V pozoruhodném mélange vysílá televise Barrandov každý pátek večer – s reprisou v sobotu a v neděli dopoledne – vždy dva české filmy natočené v období od 50. do 80. let. Dramaturgie je téměř úplně nahodilá, takže vedle vrcholných děl bývají k vidění i naprosté propadáky, které by jinak neodvysílaly zřejmě už ani kabelové kanály.

Minulý pátek se shodou okolností sešly dva vynikající filmy raných 80. let, Kalamita (1981) Věry Chytilové a Hadí jed (1981) Františka Vláčila. Věře Chytilové jsme se na tomto blogu již krátce věnovali, proto Kalamitu, film specificky chytilovský (a v této svébytné kategorii skvělý), pro tentokrát pomineme a zaměříme pozornost na snímek Vláčilův.

Jeho námět – marný boj s démonem alkoholu – byl v době svého vzniku evergreenem: normalisační barrandovská studia ani státní televise nedávaly tvůrcům při volbě námětu příliš prostoru a psychologická dramata na toto thema byla jednou z mála možností, jak se aspoň do jisté míry vyhnout censurním zásahům a točit filmy o skutečných lidech a o skutečném, ideologií nedeformovaném životě. V rolích notorických alkoholiků se tak představila celá herecká generace: nejpamětihodněji zřejmě Vladimír Menšík a Vlastimil Brodský v hubačovské serii o tažných ptácích.

Ačkoli Vláčilovou nejvlastnější doménou byla díla historická, kvalitou Hadího jedu, který jsem, pokud si vzpomínám, viděl nyní podruhé v životě, jsem byl příjemně překvapen. František Vláčil byl znám tím, že dokázal velmi citlivě pracovat s herci, z nichž mnozí vytvořili právě v jeho filmech své nezapomenutelné, často životní role: vzpomeňme Zdeňka Kryzánka, Josefa Kemra nebo Ivana Palúcha v Markétě Lazarové anebo Petra Čepka v Údolí včel. A právě Hadí jed je snímkem, kde vytvořil zřejmě svou vůbec nejlepší roli na filmovém plátně Josef Vinklář v antihrdinské úloze pomalu stárnoucího alkoholika, jehož nedokáže alkoholové závislosti zbavit ani vztah k nově objevené, devatenáctileté dceři. Tu ztvárnila neméně pozoruhodným způsobem Ilona Svobodová.

Film je natočen černobíle a většina scén se odehrává ve dvou maringotkách a v prostoru mezi nimi, za kruté vláčilovské zimy. Těžiště filmu je postaveno na brilantně napsaných dialozích mezi Vinklářem a Svobodovou; ty jsou prosty charakteristického Vinklářova přehrávání a cliché a ohromují svou realističností, jež vyúsťuje v mimořádně silnou působivost snímku. Zdánlivě neambiciosní scénář tak dokáže diváka zcela pohltit, takže na konci filmu prožívá s plnou silou příběh dvou osamělých lidí, kteří se našli, ale nedokázali svůj vztah rozvinout a udržet. Film přitom není mentorský a nevnucuje vinu za rozpad vztahu jednomu z nich, byť by se tak mohlo prvoplánově jevit; kdo chce, může vinit z nedostatku empathie a tolerance dceru, režisér není mravokárce a jeho příběh i takovou interpretaci umožňuje.

Hadí jed je překvapivě silné umělecké dílo, které ani po třiceti letech nezestárlo; jen je škoda, že podobně působivý film už česká kinematografie nevyprodukovala mnoho, mnoho let.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)