Hodně experimentu, málo poctivé kinematografie – s tímto povzdechem jsem ohodnotil i po druhém zhlédnutí kritikou poměrně vysoko ceněný film Marka Najbrta Protektor (2009); toto druhé zhlédnutí jsem záměrně o několik týdnů odložil, doufaje, že podruhé ve filmu uvidím to, co mi snad poprvé ušlo, a dílo s odstupem času docením.

Nestalo se. I nyní si myslím, že Protektor je průměrný film, v němž forma těžce zvítězila nad obsahem a jehož tvůrci se pokusili odvyprávět svůj příběh z Protektorátu kinematografickými prostředky, jež se jim vymkly z rukou.

Předpokládám, že čtenář film zná, a omezím se proto na strohé poznámky a podněty do diskuse.

Prvním nedostatkem Protektora je nerespektování dobových realií, zejména způsobu komunikace mezi lidmi i samotného mluveného jazyka. V Protektorátu přežívaly prvorepublikové zvyky a formální zdvořilost, lidé spolu nemluvili tak, jak herci předvádějí. Podobně nevěrohodný je i pohled na manželskou nevěru; ta samozřejmě i tehdy existovala, avšak to, co ve filmu vidíme, by odpovídalo spíš 70. letům minulého století. Paradoxem je, že ve filmu o růžovém kukátku, ve kterém Hana hraje a který se za II. republiky už nesmí promítat, jsou dobové realie respektovány, aniž by ovšem tvůrci dospěli k reflexi, že přes určitou míru stylisace je to právě tento film ve filmu, který relativně nejvíc odpovídá realitě.

Dalším problémem je psychologická nevěrohodnost příběhu: nelze uvěřit tomu, že by Hana, výjimečně nadaná herečka a vnitřně silná, odvážná žena, svým slabošským manželem nepohrdala a na jeho zradu by reagovala tak, jak je ve filmu zobrazeno, tedy dobrovolným nástupem do transportu. To, jak Jana Plodková Hanu zahrála – a je to zdaleka nejlepší herecký výkon ve filmu – takový závěr nepřipouští.

Nepřesvědčil mě ani herecký představitel hlasatele Emila Vrbaty, Marek Daniel. Jeho role je obtížná, protože Vrbata je svým naturelem váhavý střelec a za svou kolaboraci se spíš stydí, než aby si v ní liboval. Tomu ale neodpovídá scénář, protože Vrbata se podle něj svou popularitou na několika místech celkem bez ostychu chlubí; proč je to tak, těžko říct, snad tím scenarista chtěl naznačit jeho slabošskou povahu. Jenže celek neharmonuje a ve filmu tato rozpolcenost nefunguje, když navíc Daniel není právě mistrem psychologického herectví a zvládá v podstatě jedinou dramatickou polohu muže hnaného proudem.

Další totálně nefunkční složkou filmu je hudba. Sama o sobě nikoli nezajímavá, ale v kontextu zobrazované doby jednoznačně pěst na oko: výsledek působí asi stejně, jako kdybychom do filmu s Antonií Nedošínskou pustili skladby Beatles.

Nesdílím proto kladná hodnocení kritiků (např. Jana Čulíka v Britských listech); vady Protektora jsou příliš závažné a zjevné a vystupují na povrch zejména v kontrastu s prakticky současně natočenou Kawasakiho růží (kterou jsme na tomto blogu už recensovali). Zatímco v případě Hřebejkova filmu díky kázni tvůrců vzniklo vynikající a trvanlivé dílo, Najbrt vytvořil jen další z krátkodechých experimentů, jehož jedinou zásluhou nakonec bude, že pro český film objevil nový herecký talent, Janu Plodkovou.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)