Na televisi Barrandov skončila další reprisa Třiceti případů majora Zemana, tentokrát již zcela bez mediální odezvy. Zdá se, že je dobojováno, a poněkud toporný, leč proletářsky zásadový major se definitivně stal běžnou součástí televisního mixu.

Tento seriál je ovšem nesmírně zajímavý a neměl by unikat kritické analyse, především pro svůj téměř nekonečný interpretační potenciál: každý v něm může vidět něco jiného, a bude mít více či méně pravdu.

Pro někoho je Třicet případů primitivní komunistickou propagandou, snahou presentovat lživý obraz československé poválečné historie. V řadě dílů je takové vyznění primární a vedle ideologické látky v nich mnoho dalšího nenajdeme: příkladmo v episodě Strach o bratrech Mašínech nebo Vrah se skrývá v poli o babickém masarku. Čistá, nepříliš umně presentovaná komunistická lež.

Další episody jsou prostou televisní detektivkou, lepší (Studna, Tatranské pastorále) nebo horší (Smrt u jezera).

Jinde si Jiří Sequens střihl bondovku, sice se špatným koncem (komunistický Bond major Hradec i jeho ženský protipol, Hanka Bízová, umírají v zahraničí při výkonu služby), ale do jisté míry zábavnou a přes značnou dávku naivity (lodník Barkl, který prchá před svými vězniteli za bílého dne po jediné silnici, která vede z jeho vězení) ještě sledovatelnou. Tyto díly, tím, jak líčí západní společnost, jsou už částečně podřaditelné poslední, z dnešního pohledu nejdůležitější skupině, a to – částečně záměrné, částečně na úkor tvůrců realisované – parodii.

Vezměme západoberlínský bar White Lines s dekadentními stripteasovými tanečnicemi a svéráznou sestavičkou českých a polských emigrantů, kteří ho provozují. O tom, že se vyrábí parodie, věděla jistě jen část teamu, ale není pochyb o tom, že si natáčení náležitě užila.

Vrcholem jsou přirozeně Mimikry, díl, kde si z režimu dělal legraci snad každý, kdo se na obrazovce (nebo za ní) objevil. Základ poskytli pánové Liška a Belfín, jejichž kreace Bič boží nemá ve svém žánru obdoby. Pamatujeme si to všichni: Ááá! Ááá! Ááá! Ááá! Stavět mrtvým hrob! Zofar! Z Naamat! Vo tom! Řek! Zlatej písek, zlatý kamení, krtiny a smaragdovej prach, kosti, kůže, lejno, vítr, mrak! To všechno je mámení! Protože! Jednostejně v prachu lehnou! A červi se rozlezou! Bič boží! Bič boží! Bič boží! Je vyžene!

Pozadu nezůstali herci, Jiří Lábus předvedl několik nezapomenutelných komických výstupů a Oldřich Vlach se svým Včeličky zabzučej! vytvořil vpravdě životní roli, jíž vstoupil do historie české kinematografie. Kdepak, kam se na jeho parodii narkomana Kájíka Voldřicha hrabe Limonádový Joe!

Zapomenout ovšem nelze na několik momentů, které přežily svou skutečnou uměleckou kvalitou. Například Liškova hudba k Loupeži sladkého «i» si příliš nezadá s Markétou Lazarovou, a herectví Vladimíra Menšíka v Pánovi ze Salcburku nebo Světly Amortové v Mědirytině je takového druhu, že jejich, v podstatě vedlejší, role všechny ostatní na scéně zastíní.

Tedy závěrem: seriál Třicet případů majora Zemana je kulturologický a politologický fenomen, na který lze nahlížet zároveň několika stejně validní způsoby, a je jen dobře, že se jeho reprisování nakonec prosadilo. Ideologický jed, který seriál obsahuje, pokud kdy vůbec byl nebezpečný, dnes již vyčpěl a ztratil účinnost, a na rozdíl od jiných normalisačních děl, bezproblémově reprisovaných dokonce v České televisi (např. Byl jednou jeden dům, seriálu skutečně schopného indoktrinace), je, myslím, významným studijním materiálem k pochopení specifického českého smyslu pro humor a reakcí v konfrontaci s útlakem.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)