Autorem blogu je 
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Film a televise
Zvyk lhát o vlastních dějinách je patrně stejně starý jako lidstvo samo: moderní doba poskytuje falsifikátorům pouze nové, účinnější nástroje.
Režisér ruského filmu Адмиралъ (2008) – tvrdý znak na konci slova je reminiscencí na předrevoluční orthografii – Андрей Кравчук se ani netajil tím, že se ve filmu nesnažil o historickou věrnost, ale titulního hrdinu, jímž není nikdo jiný než admirál Александр Васильевич Колчак, do značné míry idealisoval a spíš než reprodukovat dějiny se pokusil vyprávět milostný příběh.
Idealisace hlavní postavy dosahuje rozměrů skutečně pozoruhodných: hlavní hrdina, který nikoli náhodou visuálně i svým projevem připomíná ruského premiéra (nebo už by bylo přesnější napsat diktátora?) Путина, byl podle dochovaných svědectví sice schopným námořním důstojníkem, ale boji na souši nerozuměl a v politice byl vyloženě naivní, příliš nepraktický a idealistický; ve filmu ovšem dorůstá nadživotní, monumentální velikosti. Scény z úvodu snímku, kde se Колчак sám postaví k lodnímu dělu a těžce jím poškodí mnohem lépe vyzbrojený (a opancéřovaný) německý křižník, a poté jej vláká do minového pole, jehož nástrahám jeho vlastní loď – s pomocí vroucí modlitby všech na palubě k pravoslavnému Bohu – unikne, nesou rysy nelomené, ryze ruské hagiografie.
Slabému scénáři příliš nepomohly ani herecké výkony. Константин Хабенский v titulní roli je ještě snesitelný, avšak jeho milenka a pozdější "občanská" manželka, Анна Тимирёва, kterou ztvárnila Елизавета Боярская, působí přes nepopiratelný půvab představitelky toporně a nevěrohodně. Výjimku v herecké šedi představuje admirálova první žena Софья a v této roli velmi dobrá Анна Ковальчук, známá ze seriálu Мастер и Маргарита (2005) režiséra Бортко (o němž jsme na tomto blogu zatím nepsali, ale určitě to napravíme).
Co film s rozpočtem cca 20 milionů dolarů a čtyřmi roky výroby zčásti zachraňuje, je vynikající kamera a střídmé, věrohodné zvláštní efekty. Před visuální stránkou snímku bledne nejeden hollywoodský titul, záběry sibiřské přírody, scény z petrohradských ulic i námořní bitva jsou zpracovány velkolepě, zároveň realisticky a s ruským poetismem. To je také jediný důvod, proč snímek přes svou průměrnost stojí za zhlédnutí a proč se u něj divák nebude nudit.
A co je důvodem, že se Адмиралъ nikdy nedostane do českých kin? To je prosté: ačkoli československým legiím není ve filmu věnován příliš velký prostor, několik zmínek přesto dokáže legionáře vykreslit – patrně značně realisticky – jako proradné šmelináře. Samotná zrada je připsána, historicky věrně, francouzskému generálu Maurici Janinovi, který legiím velel: a to je další diskrepance s oficiální českou historiografií – tam je tato postava upozaděna a jako vrchní velitelé legií vystupují Masaryk se Štefánikem.
Podle některých svědectví se měl Колчак před smrtí vyjádřit na adresu věrolomných Čechoslováků, kteří jej vydali bolševikům, výrazem "чехособаки". Netěšte se: to ve filmu není, admirálova poprava je vylíčena bezmála jako vznešený obřad a jeho posledními slovy je požehnání synovi do vzdálené Paříže.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 2290
Když se řekne perfekcionismus ve filmu, vyvstanou mi před očima dvě scény: Antonioniho Blowup, kde nechal režisér nabarvit trávu v londýnském Maryon Parku, protože se mu nezdála dost zelená, a návod k použití toalety pro stav beztíže ve filmu 2001: A Space Odyssey Stanley Kubricka: ten, ač se na plátně objeví v čitelné podobě na necelou sekundu, je zpracován precisně a do nejmenších detailů.
Posledně jmenovaný režisér vytvořil celý film, který je holdem kinematografické dokonalosti a snahou dovést filmovou věrnost na samu mez dosažitelného. Snímek Barry Lyndon z roku 1975 se vymyká z běžné produkce natolik, že ačkoli získal čtyři Oscary, je dnes mezi ostatními Kubrickovými díly téměř zapomenut; a přitom je to filmové dílo, které zůstalo v mnoha směrech nepřekonáno.
Režisérovým záměrem bylo natočit film podle předlohy anglického romanopisce W. M. Thackeraye (1811–1863) tak, aby produkt visuálně vypadal jako oživlá plátna rokokových malířů. Výsledek je fascinující: perfektní komposice každé scény, dokonalé kostýmy i pohyby herců, záběry natáčené často v přirozeném světle, nádherná irská, anglická a německá krajina.
Pro dosažení zamýšleného účinku Kubrick použil speciální objektivy, vyvinuté NASA pro kosmický program, s dodnes úctyhodnou aperturou 0,7: ty mu dovolily natáčet interiérové scény ve světle svíček a pochodní.
Několik ukázek, jak tento přístup k visuální stránce snímku vypadá na plátně: setkání hlavního hrdiny s loupežníkem-gentlemanem, "kapitánem" Feeneym; souboj se sokem v lásce; hlavní hrdina ovšem netuší, že vše je jen předstírané, do jeho pistole byl místo kulky nabit kus koudele; první bitva; tradiční irský tanec; karetní partie, jíž se účastní Barry a jeho budoucí žena; konflikt mezi Barrym a jeho nevlastním synem.
Jak je z ukázek zřejmé, typicky kubrickovsky precisní byl i přístup k hercům: vše funguje, jak má, příběh je vyprávěn strhujícím, authentickým způsobem.
Důvod, proč se Kubrickovu snímku nedostalo takového přijetí publikem, jaké by si zasloužil, spočívá v tom, že ve filmu tohoto druhu se automaticky očekává kostýmní podívaná, odlehčený příběh "lásky a vášně" ve stylu edice Harlequin; Kubrick naopak v rozporu s hollywoodskými cliché ztvárnil sujet temný až depresivní. Jakkoli ani v jiných filmech tohoto režiséra nebývá hlavní postava kladným hrdinou, Redmond Barry, později Barry Lyndon, se dá označit přímo za zbabělce a ničemu. Divák uvyklý stereotypům marně hledá, s kým by se identifikoval: jediným přijatelným kandidátem je Barryho nevlastní syn, hamletovsky podaný Lord Bullingdon, ale i ten je příliš produktem svého prostředí, než aby mohl takový úkol splnit: ostatně v době, kdy psal Thackeray svůj román, ovládaly umění zcela jiné stereotypy než ty harlequinské.
Ve filmu Barry Lyndon Kubrick – jako v mnoha svých dalších dílech – vyšel do té doby neprozkoumanou cestou a došel po ní dál než kdokoli před ním i po něm. Film (i román, k němuž jsem se bohužel dostal až díky filmu) rozhodně doporučuji.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 2735
Film je podivná věc. Někdy můžete investovat do produkce miliony dolarů, najmout nejdražší herce, scénáristy, režiséra, a umění se přesto nedostaví, jindy vznikne umělecké dílo, které přetrvá desetiletí, tam, kde byste nečekali nic než propagandistický škvár. Spiritus ubi vult, spirat, praví Písmo…
Dvanáctidílný sovětský seriál Семнадцать мгновений весны, natočený v r. 1975 podle románu Юлиана Семёнова na podnět KGB, jejíž pověst v té době utrpěla několika aférami a bylo potřeba vylepšit obraz služby u veřejnosti, měl všechny předpoklady stát se agitkou, ale vznikla legenda.
Hlavní hrdina, SS-Standartenführer Max-Otto von Stierlitz (Вячеслав Тихонов), ve skutečnosti plukovník sovětské rozvědky Максим Исаев, který působí v posledních měsících 2. světové války v berlínském štábu ve vysoké funkci v SD, je ruskou obdobou, spíše však antithesí, Jamese Bonda. Málomluvný, spíš samotářský, přesto mimořádně schopný a inteligentní zpravodajský důstojník dostává z centrály zdánlivě nesplnitelný úkol proniknout ke špičkám nacistického režimu, zjistit, kdo z nich se snaží iniciovat jednání o separátním míru se západními mocnostmi, a tato jednání překazit.
Mimořádnost seriálu netkví ani v exotických exterierech (dokonce i většina berlínských scén se natáčela v Rize), ani v akčních scénách – v celém seriálu, pokud správně počítám, se střílí všehovšudy třikrát, ale výhradně v brilantním, neobyčejně účinném a věrohodném psychologickém herectví představitelů jednotlivých postav.
Co se odbylo na výpravě, to bylo více než kompensováno zpracováním scénáře a hereckými výkony. Dialogy jsou koncipovány pro inteligentního diváka, a rozhodně nejde o nic hollywoodsky explicitního a prvoplánového, takže chcete-li příběh pochopit, musíte nad smyslem dialogů sami přemýšlet. Způsob, jak aktéři své role ztvárňují, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v tomto směru kdy natočeno. Zdaleka nejde jen o hlavní postavy, vynikající a zaznamenáníhodní jsou představitelé prakticky všech vedlejších a episodních rolí.
Dějové napětí seriálu je postaveno na psychologickém souboji Stierlitze a šéfa Gestapa Heinricha Müllera (mimochodem, reálné postavy, která jako jedna z mála nacistických špiček zřejmě dokázala v květnu 1945 uniknout postupujícím spojeneckým vojskům). Müller, kterého ztvárnil Леонид Броневой, od počátku tuší, že Stierlitz pracuje pro druhou stranu, ale nemá dostatek důkazů a podřízeného svého rivala v nacistické hierarchii, šéfa SD Waltera Schellenberga (jehož zahrál s neobyčejným šarmem a uvolněností Олег Табаков) není schopen usvědčit. V jednu chvíli mu zbývá už jen krůček k úspěchu, nechává Stierlitze dokonce přivést do cely, ale ten mu díky svému důvtipu znovu vyklouzne.
Seriál Семнадцать мгновений весны nezůstává při jednodimensionálním popisu na ose dobro–zlo, jak bylo při zpracování obdobné thematiky častou praxí. Záporné postavy nejsou líčeny jako zrůdy, nýbrž jako schopní, inteligentní úředníci, lidé s nezpochybnitelnou osobní integritou, kteří svědomitě vykonávají svou práci, přičemž u některých z nich (Schellenberg, Müller) jdou autoři ještě dál a líčí je jako postavy v podstatě kladné, jako veselé, bodré chlapíky, s nimiž by se divák už-už byl ochoten identifikovat, pokud by nevěděl, jakému režimu ve skutečnosti sloužili a jaké rozkazy vykonávali.
Právě tímto pojetím vykročil seriál Семнадцать мгновений весны daleko mimo své žánrové zařazení a stal se brilantním, mesmerisujícím portrétem zla a filosofickou úvahou o vztahu mezi individuálním zlem v člověku a zlem ve společnosti.
Seriál bohužel žádná z českých televisí nereprisuje, je však k disposici na DVD; jednoznačně doporučuji. Řada ukázek je rovněž na YouTube, kupř. začátek prvního dílu, na kterém je patrné, jak tvůrci využívají jednu z devis svého přístupu, záměrnou pomalost filmového popisu, i mimořádný výkon herečky ztvárňující v podstatě episodní roli Frau Saurig.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 29979
Vskutku, přesvědčovací síla audiovisuálního díla je výrazně vyšší než u jakékoli jiné formy mediální propagandy. Přesto je můj dojem z dvouhodinového snímku značně rozpačitý.
Relativně nejzajímavější mi přišla první část, ve které autoři poukazují na souvislosti mezi různými náboženskými doktrinami a astrologickými koncepty, zejména pak mezi věky tzv. platonského roku a uctívanými náboženskými symboly, a paralelismus mezi Novým zákonem popisovaným životem Ježíše Krista a ročním cyklem zdánlivého pohybu Slunce po obloze.
Druhá část filmu je věnována tradičnímu konspiračnímu theoretisování ohledně útoků z 11. září 2001, třetí je pak antisemitsky laděnou agitkou proti americkému Fedu; obojí je bez nápadu a bez snahy o objektivitu popisu.
Celkový dojem z Zeitgeistu: Nebrat!
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 2022
V dnešním krátkém exkursu do historie světové kinematografie bych si vás opět dovolil pozvat do Francie, tentokrát do období nouvelle vague. Film Jeana-Luca Godarda z r. 1964 s obtížně přeložitelným názvem Bande à part (faire bande à part znamená přibližně "udělat se pro sebe", "být stranou") zastihl ve vrcholné formě jak režiséra snímku, tak hlavní představitele Annu Karinu, Clauda Brasseura a Samiho Freye.
Tři mladí lidé prožívají v prostředí pařížského předměstí Joinville-le-Pont – což je, snad o něco honosnější, pařížská Libeň – příběh béčkového amerického filmu, svého druhu "pulp fiction", a snad neprozradím zápletku, když uvedu, že navzdory pravidlům vážnějších žánrů příběh dvou z nich končí relativně šťastně.
Tento sujet je ovšem pojat s tak velkým odstupem a ironickým, místy až sebeparodickým nadhledem, že si člověk bezděky vzpomene na Kunderův postřeh z Umění románu, že děj románu je místem, kde neplatí morální pravidla. Divák pohlcený Godardovým (pseudo)dějem není schopen přát dobru vítězství a zlu zmar, a v poslední půlhodině filmu dokonce zjišťuje, že není schopen zlo od dobra ani rozlišit a rodí se v něm pocit, že tak je to dobře a tak to má být.
Právě touto "mimomorálností" inspirovala Bande à part Quentina Tarantina k natočení Pulp Fiction, v níž si rovněž neklademe otázku po dobru a zlu nebo po morálním smyslu zobrazovaných "historek z podsvětí"; jak si můžeme všimnout v úvodních titulcích, Tarantino, Godardův velký obdivovatel, nazval svou produkční společnost A Band Apart právě na počest tohoto pozoruhodného snímku.
Příběh našich tří hrdinů je skutečně jakoby vystřižen z filmového "béčka" toho typu, který se v angličtině označuje jako heist movie: Odile, dosti naivní a, jak odpovídá zásadám žánru, velmi krásná dívka vychovávaná v Joinville-le-Pont bohatou tetou, náhodou objeví, že tetin nájemník má v pokoji volně uloženu velkou sumu v hotovosti. Svěří se náhodnému známému z kursů angličtiny Frantzovi a ten tajemství prozradí svému příteli Arthurovi, muži nikoli nepoznamenanému zločinem. Oba pak Odile přesvědčí, aby jim asistovala při loupeži, avšak, opět v zásadách žánru, děj nakonec nabere jiný směr, než si protagonisté naplánovali.
Přestože film obsahuje mnohé godardovské parafernálie, jako je sugestivní voice-over, a téměř postmoderně pojaté vsuvky, jako např. minutu ticha v kavárně, závodní prohlídku Louvru, hodinu angličtiny, při které nikdo ze studentů ve skutečnosti nedělá, co se od něho vyžaduje, anebo synchronisovaný tanec "madison", svůj děj podává neobyčejně poctivě a vypravěčsky věrně, včetně psychologie postav a visuálně mimořádně působivě zachyceného prostředí.
Jako v jiných Godardových dílech tohoto období jsou tu přítomny ty základní motivy, které hýbaly francouzskou společností 60. let: ambivalentní vztah válkou zbídačené Evropy k bohaté – a stále bohatnoucí – Americe, legitimita bohatství, odpor mladých lidí k hodnotám vyznávaným generací jejich rodičů, sexuální revoluce. Co však činí Bande à part mimořádným dílem, je harmonické vyvážení a protnutí všech jejích částí, složek a plánů: je to jeden z těch filmů, po jejichž zhlédnutí se divák jen neochotně vrací do své vlastní reality, jež mu najednou připadá mdlá a šedivá, a raději by se přemístil v čase a prostoru za postavami svého filmu.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 1259
4 / 4