Z duše mi promluvil na svém blogu Misanthrop. Ano – prostřednost, stejnost, touha nevyniknout, a na druhé straně sžírající a stmelující závist ke každému, kdo chtěl dokázat o trochu víc než my, dav nul. Není pro Čecha větší radosti než vidět souseda, který musel prodat mercedes a usednout znovu za volant škodovky; pojmy jako solidarita, soucit a úcta jsou v kraji čímsi nepoznaným.

Ssají to Češi s mateřským mlékem, jak tvrdí autor? Spíš je to věc školní výchovy; neznám v české společnosti jiné prostředí tak nepřející úspěchu a tak ubíjející výjimečnost a odlišnost, jako je základní škola. Snad se mu blíží jedině presenční vojenská služba nebo prostředí ve věznici, nevím – ani jedno jsem na vlastní kůži nepoznal.

Vážím si každého, kdo přesto dokázal vyniknout, vnutit okolí svou vůli a zanechat v něm svůj otisk. Stěží se může opakovat příběh Tomáše a Jana A. Baťových, ti měli o mnoho lepší výchozí posici (a stejně je Češi – nikoli komunisté, ale Češi – nakonec dostihli a o jejich imperium je, minimálně v rozsahu, kam sahala jejich moc, připravili), ale spokojme se prozatím s málem.

Fandím proto lidem jako je Radim Jančura, který navzdory enormnímu tlaku prostředí zavedl "žluté autobusy", kde řidič není nutně nadutý hrubec a ve kterých není technické vybavení autobusu typu zástrčka na sluchátka obsluhou ostentativně ignorovaným rozmazlováním cestujících. Fandím i těm, kteří to zkoušejí, ale které tlak prostředí, peer pressure, prozatím semlel a poslal je zpátky do paneláků a do škodovek – i jejich pokus, přestože ztroskotal, má svou cenu, minimálně pro ně samotné.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)