Pravidelně třikrát v roce připomíná si obyvatelstvo této země hlavní svátky politického sentimentalismu a kitsche: v lednu výročí upálení Jana Palacha, v srpnu výročí okupace a na konci září a začátkem října, s intensitou po Listopadu bohudík již ochabující, výročí Mnichovské dohody a odstoupení sudetských území Německu.

Ani jedno z těchto výročí není připomínáno v realistickém kontextu, a lze dokonce říci, že iracionální vidění národních dějin se nikdy nemanifestuje silněji než právě ve vztahu k těmto třem událostem.

Ruská okupace, jejíž okázalé komemorování právě vrcholí, je representována do úmoru omílanými cliché, mediálně vtělovanými do dvou vrcholných děl národního žalu, Krylova Bratříčka a Modlitby Marty Kubišové.

Dovolte nejprv malou faktickou parenthesi:

Pro pochopení událostí ze srpna 1968, stejně jako období po ní následující normalisace, do níž lkaní nad okupací časově spadá, je potřebné uvědomit si, jaké byly výchozí podmínky, tzn. jaký byl stav společnosti panující v první polovině 60. let. Nejsnazší bude, když ocituji krátkou pasáž ze svého loňského článku věnovaného úmrtí Václava Havla, v němž jsem a margo tohoto období napsal: […]určující význam měla kolektivní zkušenost konce 50. a počátku 60. let, kdy český národ většinově akceptoval komunistický systém jako legitimní, identifikoval se s ním a jeho zločiny z období 3. republiky a stalinismu se rozhodl tolerovat jako nutnou daň za jeho přínos[…] Klíčovou roli tu hrály zejména negativní emoce a komplexy: komunismus byl chápán jako dovršení národního obrození, neboť Němci byli nejen z českého prostoru fysicky odstraněni, ale po určitou dobu se zdálo, že s nimi budou Češi a Slováci v nové Evropě soupeřit jako rovný s rovným. Mythus bruselského úspěchu ovlivnil národní sebereflexi natolik, že v době Pražského jara se skutečně vážně a euforicky debatovalo o tom, za kolik let československé hospodářství dožene a předežene Rakušany a za kolik (západní) Němce.

Identifikace společnosti, zejména mladších generací, s ideologií marxismu-leninismu byla v té době téměř dokonalá; národ, který žil v otroctví, si internalisoval orwellovskou představu, že toto otroctví je svobodou, a jakožto otrok, který své postavení přestal takto vnímat, začal i český národ postupně atributů domnělé svobody – zejména pak práva na autonomní změnu systému, v němž je uvězněn – využívat, naprosto při tom ignoruje realitu a její danosti.

Zatímco maďarské povstání v r. 1956 bylo zřetelně a nedvojznačně protimarxistické, Pražské jaro bylo koncipováno jako definitivní realisace utopické marx-leninské vise, jako její přizpůsobení středoevropským poměrům: postačí obrousit několik posledních hran, jako např. intolerantní praxi komunistické strany vůči pluralitě názorů a politické oposici, a uděje se klasiky předvídaný zázrak. Byl-li kdy v dějinách člověk nejblíž ideálu Homo sovieticus, troufám si tvrdit, že tomu tak bylo právě v Československu na jaře r. 1968.

Takto nazíráno, se Pražské jaro podobá husitskému hnutí, anebo jiným heretickým hnutím před ním a po něm: i ona se snažila dospět k Písmem nastíněnému ideálu po svém, mimo mocenské struktury všeobecné církve, a i jejich přívrženci za to byli těmi, kteří svírali v rukou otěže moci, tvrdě – a po téměř dvanáct století i úspěšně – pronásledováni a likvidováni.

Ti, kteří se dnes dojímají nad Bratříčkem a Modlitbou, oplakávají skon této herese a vítězství rozumu, který – a nikoli mráz – přicházel tehdy z Moskvy, nad pošetilostí a ilusemi z nevědomosti, přičemž nelze vyloučit ani alternativu, jíž svědčí některé analysy, že celé slavné Pražské jaro bylo jen Rusy orchestrovanou zástěrkou pro zesílení vojenské přítomnosti v regionu, jež se arci vposledku do určité míry vymkla kontrole a přinesla více negativní publicity, než bylo v plánu.

Zasazen do kontextu dalších významných svátků českého sentimentu, o nichž se zmiňuji shora, je žal nad ztrátou možnosti dojít vlastní cestou ke komunismu variací na staré thema: jsme slabí, bezmocní, zrazení těmi, jimž jsme tolik důvěřovali a tak vroucně je milovali: Francie sladká, hrdý Albion… захватчики, идите домой!

Napadá mne provokativní myšlenka, jak by asi tento národ dopadl, pokud by měl kdy stanout sám proti nepříteli, tak jako se to stalo Britům během Bitvy o Británii. Aniž bych chtěl laskavé čtenáře provázet všemi peripetiemi této své úvahy, omezím se na konstataci, že by se nám z té doby nejspíš dochovalo mnoho dojemných, tklivých písní…

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)