Jsou filmy, které si rok co rok nejméně jednou, ale spíše dvakrát pouštím, nacházeje v nich znovu a znovu nebývalé zalíbení a objevuje začasté něco, čeho jsem si dotud nepovšiml. Jedním z takových děl je překvapivě i film spektakulárně, jásavě blbý: Akce v Istanbulu (1975), skvělé antidotum pro každého, kdo by snad na chvíli zatoužil po návratu starých časů.

Tato bondovka pro československého diváka vychází z knihy Ivana Gariše, vlastním jménem Antonína Prchala, rozvědčíka a pozdějšího estebáka, který se na pensi začal věnovat psaní, a jeho knižní předlohu ztvárnili dva filmoví umělci, kteří v oné době patřili k tomu vůbec nejhoršímu, co na Barrandově působilo: scenarista Zbyněk Brynych a režiser Vladimír Čech. Výsledkem je ovšem klenot nebývalého lesku, který rozhodně doporučuji ke zhlédnutí každému vnímavému divákovi.

Ideologickým zadáním bylo vytvořit psychologický příběh, jímž bude zdůrazněn rozdíl mezi hrubými, bezcharakterními a cituprostými agenty západních zpravodajských služeb a agenty-nelegály komunistickými, což měly být osobnosti jemné, vzdělané, citlivé a vůbec okouzlující, přestože jejich služba je nelehká, ba plná strázně a strádání: jak by ne, když musejí trávit roky života ve strachu z prozrazení, nadto v odpudivém prostředí kapitalistické ciziny!

Herci, jakkoli se byli snažili, něco tak bizarního zahrát nedokázali, a tak vznikl útvar nezamýšlené parodie, usvědčující régime, který si dílo objednal, z naprostého morálního krachu.

Děj se odehrává převážně v Západním Berlíně, kde komunistický nelegál (Radovan Lukavský) zmaří plán zákeřné CIA na únos československého vědce, který cestuje přes Istanbul na kongres kamsi na Blízký Východ. Na Západní Berlín bylo arci vyčleněno jen minimální množství valut, proto se ve filmu neustále opakují sekvence zabírající Kurfürstendamm a nejbližší okolí, a Istanbul, na který nezbyly valuty žádné, hraje tak, že filmaři do snímku zařadili dva záběry z jakéhosi cestopisného dokumentu, podle vzhledu automobilů v ulicích soudě asi tak patnáct let starého, natočeného navíc na úplně jiný filmový materiál (tedy přesně ta methoda, kterou parodovali Svěrák se Smoljakem v Trháku – viz scena se strašidly v lese).

Druhého československého agenta, přesněji agentku, hraje krásná Ida Rapaičová, ovšem její role by nemohla být uhozenější: jak superrafinovaně unikne německé sledce prostě jen tím, že zaparkuje automobil, nastoupí do U-Bahnu, na druhé straně vystoupí, vrátí se a odjede, načež jí její pronásledovatelé vysloví poklonu, to je prostě filmová klasika.

Tito dva hlavní hrdinové spolu během filmu neustále vedou duchaplné dialogy: Lukavský si stýská, jak těžké je žít v té zlé cizině, a Rapaičová jej utěšuje, že její osud není o nic lehčí.

Ovšem korunou jsou agenti CIA. Zatímco pracovník západoněmecké služby (Ota Ševčík) je ještě jakž-tak uvěřitelný, muži CIA jsou gauneři každým coulem, ukázkoví záporňáci, jakých není v dějinách kinematografie mnoho. Někteří (Martin Růžek) jsou jen hloupí, v jiných, již v hierarchii služby stojí o stupeň níž, se mísí hloupost s hrubostí (Jindřich Narenta), a kategorii pro sebe tvoří americký muž na hrubou práci, jehož nezapomenutelně vystřihl František Peterka. Zvláštní místo patří pak starému anglickému špionovi, v podání Eduarda Cupáka, který se na stará kolena udělal pro sebe (ne, nesmějte se, opravdu, tak se to tam výslovně říká!) a pracuje teď jako nájemný špion pro každého, kdo mu zaplatí.

Prostředí Západního Berlína je přirozeně dekadentní, podobně jako v Třiceti případech majora Zemana nechybí stripteasový bar (Juditu Čeřovskou s nezapomenutelnou Wirf ab das Faltenkleid vystřídala arci anglicky pějící venezuelská interpretka a svlékání jen jako skutečná tvrdá akce).

Nebudu pokračovat, v tom filmu je tolik diváckých atrakcí, že bych stejně všechny nedokázal vyjmenovat; budete-li mít možnost, rozhodně se na Akci v Istanbulu podívejte.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)