Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Film a televise

Tvrdí-li mnozí, že další šabachovský film nelze natočit, protože látka je vyčerpána, dává jim Občanský průkaz (2010) režiséra Ondřeje Trojana víceméně za pravdu: je to film, který nemá velký, strhující příběh, spíše se skládá z příběhů episodních, jež však dnešního diváka neosloví ani uvěřitelností, ani originalitou.
Číst dál... 31 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 6040

S náležitou pompou oslavil včera stovku filmový režisér Otakar Vávra, patrně nejznámější prostitut české kinematografie. Gratulovat přišel i Václav Klaus, který Vávru již dříve ocenil státním vyznamenáním; což nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Klause a Vávru spojuje vypjatý chauvinismus.

Dílo Otakara Vávry je čirou ukázkou umělecké prostituce, je uměním služebným, neupřímným a neuthentickým – a tedy ani vlastně ne uměním v pravém slova smyslu. Přesto však Vávra vytvořil tři filmy, které uměním jsou a které prokázaly, že jejich tvůrce byl, pokud právě nesloužil mocným tohoto světa, skutečným umělcem. Psychologická a z dnešního pohledu už poněkud nudná a příliš do sebe zahleděná Zlatá reneta (1965), lyrická, citlivá a herecky i režijně brilantní Romance pro křídlovku (1966) a Kladivo na čarodějnice (1969), film, ze kterého i po 42 letech mrazí a který je právem považován za jeden z vrcholů tzv. nové vlny české kinematografie, to jsou tři důvody, proč jméno režiséra Vávry nebude zcela zapomenuto tak, jak budou zapomenuti jeho netalentovaní souputníci a režimní spoluslouhové, jakými byli třeba Zbyněk Brynych nebo Karel Steklý.

Křesťan by řekl, Spiritus ubi vult spirat…

2 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2515

Je smutné vidět, když se kdysi úspěšný a talentovaný filmový tvůrce po delší odmlce pokusí o comeback, a výsledkem je trapnost a totální blamáž. Smutné to bylo u Jana Němce, Vojtěcha Jasného, Jiřího Menzela a nejinak je tomu u Juraje Herze, jehož Habermannův mlýn (2010) nemohu nazvat jinak než propadák ani při vší úctě k Herzovým, dnes již bezmála kultovním, snímkům Spalovač mrtvol (1969) a Petrolejové lampy (1971), jakož i několika dalším, v šedi 70. let jednoznačně nadprůměrným a tupému normalisačnímu milieu se vymykajícím filmům.

V Habermannově mlýně je nepovedené a/nebo nedotažené a odbyté prakticky všechno, od scenáře přes herecké výkony po režii a kameru. Co uráží patrně nejvíc, jsou do očí bijící faktografické nepřesnosti ve scenáři. Jen jejich prostým výčtem bych mohl svou recensi zaplnit, takže jen namátkou: Proč říká Hans Habermann při Hitlerově projevu v rozhlase, že zase budeme patřit k Německu, když Sudety, s malými výjimkami, k Německu nikdy nepatřily? Jak může prostý sturmbannführer (tedy major) nařídit represalii, při níž je bez soudu popraveno deset náhodně vybraných Čechů, nota bene v Sudetech, ne v Protektorátu? Jak mohla jít manželka ethnického Němce Habermanna, poloviční Židovka, a jeho dcera, Židovka z jedné čtvrtiny, jen tak, mir-nichts-dir-nichts, do transportu? Atd. atd. atd.

Příběh Augusta Habermanna, sudetoněmeckého Mirka Dušína, kromě toho, že je prost věrohodnosti historické, není příliš pravděpodobný ani psychologicky. Cílem bylo ukázat, že obětí poválečného násilí se mohli stát i ti Němci, kteří byli proti Hitlerovi, a také Židé (Jana Habermann s dcerou jdou do odsunu okamžitě po návratu z koncentračního tábora), ale filmové prostředky zvolené k tomuto účelu nebyly vůbec šťastné, a dojem barvotisku a čítankovosti převáží i v tomto ohledu.

To nejzákladnější mravní dilema Herzův film pomíjí, totiž otázku, zda je – ethicky, nikoli právně – přípustné trestat podporu fanatické ideologie stejně jako skutečné zločiny: byl-li Habermann antifašistou, stalo se mu bezpráví, ale o tom mezi většinou Čechů sporu není. Sporné je, zda je morálně ospravedlnitelné vyhnání a okradení těch Němců, kteří Hitlera obdivovali a nacistické ideologii propadli. Jenže na tu – zoufale průměrný a režiserovu filmografii možná až nedůstojně uzavírající – Habermannův mlýn neodpověděl.

40 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 6502

Hodně experimentu, málo poctivé kinematografie – s tímto povzdechem jsem ohodnotil i po druhém zhlédnutí kritikou poměrně vysoko ceněný film Marka Najbrta Protektor (2009); toto druhé zhlédnutí jsem záměrně o několik týdnů odložil, doufaje, že podruhé ve filmu uvidím to, co mi snad poprvé ušlo, a dílo s odstupem času docením.

Nestalo se. I nyní si myslím, že Protektor je průměrný film, v němž forma těžce zvítězila nad obsahem a jehož tvůrci se pokusili odvyprávět svůj příběh z Protektorátu kinematografickými prostředky, jež se jim vymkly z rukou.

Předpokládám, že čtenář film zná, a omezím se proto na strohé poznámky a podněty do diskuse.

Prvním nedostatkem Protektora je nerespektování dobových realií, zejména způsobu komunikace mezi lidmi i samotného mluveného jazyka. V Protektorátu přežívaly prvorepublikové zvyky a formální zdvořilost, lidé spolu nemluvili tak, jak herci předvádějí. Podobně nevěrohodný je i pohled na manželskou nevěru; ta samozřejmě i tehdy existovala, avšak to, co ve filmu vidíme, by odpovídalo spíš 70. letům minulého století. Paradoxem je, že ve filmu o růžovém kukátku, ve kterém Hana hraje a který se za II. republiky už nesmí promítat, jsou dobové realie respektovány, aniž by ovšem tvůrci dospěli k reflexi, že přes určitou míru stylisace je to právě tento film ve filmu, který relativně nejvíc odpovídá realitě.

Dalším problémem je psychologická nevěrohodnost příběhu: nelze uvěřit tomu, že by Hana, výjimečně nadaná herečka a vnitřně silná, odvážná žena, svým slabošským manželem nepohrdala a na jeho zradu by reagovala tak, jak je ve filmu zobrazeno, tedy dobrovolným nástupem do transportu. To, jak Jana Plodková Hanu zahrála – a je to zdaleka nejlepší herecký výkon ve filmu – takový závěr nepřipouští.

Nepřesvědčil mě ani herecký představitel hlasatele Emila Vrbaty, Marek Daniel. Jeho role je obtížná, protože Vrbata je svým naturelem váhavý střelec a za svou kolaboraci se spíš stydí, než aby si v ní liboval. Tomu ale neodpovídá scénář, protože Vrbata se podle něj svou popularitou na několika místech celkem bez ostychu chlubí; proč je to tak, těžko říct, snad tím scenarista chtěl naznačit jeho slabošskou povahu. Jenže celek neharmonuje a ve filmu tato rozpolcenost nefunguje, když navíc Daniel není právě mistrem psychologického herectví a zvládá v podstatě jedinou dramatickou polohu muže hnaného proudem.

Další totálně nefunkční složkou filmu je hudba. Sama o sobě nikoli nezajímavá, ale v kontextu zobrazované doby jednoznačně pěst na oko: výsledek působí asi stejně, jako kdybychom do filmu s Antonií Nedošínskou pustili skladby Beatles.

Nesdílím proto kladná hodnocení kritiků (např. Jana Čulíka v Britských listech); vady Protektora jsou příliš závažné a zjevné a vystupují na povrch zejména v kontrastu s prakticky současně natočenou Kawasakiho růží (kterou jsme na tomto blogu už recensovali). Zatímco v případě Hřebejkova filmu díky kázni tvůrců vzniklo vynikající a trvanlivé dílo, Najbrt vytvořil jen další z krátkodechých experimentů, jehož jedinou zásluhou nakonec bude, že pro český film objevil nový herecký talent, Janu Plodkovou.

13 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2128

Něco speciálně pro Guye Peterse: titulní píseň z francouzského seriálu pro děti Sébastien parmi les hommes. Zpívá René Simard.

Vzpomínám si, že tento seriál (první část pod názvem Sebastian a Bela, druhou jako Sebastian mezi lidmi) vysílala Československá televise v době, kdy mi bylo něco kolem čtyř let, a moc velký dojem na mne tehdy neudělal, jelikož se tam vyskytovali pořád jen psi a koně, a víceméně nic, co by mělo kola, křídla nebo aspoň motor.

Ale tahle píseň je ve své jednoduchosti krásná.

Aktualisováno.

4 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 2074