Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Sobotním večerem na ČT2 připomněla Česká televise osmdesáté narozeniny Věry Chytilové, filmové režisérky, která prvně zazářila již v polovině 60. let během tzv. nové vlny české kinematografie, ale která, na rozdíl od většiny svých stejně talentovaných kolegů, dokázala svou sveřepostí a svéhlavostí prosadit maximum možného i během normalisace. Její tehdejší filmy patřily ke špičce toho, co bylo možno na československých plátnech a televisních obrazovkách spatřit: pokud Chytilová vůbec kdy šla s režimem na kompromis, na výsledném produktu to jakoby zázrakem nebylo poznat.

Pamatuji si všechny její normalisační filmy, počínaje Hrou o jablko (1978), kde Chytilová dokázala s páralovskou syrovostí vykreslit prázdnotu a faleš života v komunismu, přes podobně laděné Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) až po film Šašek a královna (1988), jenž byl, aspoň pro nás, kteří jsme v režimu žili – a měli ho po krk – předzvěstí nové doby.

Proč režisérka po Listopadu svůj úspěch již nezopakovala? Patrně proto, že nehodlala slevit ze svých názorů ani tváří v tvář postkomunismu a jeho cliché. Film Dědictví aneb kurvahošigutntag (1993), který u kritiky a zčásti i u diváků propadl, není, jak by se mohl jevit, příběhem zbohatlého prosťáčka, ale brutálním, nekašírovaným pohledem na to, co z Čechů a z jejich společnosti udělalo 20 let normalisace.

Po jeho natočení přišla pro Chytilovou další pausa, skoro stejně dlouhá jako ta z počátku 70. let, a novější snímky se vrcholům její tvorby, jaké představují např. Sedmikrásky (1966), již nepřiblížily.

Komentáře   

0 # Vodník 2009-02-03 15:22
Taky nevím, proč Dědictví propadlo. A myslím, že Pasti, pasti, pastičky jsou neméně syrovou výpovědí o postkommunistickém Čechovi...

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se