectví jako knutu otrokáře, což je jistě, jak jsem vysvětlil, velmi pochybné, ale budiž, i pak je otázkou, zda raději zvolit knutu ruskou nebo americkou.
Já takto ovšem otázku nevidím, pro mne je spíš problémem, zda budeme jako spojenci vůbec nějak využitelní. Historie tomu nenasvědčuje, jako spojenci jsme nikdy nikomu nepomohli.
Takovými aforismy mne pravidelně rozesmává Guy Peters. Myslím, že v české kočkokracii, jakožto specifické variantě zmrdokracie, pozbývají formální vztahy mezi voliči a zvolenými jakéhokoli obsahu. Preference občanů je dlouhodobě známá a nevidím, že by to mělo nějaký vliv na vládní rozhodnutí. Kdyby ty volby byly až za rok nebo dva, bylo by rozhodnuto (což neznamená, že teď není).
USA jsou nyní bezesporu aggressivní velmocí, která má ve své strategické doktríně možnost prvního útoku s použitím nukleárních zbraní. Proto these "USA se chystají napadnout Rusko" není v tomto kontextu vůbec nijak fantasmagorická, naopak these "Rusko se chystá napadnout USA (ČR, Německo atd.)" tou fantasmagorií bezesporu jest.
K Tvému poslednímu odstavci: od našeho vstupu do NATO je česká armáda už ve třetí válce.
RSS kanál komentářů k tomuto článku