Milý (stále ještě tajný) stranický deníčku!

Slíbil jsem ti, že tě seznámím s výběrem strany, pro kterou jsem se místo té naší rozhodl. Proto si otevírám volební menu, doplňuji to webovými stránkami jednotlivých adeptů, a začínám procházet alternativy.

Číslo 1 jsou Občané.cz, strana bez tradice. Z kandidátů ve svém volebním kraji znám osobně tři, jednoho z nich bych určitě ve sněmovně mít nechtěl, dva další ano. Dívám se proto ještě na web. Názorová neujasněnost (strana se nesmyslně presentuje jako liberálně-konservativní), na můj vkus příliš populismu, bezduché frase jako kulturu vnímáme komplexně. Ne, deníčku, tihle můj hlas dostat nemohou, snad v příštích volbách, ale to na sobě budou muset ještě hodně zapracovat.

Číslo 4 a Johnovy Věci veřejné, další rychlokvaška. Z kandidátky znám jen Radka Johna, a to mi k rozhodnutí stačí.

Číslo 6, KSČM. Web na thema žhář hasičem, děkuji, nechci.

Číslo 7, Koruna česká. Konservativní strana, od minulých voleb odvedla velký kus práce, její program je celkově přijatelný. Takže prozatím kandidát číslo jedna.

Číslo 8 je Česká strana národně sociální, čili, deníčku, brkouni, nebo spíš, co z nich zbylo. Kandidují jen v Praze, a z kandidátky neznám živáčka. Kdepak!

Číslo 9 neboli ČSSD. V poslední době oběť nechutných medialních kampaní, ale to ještě není důvod, proč bych jim měl dát hlas: a kromě toho, deníčku, dost se bojím, aby to taky nemysleli upřímně – jako Gross.

Číslo 13, Zeman & spol. Strana spíchnutá horkou jehlou, jakoby na čísi objednávku. To také nepůjde.

Číslo 14 má strana STOP. Bez vlastního webu, s kandidátkou plnou neznámých jmen. Nelze.

Číslo 15, TOP09. Lidovečtí recyklanti, resp. deserteři. Na kandidátce sice několik přijatelných osobností, ale uznej, deníčku, stranu s takhle hanebným způsobem vzniku přece nemohu podporovat!

Číslo 16 je Evropský střed. Poloprázdné kandidátky, nikdo, koho bych znal. Jdeme dál.

Číslo 17, KDU-ČSL neboli zbytek potápějícího se korábu. Konservativní, ale beznadějně zkorupmovaní. Nechť tedy zahynou, škoda jich pro českou politiku nebude.

Číslo 18 má Pravý blok. Mám Petra Cibulku rád, ale skutečnou politickou stranu stále ještě dohromady nedal, a ani nedá, pokud se nedokáže zbavit mesiášského komplexu a i u politika nezdravé míry megalománie. Takže – snad příště.

Číslo 20, Strana zelených. Této partaji jsem věštil po minulých volbách zlý osud, protože mi bylo jasné, že nedokážou-li všechny aktivisty, které sdružili, uplatit funkcemi, udělají jim ze strany kůlničku na dříví. Přesně to se stalo, a rekonvalescence teprve začala. Jen ať se léčí dál, ale bez mého hlasu, ona jim, deníčku, trocha očistné stabilisace voličské základny prospěje.

Číslo 21, Suverenita Jany Bobošíkové. Populisté, dokonce nemají na svých stránkách ani přímý link na program, dobře vědouce, že o ten jejich voličům nejde. Brr!

Číslo 22, Humanistická strana. To je zajímavý zjev české politické scény, někdy ti o nich povím víc, deníčku. Ale kandidují jen v Praze a tím jsou automaticky nevolitelní: aby se dostali do parlamentu, museli by si je vybrat skoro všichni Pražané.

Číslo 23 jsou Piráti. Liberálové, s omezenou agendou a značně fragmentárním, krátkodechým programem. Nikoli.

Číslo 24, Vandasovi hoši. Ty ve sněmovně nechci.

Číslo 25 je Strana svobodných občanů. Další liberálové, se zálibou v našem stařičkém mocnáři. Tímto momentálně (a po zásluze) odkopnuti a ač v nemilosti, v lásce k němu neochabují. Pitomci.

Číslo 26 neboli ODS, strana aktuálně v rozvalu. Snad jí pomohou prohrané volby, k čemuž svou preferencí rád přispěju.

Strana 27, Klíčové hnutí Táni Fischerové. Ten nejhorší exemplář politického kýče, který si umím představit. Kdyby volby probíhaly negativní selekcí, měl bych dilema, zda vybrat je nebo DSSS.

Tak, a teď to víš, deníčku – ale neřekneš to na mě předsedovi, viď?

Aktualisováno.
Web strany STOP (díky Janu Vaňkovi ml.) nalezen. Za hledání ale nestál.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)