Už dlouho se chystám napsat o národních stereotypech v českém poválečném umění, zejména kinematografii: o tom, jak Češi vycházejí v konfrontaci s jinými národy – především ovšem Němci – vždy jako zásadoví, přátelští, inteligentní, čestní, byť často zbytečně skromní, utlačovaní a neprávem odstrkovaní.
Film Krev zmizelého (2005) scénáristy Vladimíra Körnera a režiséra Milana Cieslara, který jsem viděl poprvé až letos v televisi, staví všechny tyto stereotypy na hlavu: Češi jsou v tomto příběhu, který časově pokrývá 30. až 60. léta minulého století, vylíčeni jako zákeřné bestie terorisující a zneužívající každého, kdo se dostane do jejich moci. Kladným hrdinou je bývalý esesák (Vladimír Dlouhý), lepší než Češi jsou i polští komunističtí pohraničníci, a paradoxně relativně nejslušnější z Čechů je estebák (Ondřej Vetchý). Průměrný Čech Pepek, jehož ve filmu skvěle hraje Jiří Lábus, je cosi na způsob Švejka: morálně indiferentní oportunista spíše mdlého ducha, s téměř vymizelou schopností solidarity a soucitu. Jeho ženskou obdobu, jakousi archetypální Annu Proletářku, zahrála neméně dobře Simona Stašová.
Nechci psát o sujetu dvouhodinového filmu, jehož příběh odehrávající se převážně v Sudetech je velmi spletitý, ani o tom, jak byl výsledek pokažen špatným obsazením několika rolí (Ester Geislerová, Ondřej Vetchý) i snahou o příliš explicitní, téměř hollywoodský styl vyprávění. Spíš bych se chtěl podělit o několik myšlenek, které mne při sledování Krve zmizelého napadly.
Film si podle mého názoru především klade otázku po legitimitě české (československé) moci na sudetském území. Nebyl-li tam stát schopen zajistit po válce řádnou správu a místo četníků, úředníků a soudců poslal rabovací gardy
, jimž dovolil střílet bez soudu civilní obyvatelstvo (a poté je za tyto zločiny zákonem amnestoval), nezaslouží úcty, respektu a loyality, a musí být chápán jako stát nepřátelský, před nímž je třeba mít se na pozoru a který lze bez sebemenších výčitek svědomí zradit a opustit, tak jako ho bez náznaku nostalgie opouští hlavní hrdinka Dorli. Byl ostatně jen malý rozdíl mezi tím, jak se počínaje r. 1945 tento stát choval k vlastnímu ethniku a jak brutálně nakládal s cizinci upadnuvšími do jeho moci, a tak mnozí z těch, kteří zprvu jeho jménem utlačovali druhé, byli sami nakonec prohlášeni za veřejné nepřátele a pronásledováni.
Druhou věcí, která mi přišla na mysl, je problém odsunuté paměti krajiny
. Opilá Dorli si v rakouské hospodě přisedne ke stolu se dvěma Němci a začne si s nimi vyprávět o rodných Sudetech, a nakonec si s nimi připíjí auf Gesenke, na Jeseníky. To je pocit, který velmi dobře znám, a který mne přepadá, kdykoli přijedu třeba do Liberce a jeho okolí. Znám tu krajinu od nejranějšího dětství a mám ji rád, a tímto pocitem jsem zároveň spojen s lidmi, kteří tam dnes nesmějí žít – velmi intensivně cítím, že je to moje vlast, a přitom to nemůže být moje vlast bez lidí, kteří tady po stovky let a desítky generací žily; co naplat, že jsou všude české cedule, když staré domy, ulice, ale i les nebo hory ke mně mluví německy. Hlavní náměstí v Liberci se dnes jmenuje Benešovo, což mne uráží, protože to nemohu chápat jinak než jako zpupné gesto barbara-dobyvatele, a jako pro konservativního člověka s úctou k tradici je pro mne nemožné s touto conquistou se identifikovat. Totéž jako v Liberci mne přirozeně napadá v Karlových Varech, v Chebu nebo v Děčíně. Zdá se, že, paradoxně, potřebuji Němce k tomu, abych mohl Sudety chápat jako svou vlast, abych s nimi mohl svou lásku k vlasti sdílet.
Film Krev zmizelého sice nepatří k vrcholům české polistopadové kinematografie, v mnoha směrech může být ale předzvěstí filmů, které se tu budou natáčet v příštích letech a které budou hlubší reflexí otázek naší národní minulosti než dokázaly být Pelíšky, Kolja, Horem pádem nebo Musíme si pomáhat.
Aktualisováno.
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Krev zmizelého aneb Všechno je (bylo) jinak
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 4454
Komentáře
Je to nostalgie, samozřejmě, a nejen po Němcích. Podobné je to s některými částmi centra Prahy, které se v důsledku ekonomických zákonitostí prakticky vyčistily od původního obyvatelstva. To samé třeba Ústí n. Labem: tam, kde by měly být logicky nejdražší byty ve městě, bydlí Romové, protože pro magistrát bylo jednodušší nechat byty zpustnout a pak je pronajímat jako sociální bydlení.
V Pařížské ulici v Praze byla mou sousedkou velmi stará paní, která se pamatovala na Franze Kafku a přátelila se s Milenou Jesenskou. Za pár let tam nikdo takový nebude, nejstarší "pamětníci" si vzpomenou na 90. léta.
Ale v Sudetech je to ještě něco jiného, protože vyhnána byla celá kultura, a co po ní zbylo, vydávají kolonisté za legitimní kořist. Vám se, Starý pane, nikdy nestalo, že by někde v Sudetech vytáhli z příborníku porcelánovou čajovou soupravu a řekli pyšně: "To máme po Němcích!"?
Hádám, že ve chvíli, kdy se tu moci skrze Gotwallda ujmul Stalin , bylo nemnoho Němců rádo, že jsou pryč ...
Kdyby pryč nebyli, co nezvládly gardy revoluční, zvládly by ty ještě revolučnější, zvláštního ražení . Mezi Čechy a Němci by se tím pádem nakupily další křivdy ...
Na druhou stranu...demontáž komunismu začala v Německu a kdyby východní Němci naleptávali zeď a současně sudeští Němci hranici Šumavskou ...
njn... jen taková teoretická rozvička
Jinak, v Novém Boru zuří válka mezi místními prosudeťáky a antisudeťáky. Vzájemně se osočují ze lží a manipulací. Vždy je to velmi přesvědčivé, když si přečtete článek jedné strany, za týden zas vypadají přesvědčivě protiargumenty druhé strany ... ale dnešní generaci je to už stejně jedno (naštěstí).
Opačný názor, aby řeč nestála.
S těmi Poláky je to složitější, ono prostě nikdy nebylo moc jasné KDE VLASTNĚ JE POLSKO. My, obyvatelé Č a M v rámci koruny České jsme to měli o mnoho jednodušší, že jsme žili na území, které nám pán Bůh krásně vymezil z 80% horama. A tak jsme se mohli hádat akorát o nějaké cípy stylu Chebsko, Novohradsko, Vitorazsko, ... A navíc z vojenského hlediska o Čechy nikdy moc nešlo, ve směru S-J se vždy táhlo Slezko-Morava-Vídeň a ve směru V-Z raději po Dunaji, nebo Slezskem, kdo by do těch našich hvozdů lezl...
Poláci tuhle hranici nikdy jasnou neměli ale dnešní východní hranice s Ukrajinou, Běloruskem a Litvou odpovídá skutečně dohodové Curzonově linii. Nicméně poté co Poláci odrazili útok RA, tak zahnali bolševiky hluboko nazpět a získali rozsáhlé předválečné území. (A my jsme jim mezitím obsadili naší část Těšínska, abychom si zadělali na kousek Mnichova...)
Karel Vážný
Češi nežili "na území, které nám pán Bůh krásně vymezil z 80% horama", protože jich bylo jen dvakrát více než sd-Němců a nedovedli hospodařit v podhorských a horských oblastech stejně jako všichni Slované. V pohraničních, německých sídelních územích prakticky nežili, tvořili tam před WW I a hned po ní cca 5 % obyvatelstva.
Ale i tihle Němci se cítili být Čechy ve smyslu zemském, byli to občané RU zemí koruny České, Českého království. (Boehmisch, nikoli Tschechisch). Takže to byli Češi. A průšvih první republiky byl, že jeden ze dvou státoprávních národů země snížil na úroveň menšiny...
Takže si stojím na tom, že území Českého státu bylo vymezeno horami (a do kolonizace skutečně převážně české i etnicky).
Karel Vážný
Tak mne napadá, že kdyby tehdy Hitler (to by ovšem nesměl být on, ale třeba inteligentnější Franco) navrhl plebiscit, tak že by trvale naše hranice byla někde u Ústí... Válka, neválka. Měli jsme docela kliku...
Karel Vážný
RSS kanál komentářů k tomuto článku