Proč se i dvacet let po Listopadu točí tolik filmů, které se zabývají českou historií, zejména tou totalitní? To je prosté: pro filmaře je pohodlnější a bezpečnější sáhnout po látce, kde je morální kompas jasně a nezpochybnitelně nastaven, kde stačí podat dostatečně ušlechtilý obraz dobra a co nejodporněji vylíčit zlo. Autoři nemusejí hodnotit, zhodnoceno je za ně, nezvratně a historicky neměnně.

Nečetné výjimky snímků, které se pokoušejí o kritiku postkomunistických společenských poměrů [Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992), Sluneční stát (2005)], byly diváky i kritikou, zvláště zpočátku, přijímány s rozpaky, jakoby v obavě, abychom si pochvalou nezadali, jestliže bychom vyjádřili názor, který se budoucím vývojem nemusí ukázat správným a výnosným.

Sociálně kritická kinematografie se zkrátka nenosí, populární je jít s proudem a vyčkávat, kam se dějiny pohnou; co na tom, že nejlepší a dodnes nepřekonané filmy francouzské a italské kinematografie 50. a 60. let minulého století jsou k vládnoucím garniturám ostře kritické, a neméně ostré a provokativní byly i vrcholné filmy české nové vlny, pars pro toto, Hoří, má panenko (1967) nebo Ucho (1970).

Kánonem dnešní doby je umělecká konformita, nudná, jednoduchá a únavná: čeští umělci nové doby raději přemlouvají bábu, než aby se pokusili nad světem kolem sebe kriticky zamyslet.

Nudu v rozsahu téměř nesnesitelném (ve stopáži 140 minut) přinesl i film Pouta (2009), který se opět – potisící – snaží vypořádat s otázkou normalisačního disentu, tentokrát pokusem o psychologický příběh estebáka, který není schopen unést své privilegované postavení. Autorem scenáře je Ondřej Štindl, novinář a jeden z vrcholných představitelů Respekt generation – a na produktu-postkomunistické agitce je to bohužel znát.

Film, jako mnoho jiných zabývajících se onou temnou dobou, trpí zejména thesovitostí, nedostatkem skutečného života na filmovém plátně. Hlavní hrdina, schopný a úspěšný důstojník státní bezpečnosti Antonín Rusnák, zjišťuje, že prakticky neomezená moc nad životy druhých mu nejen nedokáže přinést pocit štěstí, ale zbavila jej schopnosti s druhými lidmi vůbec komunikovat jako rovný s rovným, jinak než z posice síly. Je to Kazanův Arrangement [neznáte-li, do českých realií byl tento příběh transponován Vítem Olmerem ve filmu Jako jed (1985)] převrácený naruby: krise středního věku hlavního hrdinu přepadá nikoli z pocitu frustrace z úspěchu, ale z poznání, že to, co se dosud jevilo být úspěšným naplněním jeho života, je ve skutečností destrukcí základních lidských hodnot, a služba u StB je pro něj psychologickou smrtí, rozkladem osobnosti, nevratnou ztrátou schopnosti navázat authentický vztah s druhým člověkem.

Tohle šustí papírem, a provedení na filmovém plátně potvrdilo, že takový příběh se nedá ani dobře zahrát, ani bez značných útrap zhlédnout. Jakkoli se Ondřej Malý v hlavní roli snažil vytvořit zlého, profesně i lidsky vyčerpaného estebáka, výsledek je umělý, neživý a nerealistický. Skuteční estebáci byli jiní, takoví, jaké si StB vybírala a vychovávala: na jedné straně bez skrupulí (což je vlastnost, která jim po Listopadu umožnila strmý společenský vzestup, to však nechme stranou), na druhé povahově spíš jednoduší a přitom ledově racionální. Skutečný důstojník StB se sice cítil být všemocným, ale současně s tím si uvědomoval, že nad ním je Systém, jemuž slouží a který jej naprosto ovládá. Privilegia byla vykoupena ztrátou svobody, represivní systém státu byl nastaven tak, že estebáci se vzájemně kontrolovali a nemohli si dovolit žádné z excesů, které film ukazuje: proto jsou ostatně estebácké archivy relativně přesné a spolehlivé, navzdory pokřiku konfidentů, že si Státní bezpečnost všechno vymyslela.

Film Pouta v podstatě uspívá v zachycení šedi doby, nikoli už v obrazu vzájemného vztahu mezi důstojníky StB a disidenty. Dialogy u výslechů jsou v této podobě nepředstavitelné, chybí v nich primitivní arogance jedněch i pocit morální nadřazenosti druhých [Přítelkyně z domu smutku (1992) jsou v tomto směru nepřekonané a zřejmě nepřekonatelné], a jediným okamžikem, kdy divák pocítí styk s realitou, je patrně štěbetání přítelkyně Antonínovy ženy: ano, přesně tak mohly estebácké paničky, spolu se svými muži obývající režimem vytvořená ghetta, vypadat a chovat se.

Herecké výkony nejsou největší slabinou Pout, hrdost a svobodu ztělesňující slovenská jeřábnice Kristíny Farkašové, disident-udavač Luboše Veselého i Antonínův nadřízený v podání Oldřicha Kaisera se snaží z neživotného scenáře vytěžit maximum, a určitou zajímavost má i sám putinovský estebák Antonín Ondřeje Malého, byť se shora vypočtenými výhradami. Stejně tak ujde technické provedení filmu, i když nelze nepoznamenat, že střídmějším střihem by se výsledné utrpení podařilo zkrátit ho nejméně o hodinu. Rovněž je třeba pochválit účelnou a přitom nikoli nudnou kameru; miserný a špatně srozumitelný je naopak zvuk, což u tak moderního snímku překvapuje, a nezaujme ani hudba.

Nabízí se srovnání Pout s jen o tři roky starším německým filmem Das Leben der Anderen (2006). V něm důstojník Stasi Gerd Wiesler poruší předpisy a riskuje svou kariéru proto, že náhle pocítil s jednou ze svých obětí soucit. V tom jsou Pouta důslednější, u Antonína nepřichází nic takového v úvahu, a jeho pocit odcizení není vykupitelný ničím, proto je logickým vyústěním jeho osudu výsměch od udavače Pavla a poté sebevražda, kterou tvůrci v závěru naznačují.

Příběh estebáka Antonína je tak vlastně variací na draculovské thema, škoda ovšem, že posazenou tak žalostně mimo historické reálie a naplněnou ideologickými klišé tam, kde by divák právem očekával aspoň omezenou reflexi společenské reality.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)