Je mi dnes kousnout do jablka notně kyselého; nebude zřejmě zbytí a budu muset porušit tisíc let platnou zásadu a napsat v rozporu s požadavkem piety jinak než v dobrém o člověku, který zemřel. Promiňte mi to, nemohu jinak – co mám na srdci, je příliš závažné, než abych si to nechal pro sebe.
Řeč bude o Waldemaru Matuškovi, zpěvákovi, který byl slavný ještě předtím, než jsem se narodil. V době, kdy jsem jej začal vnímat – na počátku 70. let – byl už umělecky za zenithem; když poté začal zpívat místo s Evou Pilarovou s průměrnou zpěvačkou Olgou Blechovou, jeho nové písně byly jen slabým odvarem toho, co vytvořil v 60. letech. Přesto to byl mimořádný, jedinečný zjev a nesmírně charismatická umělecká osobnost, výjimečně talentovaný zpěvák, jakých se rodí jen několik málo za století.
V roce 1977 Matuška podepsal – jako mnoho jiných – Antichartu, za což byl odměněn titulem "zasloužilý umělec". Když o devět let později odešel s celou rodinou do emigrace, bylo mi dvacet a byl jsem tím, přiznávám, nadšen: režim byl už tak erodovaný, že nedokázal udržet ani své privilegované umělce. Lidé o generaci starší, včítaje v to oba mé rodiče, moje nadšení nesdíleli, namítali, že Matuškova emigrace je vlastně zrada, třebaže zrada na někom, kdo zaslouží opovržení. Nerozuměl jsem jim, nemaje pochopení pro nic než pro přímočarost svého mládí.
Matuška se usadil ve Spojených státech, na Floridě, a prožil tam posledních 23 let života. Mezi posrpnovou emigrací, která si jej pamatovala jako zpěváka Pražského jara, měl velký úspěch, a jeho život rozhodně nebyl poznamenán nouzí a strádáním.
Před dvěma týdny Matuška zemřel. Po jeho smrti bylo publikováno jeho přání, že nechce být pochován na Floridě, ale v Čechách, protože "na Floridě hrábnete do země a narazíte na vodu. Byla by mi zima a dostal bych revma."
Nemohu si pomoci, ale připadá mi, že Matuška zradil znovu. Amerika jej přijala, aniž by ho jakkoliv kádrovala, aniž by se ptala, co dělal proti komunistům a zda byl skutečně politicky pronásledován, dala mu svobodu, o které celý život zpíval, a dovolila mu, aby veřejně říkal, co chce, a zpíval, o čem chce, tedy volnost, o jaké se mu v Československu té doby nemohlo ani zdát. On jí to teď oplatil výrokem, který je sice formulován v žertu, ale ze kterého mrazí, neboť má v sobě osten opovržení a urážky. Ubi bene, ibi patria: tak jako byl Matuška neloyální a nevděčný ke komunistům, tak se vposledku zachoval i k Američanům.
A na tom nic nezmění ani presidentská pompa jeho zítřejšího pohřbu.
Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Pohřeb hrdiny
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 3237
Komentáře
Já ne. Asi jako emigrant chápu WM lépe...
Abych se cítil dotčen výrokem hypotetického bělorusa, nejspíš by musel do svého šibeničního žertu zahrnout něco podstatnějšího a pro mě nedoknutelnějšího, než hladinu spodní vody v kotlině Blátavy
Matuškův výrok rozhodně neberu jako urážku, ale na druhé straně jsem Matušku nikdy (možná neprávem) nepovažoval za *Američana* - tzn. člověka, který tuto zemi přijal tak nějak se vším všudy. Nemám samozřejmě žádné právo kohokoliv takto hodnotit, je to pouze můj pocit. Někteří lidé si ihned po příjezdu pověsí rytinky Prahy i na záchod, někteří nikdy... : )
Sám nevím, jak bych se v podobném případě 'zachoval', jaké bych měl přání, a to v žádném případě netrpím nějakým výrazným českým sentimentem.
A jsou jini co sotva vstoupili do nove zeme prestali byt Cechy a stali se Emericany, Australany, ba i Nemce znam takove. Da li mi Svoritel jeste dalsi desetileti a i kdyby nekolik, budu porad jen a jen Cech zijici v jine zemi. Na rozdil od jinych, kteri ( dle Jana Masaryka svetoobcana), jsou doma tam, kde si povesi klobouk:-)
S AJ souhlas, ale s vyhradou ze i nekolik z tech co maj i na WC Hradcany, pohrbeni v CR byt nechteji ani za nic, a jini co si hraji na domestikovane a podarilo se jim uspesne zapomenout i cesky, tak kdyz pohrbeni tak jedine tam kde se narodili.
Utvrzuje me to v dojmu ze vztah k zemi ktera emigranta prijme nema nic spolecneho s pranim kde a jak byt pohrben.
Sice prave ted je mi prani tech co chteji byt pohrebeni v kraji kde zrozeni nejak nejblizsi, ale...
Prednost bych opetovne dal prededeslemu zpusobu, kdy ma predchozi telesna schranka byla vsunuta do obalu a pohrbena, presneji vypustena do vesmirneho prostoru. Pral bych si totez i s touto soucasnou:-)
Musim dodat, ze povazuji za posledni slusnost vuci zemrelemu, splnit mu jeho prani jak ma byt s telesnou schrankou nalozeno.
A jeste dodavam, ze nazor a reakce pana TP me docela prekvapila.
Neni internet uplne k nicemu, se clovek obcas i neco dozvi, nekdy co dlouho nevedel, nekdy i z bludu vyveden:-)
RSS kanál komentářů k tomuto článku