Jako každý ze své generace jsem se učil programovat v Basicu. Pak jsem se naučil, nevím už, v jakém pořadí, Algol a Fortran (ve Fortranu 77 jsem dokonce nějakou dobu aktivně programoval vědecké výpočty), pasivně jsem si osvojil PL/I a Cobol, k tomu nějaké ty simuly a moduly, na vysoké škole pak Pascal, Adu, pro mikropočítače Forth a pár jazyků typu Prolog, o jejichž užitečnosti se mezi akademickou komunitou pochybuje pouze mezi čtyřma očima a raději šeptem.

Když jsem se naučil, někdy v r. 1985, z klasické učebnice K&R, která tehdy v Praze existovala cca v pěti exemplářích, jazyk C, pochopil jsem, že jsem na konci cesty: C mi připadalo tak dokonalé, zároveň praktické i elegantní, že jsem si nedokázal představit, že bych kdy pro své účely potřeboval cokoli dalšího.

I když jsem později musel použít C++, Javu, JavaScript nebo PHP, nakládal jsem s nimi jen jako s lehce zmutovaným C, a kupodivu to šlo.

Na ostatní programovací jazyky jsem pohlížel jen jako na pokleslé pokusy o znovuvynalezení kola: Perl mi připadal odporný už svou syntaxí, Ruby (s kolejemi i bez) jsem ignoroval zcela a o ostatních výkřicích programátorské mody jsem nechtěl ani slyšet.

Změnu přinesl až Python. Ačkoli jsem o něm měl zprvu představu, že jde o cosi na způsob exhumovaného robota Karla, když jsem byl přinucen napsat si vlastní exportní filtr do správce hesel Revelation, který používám na desktopu, ale který není kompatibilní s programem Gpasman, který mám instalován na tabletu, přišel jsem tomuto jazyku na chuť.

Určitě to není prostředek, ve kterém by se člověku chtělo psát moduly do kernelu nebo šachové algorithmy, ale jeho jednoduchá elegance má nepopiratelné kouzlo. Takže napříště: na C mi nesahejte, ale o Pythonu raději také jen v dobrém!

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)