Nemůže být lepší reklamy na válečný nacistický propagandistický film pojednávající o Praze, než fakt, že tento snímek do kin v Protektorátu vůbec nešel a ze Sudet, kde se zhruba polovina jeho děje odehrává, byl – údajně na přímluvu samotného Henleina – urychleně stažen. Die Goldene Stadt (1942) režiséra Veita Harlana je filmovým dílem, které, minimálně pro svou bizarnost, zaslouží pozornost i dnes, sedmdesát let po svém vzniku.

Nejprve k sujetu Zlatého města:

Hlavní hrdinkou je Anna Jobst (Anuschka), dívka ze smíšeného česko-německého manželství, jejíž česká matka tragicky zahynula na blatech, když děvčeti byly čtyři roky. Její otec, bohatý statkář z Krumlovska, starosta obce a vzor německých ctností, jí poskytl láskyplnou, leč přísnou výchovu, střeže Anuschku před nástrahami světa, přesně v souladu s nacistickou doktrinou Blut und Boden, jejíž měl být film ilustrací.

Dívka sní o Praze, zlatém městě, odkud pocházela její matka a kam ji otec dosud nikdy nevzal. Její touhu spatřit město posílí návštěva německého technika, inženýra Christiana Leitweina. Jeho úkolem je realisovat projekt vysušení blat, avšak to nakonec paličatý statkář Jobst odmítá a když zjistí, že se geodet a Anuschka sblížili, propouští jej bryskně ze svých služeb (ukázka). Pro dceru počítá s jiným nápadníkem, Tomášem, Čechem zaměstnaným na statku.

Poměry na Jobstově usedlosti jsou rurálně idylické: lidé jsou zbožní, dělní a ve volném čase se věnují ušlechtilé zábavě, např. závodění na koních (ukázka). Ne všichni statkářovi zaměstnanci jsou však prosti proradnosti a falše, a tak se stane, že Maruška, jeho hospodyně a další Češka, chtíc se vetřít do Jobstovy přízně, intrikou posílí v Anně touhu spatřit vytoužené velkoměsto, a tak naivní děvče v době, kdy otce přiměly pracovní povinnosti na několik dnů statek opustit, sedá na vlak a odjíždí do Prahy. Tam má tetu, matčinu sestru a prototyp zkaženého, zlého a hamižného městského člověka (ukázka).

Anuschka je krásou Prahy ohromena. Ing. Leitwein ji doprovází do Národního divadla (ukázka) a Toni, její bratranec, o němž byla řeč v minulé ukázce, ji bere na prohlídku města (ukázka).

Anna není ale jen mladá a krásná, ale potenciálně i velmi bohatá dědička rodové usedlosti. Marně se jí čestný Leitwein snaží vysvětlit, že krása velkoměsta je jen pozlátko (ukázka), Anuschka nedbá a tak se stane, že ji proradný Toni svede a záhy přivede do jiného stavu. Kalkulace však vypočítavému Čechu nevychází, Jobst se rozhodne odkázat většinu majetku hospodyni Marušce, již hodlá pojmout za ženu (ukázka), a Anuschce ponechává jen minimální zákonný díl. Tím přestává být Anna pro své pražské příbuzné zajímavá, ti o ni přestávají dbát a Toni si hledí najít lepší partii. Dívka, zrazena a s outěžkem, se tedy pokorně vrací domů do rodných Sudet.

Otec, který právě slaví zásnuby s Maruškou, ji však nepřijme (ukázka) a Anuschka, pronásledována výčitkami, končí svůj život stejně jako kdysi její matka v bažině (ukázka). Zdrcený otec jí odpouští, Marušku zavrhuje a svůj statek, jenž je nyní bez dědice, přenechává Tomášovi.

Die Goldene Stadt, teprve druhý německý hraný film, který byl natočen v barvě, zaznamenal obrovský divácký úspěch. Příběh byl sice nesnesitelně sentimentální, ale melodramata se v té době těšila oblibě – a soudě dle úspěchu některých současných telenovel, za 70 let se zas tak mnoho na vkusu středoevropského publika (nebo minimálně jeho ženské části) nezměnilo.

Herecké výkony jsou proměnné úrovně: vesměs dobří jsou rakouští herci, kteří ztvárňují záporné postavy Čechů, dívat se většinou dá i na Kristinu Söderbaum v hlavní roli (přehrávání bylo v té době normální formou filmového projevu), slabší jsou pouze kladné německé postavy, otec Jobst a inženýr Leitwein.

Poněkud nesnesitelná je hudba, omezující se téměř výhradně na motivy ze Smetanovy Vltavy, zahrané navíc způsobem, který vyvolává bezděčnou otázku, zda orchestr obdržel partituru přímo v nahrávacím studiu anebo ji měl k disposici už o den dříve.

Odhlédneme-li od jisté pikanterie námětu pro českého diváka (jemuž byl film, jak zmíněno výše, během války odepřen), nejzajímavějším se dnes jeví jeho scenář. Ten používá jako svou předlohu divadelní hru rakouského autora – mimochodem nacisty pronásledovaného homosexuála – Richarda Billingera Der Gigant, avšak pro účely ilustrace doktriny Blut und Boden jej podstatně modifikuje. K dalším změnám došlo údajně na zásah samotného Goebbelse: protože v původní versi scenáře umírá na konci nikoli dcera, nýbrž otec, stalo by se dědicem statku Anuschčino nemanželské dítě, zplozené s podřadným Slovanem. Závěr byl proto pozměněn tak, že potrestána smrtí za opuštění domova je dcera a její rasově pochybné (resp. ze tří čtvrtin české) dítě se nikdy nenarodí.

Výsledek je na jednu stranu děsivý, na druhou směšný: v Billingerově hře pochází Prahou svedená dívka z Hané a národnostní otázce se v ní nevěnuje pozornost, důležitý je motiv čistého a ryzího venkovanství v kontrastu se zkaženým velkoměstem. Naroubovat na toto schema, odrážející katholický ideál patriarchální společnosti druhé poloviny 19. století (řekněme, takové Maryši naruby), ethnický stereotyp, se ukázalo poněkud kontraproduktivním: divák tápe v nejistotě, protože neví, zda jsou Anuschčini pražští příbuzní tak špatní proto, že žijí ve velkoměstě, anebo proto, že jsou to Češi, a nevyšel ani Goebbelsův záměr, neboť statek nakonec připadá Čechu Tomášovi. A podobně Leitwein: žije v Praze, takže by měl být zkažený a zlý, ale je Němec, a proto musí být ušlechtilý – co si s takovým dilematem má scenárista počít?

Přiznám se, že jsem se nad filmem výborně bavil, obíraje se podobnými (a místy i perversnějšími) úvahami, a doporučuji jej všem čtenářům ke zhlédnutí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)