Milan Paumer by si zasloužil, aby se jeho pohřbu zúčastnil president republiky Václav Klaus, prohlásil senátor Jaromír Štětina. Něco takového by si, myslím, Milan Paumer přece jen nezasloužil – dost na tom, jakou trapností byl jeho pohřeb i bez účasti presidenta.

Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli mám ve středu do Poděbrad vůbec jet: znechucovala mě představa, jak se na jeho pohřbu bude promenovat a zviditelňovat nejeden z těch, o něž by si Milan za života ani neopřel kolo, a jak mu, když už je po smrti a nemůže postkomunistické elitě škodit, jeho odbojovou činnost tak trochu odpustíme a nad jeho zločiny na pár dní blahosklonně přimhouříme oko. Pak se vše vrátí k normálu, a až se znovu bude rozhodovat o státním vyznamenání, budou Mašínové a Paumer opět sprostými vrahy.

Jel jsem, a udělal jsem špatně. Obřad, na jehož organisaci se vedle Milanova bratra Zdeňka podílel zejména Martin Vadas, odkryl stav současné české společnosti v celé nahotě. Byl jsem jím zklamán a znechucen ještě víc, než jsem čekal.

Milan Paumer patřil k velmi malému počtu lidí, kteří se dokázali postavit komunistické diktatuře se zbraní v ruce. Směl promluvit na jeho pohřbu někdo z těch, kteří měli odvahu učinit to samé? Ne, místo toho řečnili po většinu doby politici, zvyklí své názory měnit a upravovat přesně podle aktuální potřeby a naladění veřejnosti. Martine Vadasi, skutečně nebylo možné poděkovat přítomným potentátům za účast a naznačit jim, že mluvit nad rakví bude jen ten, kdo na to má – ve světle toho, komu je vzdávána poslední pocta – aspoň minimální morální právo?

Milan Paumer vstoupil dobrovolně do americké armády, kde sloužil ve Special Forces (u tzv. zelených baretů, green berets), a rozhodně neudělal své zemi ostudu. Na pohřbu mu sice zahráli Ballad of the Green Berets (video), ale místo vojenských poct, které by si byl plně zasloužil, vyslala americká ambasáda jediného zástupce, a místo vojáků se obřadu účastnili, v zoufale nepadnoucích uniformách, milovníci historické vojenské techniky – což vlastně byla z nouze ctnost, protože tato země žádné skutečné válečné hrdiny nemá; tedy vyjma těch příslušníků R.A.F., kteří přežili vězení, jímž se jim vlast za statečnost v boji proti nacismu odvděčila.

Milan Paumer byl českým a americkým občanem, přesto mu na pohřbu zazněla pouze československá hymna. Spojené státy jej přitom přijaly, daly mu svobodu a umožnily mu prožít důstojný život. O tom, že by jej snad spolu s Mašíny vydaly do rukou komunistů, ač ti o to pochopitelně velmi stáli, nemohlo být ani řeči.

Když pohřební vůz s Milanovou rakví projížděl branou poděbradského zámku, lidé, kteří stáli na nádvoří, začali spontánně tleskat. Byl to dojemný moment, a snad i příslib, že není vše ztraceno, že prostí lidé, kteří do sálu nesměli, přece jen ještě neztratili schopnost rozlišit, kdo byl skutečný hrdina a kdo je, tak jako Klaus, Nečas nebo Štětina, jen hadrový panák.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)