Tato anglická frase mi vytanula na mysli při čtení rozsáhlé reakce Jaromíra Štětiny na archivní materiály, jež ho usvědčují ze spolupráce se Státní bezpečností.

Štětina, podobně jako jeho dobrý přítel Yekta Uzunoglu, sice dokáže dlouhé hodiny poutavě vyprávět o vlastní velikosti, ale když začneme řečené porovnávat s jinými, věrohodnými zdroji, fakta jaksi přestávají sedět a příběh nezvoní.

Jaromír Štětina píše o tom, že v 80. letech byl evidován StB jako nepřátelská osoba, že jeho semináře sledovali pánové v raglánech a nejednou ho sebrali a odvezli do kachlíkárny – a také že komunistické tajné policii spolupráci odmítl. Archiv bezpečnostních složek ovšem k jeho osobě eviduje jediný svazek, a to ten, jehož podstatný obsah jsem zveřejnil, a žádný jiný není evidován ani v Pencových seznamech. Nejde o to, že by tyto ostatní svazky byly skartovány, ale o to, že nikdy nebyly založeny a zaevidovány v databasi EZO, kterou mám důvod pokládat za relativně velmi kompletní přehled osob, o které se StB kdy zajímala.

A v tomto jediném dochovaném svazku se píše něco podstatně jiného; je v něm Štětinův vlastnoruční úpis i informace, které s jeho současnou versí nehrají: kupř. o tom, že dnešní antikomunista vstoupil do KSČ v r. 1963, nikoli až ve druhé polovině 60. let, jak nyní tvrdí.

Řečeno právnickou terminologií, senátor Štětina neunesl důkazní břemeno: jeho tvrzením nemohu věřit, protože nejsou opřena o žádné důkazy a s těmi důkazy, které k disposici jsou a které jsem, sine ira et studio, zveřejnil, je nelze logicky propojit.

Nebo ještě víc polopatě: senátor Štětina lže.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)