Na film Nevinnost (2011) Jana Hřebejka a Petra Jarchovského jsem se dost těšil, jednak proto, že se mi líbil jejich předchozí snímek Kawasakiho růže (2009), jednak pro aktuální, závažné a pořádně horké thema, do něhož se pustili, totiž morální paniku v současné české společnosti spolehlivě vyvolávající thema obvinění z pedofilie.

Výsledek mne zklamal prakticky ve všech aspektech.

Předpokládám, že čtenáři film znají, takže se nebudu pokoušet jeho (spletitý a psychologicky složitý) příběh převyprávět, a pustím se do hodnocení a dojmů.

Zcela zásadním problémem Nevinnosti je, že autoři se pokusili o naraci, jež by slušela antickému dramatu, a to s průměrnými herci a s postavami, od nichž se podobná hloubka emocí neočekává a ani očekávat nemůže. Moderní člověk je společností vtěsnáván do kadlubu průměrnosti a předvídatelnosti; jakoby silných, skutečných emocí byli dnes schopni už jen lidé pohybující se na okraji společnosti, jichž se ostatní, právě pro tuto jejich schopnost, štítí a straní. Lidé úspěšní, společensky začlenění, si tuto stránku své osobnosti navykli skrývat a její projevy potlačovat, stávaje se záměrně jednoduchými osobnostmi, modernisovanými archetypy, jejichž vzory jsou k vidění v telenovelách. Je-li v této jinak nejisté době co jistého, pak to, že Ježíš Kristus, Jan Hus nebo Mahátma Gándhí by dnes svůj život dožili zapomenuti v psychiatrické léčebně.

Nevěřme plakátům: Nevinnost není příběhem o pedofilii, to je jen jeden z vypravěčových instrumentů, nýbrž primárně jde o příběh ženy, která miluje tak hluboce, že pro svou lásku obětuje vše, a ve chvíli, kdy zjistí, že byla milovaným mužem podvedena s jinou, bez váhání si sáhne na život, čímž, ne však úmyslně, tohoto muže ničí, protože ten upadá v obtížně vyvratitelné podezření, že ji zavraždil.

Takový sujet by musel působit nepatřičně a melodramatický i v některém z prvorepublikových románů pro služky na filmovém plátně, a tím méně je uvěřitelný dnes.

Než je však divákovi představeno toto druhé, důležitější thema, je mu více než hodinu předváděn příběh úspěšného lékaře, který byl jednou ze svých pacientek obviněn z pohlavního zneužití. To je ovšem moderní, aktuální příběh, jenže je odvyprávěn způsobem, kterému opět není možné uvěřit.

Není představitelné, že by vyšetřování vedl policista, který byl prvním mužem hrdinovy manželky – proti tomu by musel vznést námitku i zcela neschopný obhájce ex offo, když už připustíme, že by si dobře situovaný lékař nenajal obhájce vlastního, což je další zjevný nesmysl scenáře – a je téměř vyloučeno, že by soud (nikoli státní zástupce, jak ve filmu zazní) rozhodl o vzetí do vazby jen na základě několika nepřímých důkazů a za situace, že poškozená je panna.

Divák od filmu jistě neočekává authentický, skutečný příběh ze života, na takovou všednost by do kina nikdy nešel, ale právem vyžaduje, aby mohl uvěřit postavám, detailům a dílčím zápletkám; a právě to dělá z Kawasakiho růže film vynikající a z Nevinnosti filmový propadák.

Herecké výkony jsou rovněž zklamáním: nebýt přesvědčivého Hynka Čermáka ve vedlejší roli policisty a Anny Linhartové jako pubertální, vrtošivé holčičky, která se, sledujíc nevědomky schema jednání své předchůdkyně v roli hrdinovy tajné milenky, rozhodne muže svého srdce chránit, nebylo by se ve filmu na co dívat. Ondřej Vetchý nemá co hrát, Anna Geislerová ano, ale typově se do této role nehodí; nerozumím, proč tu tvůrci opakovali stejnou chybu jako v Želarech, když každému musí být jasné, že Geislerová dokáže zahrát femme fatale nebo mondénní, povrchní krásku, nikoli hlubokou, tragickou postavu.

Film nemůže zachránit ani tradičně slušné technické zpracování a hudba dosud málo známé autorky Vladivojny La Chia. Divák z kina odchází neuspokojen a nenaplněn, odnášeje si dojem, že místo uměleckého díla mu byl naservírován plytký, rozbředlý kinematografický polotovar, vyumělkované, naleštěné nic.

Přitom nebylo potřeba tolik a výsledek mohl být lepší: Třeba si vybrat motiv obvinění z pedofilie a ukázat, jak jím může být život osočeného, třebas z dívčího rozmaru, vyvrácen z kořenů a zničen. Mohl by vzniknout dobrý, aktuální film, byť snad poněkud prvoplánový a thesovitý. Nebo natočit příběh dvou sester a jejich společné lásky, tedy to, co je v Nevinnosti stěsnáno do slabého, několikaminutového Lídina monologu podkresleného směšnými retro záběry. Prostě cokoli, jen ne tato obludná dramatická konstrukce, kterou se Hřebejk s Jarchovským v tvůrčí pýše a zcela bezúspěšně pokusili vztyčit.

Jak velmi trefně recensoval Jan Čulík, divák téměř hmatatelně cítí, jak intenzivně autoři pracovali na scénáři […] Z filmu Nevinnost téměř hmatatelně cítíme, že oba autoři jsou nesmírně na sebe pyšní, že se jim podařilo vytvořit takto složitě propracovanou provázanou strukturu. Až do té míry, že autorská pýcha na tu složitou strukturu převládne skoro nad vším a neguje skoro každou případnou vazbu filmu na život. Film se stává matematickým, pedagogickým, hodně moralistním cvičením.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)