V souvislosti s ostudnou porážkou pravice ve volbách se nepochybně, nikoli poprvé, vynoří otázka, zda je česká společnost skutečně "tak levicová", anebo zda je vinou současného vedení ODS, že neumí lidem svou pravicovost prodat.

Znám tyto debaty důvěrně z naší strany, která rovněž, ač preferencemi spolehlivě a setrvale pod hranicí statistické chyby, čas od času vyvolává vnitrostranickou debatu na thema, zda česká společnost vůbec konservativismus obecně a naši stranu zvlášť potřebuje (s podtónem, zda si tak zaostalé obyvatelstvo vůbec něco tak skvělého, jako je naše partaj, zaslouží…).

Pravicové přesvědčení – a pravicoví voliči – ovšem nepadají z oblak, ale vytvářejí se v pomalém a bolestném procesu. Zatímco strany holubů létajících do (voličových) úst nemají problém svou klientelu přesvědčit o správnosti levicové ideologie, pravicoví politici mají v rukávu přesvědčovacích instrumentů podstatně méně.

Základním poselstvím nemůže být nic jiného, než že zatímco levicoví demagogové jen slibují nesplnitelné, pravicové recepty jsou něčím, co skutečně funguje. A v tom je právě zakopaný pes nejnovějších českých dějin: pravicové modely zde totiž spektakulárně nefungují. Není to hloupostí nebo jakousi z první republiky zděděnou levicovou inklinací voličstva, ale prostým poznáním, že cokoli česká pravice svému voliči slíbila, nesplnila.

Začalo to ve volbách v r. 1990, kdy pravicovost volby vyplynula jako přirozená negace komunistických levicových žvástů. Občanské fórum, politické uskupení pohříchu provisorní, sice slibovalo "S námi do Evropy", ale nic konkrétního nedokázalo nabídnout, kromě nedostatku vlastní důvěryhodnosti a integrity. Ještě horší to bylo o dva roky později. "Vaše kuponová knížka volí pravici", znělo heslo dne, ale sliby se opět minuly účinkem. Kromě nebývalé neprosperity a rozkvětu ekonomické krimiality dotud netušených dimensí přineslo období let 1992–97 jen málo úspěchů: ideologie "středoevropského tygra" se ukázala nesmyslnou od samotného počátku, kuponová privatisace selhala na celé čáře, nové rozdělení majetku ve společnosti nemohli za férové označit ani ti, kteří se spokojili s málem. Dědictvím aplikovaného klausismu byla destrukce morálních hodnot, dysfunkční státní aparát a korupce rozměrů tak obludných, že proti ní se období komunistické stagance v 80. letech muselo jevit jako vrchol veřejnosprávní dokonalosti.

Když pravice, nyní Topolánkova, řízení státu v r. 2006 znovu převzala do svých rukou, bylo mnohé napraveno, země mezitím vstoupila do NATO a do Evropské unie, státní správa začínala jakž-takž fungovat, armáda se profesionalisovala, justice pracovala sice dosud v časových měřítcích násobků svých západoevropských obdob, avšak v relativních číslech se i ona začínala zlepšovat. Země byla stále velmi zaostalá, ale rozhodně na vzestupu.

A co se změnilo za další dva roky? Gigantický skandál kolem vicepremiéra Čunka ukázal, že vláda se neštítí vykonávat nátlak na justici a vyžadovat, aby její nezávislost šla v určitých případech stranou, reforma zdravotnictví voliče jen naštvala, aniž by jim přinesla cokoli positivního, k tomu grandiosní korupce na ministerstvu dopravy a zahraniční politika, kterou se vláda pokusila prosadit přes odpor 70 % populace, a jako "třešnička na dortu" skandál kolem I-čka a T-čka v žoldu mafiána Mrázka a několik výstřelků typu ministryň-aktivistek Kuchtové a Stehlíkové.

Jsou-li toto pravicové hodnoty, které by měli voliči vyznávat, a je-li toto ukázka, jak zemi v souladu s nimi spravovat, pak opravdu nenacházím jediný důvod, proč takovou pravici volit.

"Hluboká sebereflexe" se za této situace stěží bude moci omezit na odstranění jednoho málo schopného předsedy strany, jinak se pravice k moci nedostane dřív než za dalších 8 let.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)