Tento článek se chystám napsat už tři měsíce, přesněji od 9. ledna, kdy Lucerna Wikipedie pochválila pražský magistrát za volbu pěkného moderního písma Calibri v jakémsi dopise. Ve skutečnosti není k pochvale důvod, font Calibri je nastaven v poslední versi Microsoft Office jako standardní volba: pochvalu by tudíž zasloužilo, kdyby magistrát zvolil jakýkoli jiný řez písma než právě Calibri.

Tato poznámka způsobila, že jsem si uvědomil, kolik různých fontů jsem už ve svých dokumentech používal a jakým bouřlivým vývojem moje personální typografie prošla.

První byly samozřejmě maticové tiskárny. Ty umožňovaly výběr jednoho druhu písma, jež u luxusnějších modelů mohlo být vytvarováno do svébytné italiky nebo ztučněno dvojím úderem tiskové jehly do papíru. Tiskárny byly pomalé a hlučné, jejich výstup graficky nevzhledný.

Ze všech maticovek, které jsem kdy používal, mi v paměti nejsilněji utkvěl výrobek brněnské Zbrojovky, dodávaný k systému sálových počítačů (či spíše parodii na ně) řady SMEP. Co je základem výrobního programu této firmy, bylo poznat i na tiskárně, která i s podstavcem měla cca 200 kg; místo úpadkových plastů byly vnější stěny zařízení vyrobeny z plechů o síle spolehlivě schopné absorbovat kulometnou palbu.

Armádní byla i inteligence zařízení, jež kromě základního fontu neumělo vytisknout nic jiného, vyjma snad azbuky. České znaky? Grafika? Zapomeňte!

S příchodem laserových tiskáren, z nichž první, model Epson, jsem si koupil někdy na začátku r. 1992, se mi otevřelo pole neomezených typografických možností. Je zajímavé, že jako první font jsem pro své dokumenty začal z důvodů, jímž dodnes nerozumím, používat neproporcionální Letter Gothic. Až asi po půl roce jsem přešel na Optimu a poté na Palatino.

V r. 1994 jsem vytvořil první návrh vlastního hlavičkového papíru. Stabilní prvky jsem navrhl v Bauhausu, který jsem kombinoval se základním textem ve fontu Eras. Dodnes žasnu, jak tak bizarní kombinace mohla jít dohromady, ale kupodivu, fungovalo to docela dobře a na dokumenty z té doby se dá dívat i dnes.

Pak následuje dlouhé období typografického egyptského zajetí, způsobené příchodem internetu a e-mailu. Protože bylo potřeba, aby soubor DOC přečetla i druhá strana, bylo nutné volil font, který příjemce na svém počítači má, takže výběr se zúžil víceméně na font jediný, Times New Roman. Dost jsem tím trpěl, protože tento font je špatně počeštěn: háčky a čárky k němu v Microsoftu doplňoval kdosi typografickými zvyklostmi zjevně nedotčený.

Zajetí pominulo až s rozšířením formátu PDF, který opět umožnil používat takové fonty, jaké se líbí autorovi dokumentu a nikoli dodavateli jeho textového editoru, resp. operačního systému. Times New Roman jsem však pro jistotu opustil teprve v r. 2005 a vydal se cestou fontu DejaVu Serif, u něhož jsem setrval dodnes, úspěšně odolávaje modním vlivům bezpatkových písem.

Je to font, který mi plně vyhovuje, neboť je tradiční a přitom mírně, konservativně excentrický, a zdá se proto, že u něj ještě nějakou dobu vydržím.

Aktualisováno.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)