Tvrdí-li mnozí, že další šabachovský film nelze natočit, protože látka je vyčerpána, dává jim Občanský průkaz (2010) režiséra Ondřeje Trojana víceméně za pravdu: je to film, který nemá velký, strhující příběh, spíše se skládá z příběhů episodních, jež však dnešního diváka neosloví ani uvěřitelností, ani originalitou.

Přesto není Občanský průkaz zcela špatný počin, už pro mravenčí práci, kterou si jeho tvůrci dali s representací – zpřítomněním – doby čerstvě zatuhlé husákovské normalisace poloviny 70. let minulého století. Authentické je tu vše, od bytového zařízení přes součástky oblečení po propisovačky učitelek na poradě ZO KSČ, a – kuriosně – dojem věrného zachycení doby ruší právě dokonalost, se kterou se rekvisitáři pustili do práce: v typické hospodě 70. let nebyly přece na stěnách žádné plakáty a další dobové artefakty! Stěny skutečné hospody byly holé, obvykle ukrutně špinavé od kouře, a kromě rozbitého větráku je zdobil tak nejvýš zarámovaný diplom Soutěžíme o titul Brigáda socialistické práce, případně ještě reprodukce obrazu od Slavíčka nebo Ilji Repina, aby soudruzi z VLKa (pro nepamětníky: výbor lidové kontroly, tehdejší ČOIka) nemohli do kontrolní zprávy napsat, že – v jinak zaplivané hospodě čtyřce – vládne nekulturní prostředí – ano, zní to komicky, ale takhle to tehdy opravdu chodilo.

Podobné platí pro celou řadu dalších detailů, např. pytlík od mléka, do něhož maminka Anny Geislerové balí klukům do školy svačinu (vysvětlující vsuvka: do plastových, podle dobových zvěstí karcinogenních, pytlíků z PVC se kvůli úspoře nákladů začalo někdy kolem r. 1974 mléko balit, aniž by si výrobce dělal starosti s tím, jak spotřebitelé částečně spotřebovaný pytlík v lednici postaví/položí bez toho, aby zbytek mléka vytekl). Potisk na mléce zdaleka nebyl jasný a výrazný, jako ve filmu, obvykle byl skoro nečitelný: nebylo potřeba, aby obal zákazníka upoutal, když ten stejně neměl možnost koupit si zboží od jiného dodavatele a výrobky v obchodě nevybíral, ale sháněl.

Doba normalisace byla charakterisována všudypřítomnou zašlostí a šedí, lidé tu žili ve stavu jakési permanentní sensorické deprivace, a tu film rozhodně věrně nezobrazil, stejně jako prevalentní společenskou depresi a pocit beznaděje, nekonečného smutného bezčasí, které známe z Párala nebo z Kundery. Lidé v Občanském průkazu jsou zkrátka pestřejší, barevnější a zajímavější, než jakými ve skutečnosti mohli být.

Občanský průkaz byl – a dodnes ostatně do značné míry zůstal – velmi důležitým fetišem, symbolickým vyjádřením nevolného vztahu mezi státem a jeho občanem. Ve filmu má tento průkaz význam symbolu doby.

Iniciačním rituálem předávání nových občanských průkazů film začíná, a tato scéna je vykreslena skutečně věrně, včetně obligátního, obsahově irelevantního hesla na podiu, červených karafiátů na stole a imbecilního proslovu nařvaných esenbáků k deváťákům, kteří si nové občanky přebírají. A zároveň je důležitým momentem filmu rituální znesvěcení tohoto materialisovaného symbolu nesvobody, a poté brutální odplata režimu za sacrilegium. Představa, že přijetí žáka na střední školu mohlo zmařit to, že si adept v občanském průkazu natrhl stranu patnáct, je v optice dnešní doby neuchopitelná a nepopsatelná, přesto však naprosto věrná: totalitní režim vyžadoval od svých poddaných chování otroka, a k těm, kteří se mu pokoušeli vymknout a uniknout a projevovali byť jen náznakem touhu po svobodě, přistupoval již od dětství jako ke svým nepřátelům a stigmatisoval je znamením méně hodnotného, nespolehlivého občana druhé kategorie, osoby, jak se tehdy říkalo, se špatným kádrovým profilem.

Trojanův film je bezesporu v první řadě filmem o svobodě, a o snaze čtyř kluků uniknout všudypřítomnému a zničujícímu brutálnímu soustrojí diktatury, která, když už nedokáže získat duši mladého člověka po dobrém, dokáže z něj udělat vystrašené, vystresované a vyšších projevů lidskosti nezpůsobilé individuum indoktrinační kúrou základní vojenské služby. Bratr jednoho z hrdinů odchází na vojnu jako svobodomyslný, sebevědomý a všestranně cool mladík-hippie, a po polovině léčby se vrací jako vnitřně zlomený jedinec, pro něhož jsou atributy svobody (vzít si na sebe džínové oblečení a pustit si z desky své Stouny) fakticky už jen vyhasínající vzpomínkou. Tato krátká scéna, jakkoli jí lze vytknout jistou nerealističnost, je ve filmu klíčová: hlavní hrdinové poznávají, jak sami mohou za několik let skončit, pokud se svému osudu nepostaví.

Mám pocit, že kdyby se scenárista zaměřil na tuto složku dějové linie, mohl vzniknout místo průměrného vynikající film: vůbec nejpůsobivější scéna Občanského průkazu je, jak mladí lidé jedou hurvínkem na neoficiální koncert Plastiků na venkov, a ve vlaku jeden z nich zahraje na kytaru a zazpívá Krylovu Lásko!, skladbu tehdy pochopitelně nejpřísněji zakázanou. Starší náhodní spolucestující, kteří pamatují osmašedesátý rok, se nostalgicky usmívají, moc režimu je na chvíli oslabena, ne však zlomena, jak se ukáže záhy, když v cílovém místě tyto mladé lidi místo koncertu alternativní hudby čekají pendreky zásahové jednotky (pohotovostního pluku) SNB.

Místo sledování tohoto thematu, silného, authentického a nadčasového, scenárista svoje dílo vyplnil do více než dvouhodinové stopáže vedlejšímu příběhy a postavami, které jsou o poznání méně zdařilé. Těžko uvěřit, že by se po mrtvici paralysovaný otec hlavního hrdiny choval tak, jak je zobrazen, velmi obtížně uvěřit příběhu ušlechtilé učitelky Lenky (skutečné mladé učitelky byly spíš ustrašené a zmatené než idealistické, charakterní a svobodomyslné: i ony musely předtím, než byly připuštěny k dětem, projít svým kursem režimní loyality), naprosto nereálná je figurka známého rockera a hároše, ve skutečnosti důstojníka StB.

Herecké výkony jsou bohužel spíš průměrné, prakticky nikdo nevyniká a herci své dialogy často odříkávají tak, jako by je četli. Dost velká část rolí je nadto chybně obsazena: jakkoli můžeme s trochou úsilí uvěřit Jaromíru Dulavovi, Anně Geislerové a Kristýně Liška-Bokové, totéž nelze říct o Martinu Myšičkovi nebo Juraji Nvotovi. Esenbáci jsou, na rozdíl od skvěle střižených komárenských celníků, jaksi komiksoví. Vyloženě trapně působí Jiří Macháček; ano, ta role byla špatně napsaná, přesto se, myslím, zahrát dala. Překvapivě nejlepším hercem je tak, aspoň pro mne, malý esenbácký synek-třídní práskač.

Celkově pro mě byl Občanský průkaz zklamáním: je to hezká obrázková knížka, almanach pro nostalgiky, kteří dobu 70. let pamatují a rádi zavzpomínají na její propriety, ale film neví, čím chce být: na komedii ve stylu Pelíšků nemá ani scenářem, ani hereckými výkony, do Kawasakiho růže mu hodně chybí po stránce příběhu i psychologické propracovanosti, a hlavně, tvůrci nevědí, o čem vlastně chtějí točit, spoléhajíce na to, že i (n+1)-ní vývar ze Šabacha bude divácky úspěšný, protože na Šabacha se prostě do kina chodí.

Odkazy:

• láskyplná, ale plytká recense imprese Vodníka na serveru Discussionspeed
• podstatně objektivnější recense Jana Čulíka na Britských listech

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)