Debata nad Palachem a jeho, pro pachatele naštěstí indemnitou chráněným, zneuctěním, otvírá zajímavé otázky s tímto výročím spojené. Příkladmo jaký byl význam Pražského jara pro nejnovější české dějiny, a jakou stopu trauma okupace zanechalo v naší národním mentalitě. Čte-li si rozhovor Antonína J. Liehma a jeho nevlastního syna Štěpána Bendy někdo z mé generace, ať chceme nebo ne, připadáme si, jako bychom listovali ve vzpomínkách účastníka revolučního roku 1848: tak vzdálené a dokonale irelevantní se dnes jeví vše s Pražským jarem a okupací spojené.
Jako by celý tolika emocemi provázený obrodný proces
zmizel z dějin, nezanechav po sobě ani stopu, jako gigantická mandala, a jako by se celé to úsilí o nápravu veřejných věcí ve svém výsledku dokonale vymazalo a vynulovalo, protože dějiny, ty velké
, šly dál, na Prahu roku 1968 neberouce nejmenší zřetel. Nebýt osmašedesátého a okupace, komunismus v této zemi by skončil zhruba ve stejné době a stejným způsobem, a byl by následován postkomunismem, jenž by se od toho, který známe, lišil jen v nepodstatných detailech. Možná by presidentem nebyl Havel, ale někdo z reformních komunistů-osmašedesátníků, a možná by na levici neexistovalo schisma sociální demokracie-komunistická strana, ale vznikla by, jako jinde v regionu, jednotná a silná postkomunistická strana, která by bojovala o moc s prozápadní a liberální pravicí.
Je paradoxní, že na události Pražského jara a období kolem r. 1968 vzpomínají pamětníci s pohnutím a nostalgií, avšak spíše než na podstatu věci, utopický pokus transformovat utlačovatelskou a cizí mocnosti oddanou komunistickou stranu v nositele autentického národního zájmu, na marginálie: na Dubčeka v plavkách na plovárně, na Smrkovského upřímně diskutujícího s veřejností, na tvůrčí svobodu, jež vyústila v nebývalý a neopakovatelný fenomen nové vlny českého filmu, v této době kulminující.
Tři základní a nejvíc diskutované požadavky Pražského jara zněly: konec censury, politická pluralita a svoboda podnikání. Lidé tehdy skutečně věřili tomu, že jejich dosažení nemocnou společnost vyléčí, a že za pár let doženeme a předeženeme
kdekoho. Mýlili se: v r. 1989 po pádu režimu se rychle ukázalo, že problém vězí hlouběji, a kdyby nakrásně komunistická strana všechny tyto požadavky splnila, změna by – pro většinu – byla k horšímu, tak jako ji pociťuje většina lidí dnes (ano, já vím, v Lidových novinách nebo v České televisi se dozvíte něco jiného, ale pravda je taková, jako jsem napsal).
Přineslo Pražské aspoň něco positivního, aspoň ve formě poučení, prokopané slepé uličky
? Po třiadvaceti letech postkomunismu jsem nakloněn spíše záporné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám to jakkoli málo líbí, sociální problémy dnešní doby jsou přinejmenším stejně tíživé jako ty ze druhé poloviny 30. let, desiluse z demokracie není o mnoho slabší a svou povahu jiná než ta, kterou známe ze III. republiky (1945–48), nenávist k Západu, notabilně k Německu, a příklon na Východ jsou v této společnosti imanentním jevem. Neumíme žít ve svobodné zemi, neumíme si vládnout, za své vůdce pravidelně vybíráme ty, které za několik let zatratíme, tradice je nám pro smích, místo slušnosti a postupně budované důvěry prosazujeme ve vztazích mezi lidmi mocenské principy, právo bohatšího: kdo má peníze, koupí si v této zemi policistu, úředníka i soudce. V právo a spravedlnost věří už jen ti nejpošetilejší, z nichž i ti poslední ale svou víru ztrácejí tváří v tvář realitě, zejména po poslední amnestii, která ukázala povahu dnešního establishmentu i těm nejzabedněnějším.
Jak to souvisí s osmašedesátým? Úzce: o všech těchto věcech se už tehdy přemýšlelo, a už tehdy se řešila politická kvadratura kruhu, tedy jak vyhnat utlačovatele, ale zařídit, aby tu jeho bič zůstal, protože po dobrém to s Čechy nejde.
Německý soudce, který strávil v této zemi několik let jako poradce, se proslavil bonmotem, že Česká republika je zralá na nového protektora. Jenže kde najít dnes, v této těžké době, schopného a ochotného okupanta?
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Pražské jaro aneb Nad nesrozumitelností dějin
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Historie
- Počet zobrazení: 4549
Komentáře
Tak to je dobré. Jinak díky za zajímavý článek.
mam na Vas otazku-je pan doktor Koci zaneprazdnen, a nebere zadne dalsi klienty, nebo neni problem se s nim dohodnout?
Vim, ze dela i tr.pravo, ale na jeho profilu o tr.pravu nic neni. Dale-dela event.i rod.pravo? A posledni otazka-patri spise co do honoraru se tyce, spise k prumernym, nebo ext.drahym?
Dekuji moc, P.
jenom zda-li ma to cenu, myslim, ze Vy ho znate, tak me slo jen o to, zda-li nemate predstavu, je-li na rekneme dalsich 8 mesicu den, co den plny, a nebo jestli mu mohu normalne zavolat na jeho mobil.
A take me zajimala cca taxa na den, zkratka jsem myslel, jestli mate nejake obecne info, nez bych ho kontaktoval, dekuji.P.
Mate alespon predstavu, zda-li zveda cizi cisla? A nejaky nejvhodnejsi cas, treba po 18.00 hodin? Vazne vse, diky P.
Rekla bych, ze Cesi jsou specificka kmenova skupina slozena a smichana z mnoha zdroju a puvodu, do jejiz kolektivni mysle se vtiskly dejinne udalosti, casto vnejsi, casto nepriznive a toto ji, jako celek, nejak formovalo..
Rozdily ve vnimani reality existuji nezavisle v kazdem narode..
Az v emigraci mne napadlo, jak se Prazske jaro podobalo v zakladnich rysech Velke francouzske revoluci. Stejne vzletne myslenky jako Volnost, Rovnost, Bratrstvi, pouze nejak divne prekroucene do jine dimense marxistickeho utopismu.
Komunisticti reformatori vyzadovali konec censury, tedy svobodu, i ve vyjadrovani... Rovnost obcanu pri volebnim vyberu. Take socialisticke trzni hospodarstvi si predstavovali ve svorne, bratrske a prosperujici RVHP..Dnes mi to pripada hrozne detinske. Jsem presvedcena, ze by toto usporadani naprosto selhalo, ostatne jako jine kommuny -- nakonec ani Sovetsky svaz neustal svou Perestrojku, ze..
Cesi, (ne cechackove,) zas tak bidne ve tvoreni dejin neselhali a ja stale vidim, optimisticky, cesky "potencial"..
V Americe jsem se naucila krasne zivotni motto :
"If you got a lemon, make lemonade..."
Já si myslím, že skutečně významnou událostí r. 1968 byl vpád spojeneckých armád - ten totiž otevřel oči celé řadě zaslepených, kteří by se jinak ještě další desetiletí ukájeli nejrůznějšími illusemi, a effektivně zdiskreditoval diktaturu sovětského typu v očích západních levičáků. Sám "obrodný process" patrně neměl budoucnost takm jako tak, ale zůstává kupodivu inspirativní pro ty, kteří hledají tu "třetí cestu" mezi "socialismem" a "kapitalismem" (podle standardní politické terminologie "kommunismem" a "demokracií"). Ale poté, co tzv. "mezinárodní společenství" těmto hledačům ukázalo na příkladu Miloseviće, kam takové neopatrné hledačství vede, už se o ní mluví podstatně méně.
Pokud si vzpominam tak se rikavalo, ze kdyby babicka mela kule, tak by to nebyla babicka, ale dedecek.
Osvetlete mi prosim druhou cast Vaseho citatu "Kdyby byly v prdeli ryby, . . . "
Dekuji.
a/ možnosť nebohatým, trochu podnikavým študentom bez rodiny na Západe vycestovať mimo soc. tábor - riadne to otvorilo oči, najmä keď tam človek pracoval. Naviac konkrétne vo Francúzsku v r. 68 bolo zaujímavé porovnávať správanie sa domácich voči nám do Jany (21.8.) a po nej, vrátane nem. úradníkov na ich ambasáde v Paríži, kde som šla zháňať info (nechodili vlaky domov, telefon. spojenie nefungovalo);
b/ príjazd do Prahy večer na voľakési okrajové nádražie, beh cez mesto, sem-tam streľba, porovnanie situácie v Prahe a BA - veľký rozdiel;
c/ ďalší vývoj situácie až po Poučenie z krízového vývoja pomohol roztriediť ľudí z vlastného okolia podľa toho, ako sa snažili ťažiť z tej mizérie;
d/ odvtedy viem, že niet takej strany, do ktorej by som vliezla, a niet takej Schweinerei, ktorej by sa mnohý politik a aj jeho strana nedopustili, keď mu či jej ide o moc.
EP
Zde zdá se autor píše hlavně o sobě...
Petr V
RSS kanál komentářů k tomuto článku