Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Počítače

Optických klamů/ilusí je plný Internet (mým oblíbeným je tato tanečnice, která se jeví otáčet buď jedním nebo druhým směrem), přesto člověk občas narazí na něco, co nečekal.

Rozhodl jsem si změnit barvy na osobním webu. Přitom jsem trochu experimentoval s logem, které jsem měl v úmyslu učinit na tmavém podkladu barevně tlumenějším, a dospěl jsem k zjištění, s nímž jsem nepočítal. Prohlédněme si tuto serii polí:


Obě písmena loga v posledním poli mají stejnou barvu, jsou zcela černá, a přitom se oku jeví T jako tmavohnědé a P jako tmavomodré, a to jen proto, že mozek očekává, že T bude modré a P červené, jak je zvyklý.

Ještě zajímavější, i když slabší a přechodný, je předposlední řádek. Logo má opět stejné barvy (ve skutečnosti jsou to jen obrysy), přesto se T jeví o něco světlejší než podklad, kdežto P o něco tmavší.

Pokud někdo bude obrázek prohlížet zdola nahoru, efekt by neměl vidět, a je možné, že ho zpozoruje jen člověk, který s logem pracoval delší dobu, takže jeho mozek barevnou podobu loga fixoval, a pro mé čtenáře bude neviditelný.

Tak jsem ho zase nepochopil. Nebo mám možná jen špatné přátele? Nevím…

Už řadu týdnů je to pro mě cosi jako rituál. Otevřu si hlavní stránku svého facebookového profilu (snad se tomu říká Zeď, možná podle obdobného media na veřejných záchodcích?), kam mí přátelé píší svoje komunikační exkrece, a hledám, co mě tam zaujme, abych konečně docenil výhody sociální sítě. Pročtu nějakých sto, dvě stě exkrecí, kliknu na pár fotek, otevřu několik linků, a s povzdechem tab zavřu. Tak dnes zase nic.

Asi je chyba ve mně: jsem internetový asociál, vyšších hodnot nehodný individualista, případně autista. Třeba mi ale někdo vysvětlí, kde dělám chybu, a naučí mě s FB pracovat.

Vybral jsem si své přátele nesprávně? Nevím, až na pár výjimek všechny osobně znám, některé jsem získal při experimentování s rozhraním sám, jiní mě o přátelství sami požádali a připadalo mi neslušné odmítnout.

Je to různorodá množina: spolužáci z vysoké školy, které jsem roky neviděl, novináři, s nimiž jsem se seznámil v době svého psaní pro Britské listy, aktivisté, pravicoví, levicoví i eko-, ale třeba taky dvě holčičky, kterým jsem před několika lety pomohl dostat tatínka z vězení a když mě teď, již povyrostlé, požádaly o online přátelství, přišlo by mi nepěkné je odmítnout, přestože je mi jasné, že mě nebudou jejich komunikační okruhy příliš zajímat, stejně jako je nebudou zajímat ty moje, a několik dalších lidí, s nimiž se pravidelně setkávám a běžně komunikuji i mimo prostředí sociální sítě.

Proč je tedy výsledek tak tristní? Je to jen tím, že jsem si navykl vyjadřovat se bloggersky a facebookové exkrece neprávem odsuzuji jako inferiorní? Nebo jsem empathické komunikace neschopen i v reálu a FB to pouze zdůraznil? Poraďte!

Kdyby neexistovaly, nejspíš by si je paranoici museli vymyslet. O čem mluvím? O čipech, přesněji řečeno radiofrekvenčních identifikačních transponderech, známých pod zkratkou RFID.

I když čipy nepředstavují oproti ostatním identifikačním technologiím nijak výrazně zvýšené nebezpečí, paranoikům je třeba dát zapravdu v tom, že některé vlastnosti RFID technologie jsou na pováženou: na rozdíl od většiny ostatních systémů nelze ověřit, co je v čipu zapsáno a kdo a kdy si informace v něm čte nebo je modifikuje. Vše se děje bezdrátově, bez možnosti uživatele, příp. nositele čipu, tento proces jakkoli kontrolovat nebo jen pasivně registrovat.

Jedinou účinnou obranou je nosit čipy a karty, kde by mohly být, v dostatečně masivním kovovém obalu – tedy minimálně ty, o kterých víme… A to není úplně příjemný pocit.

Dnes budeme pomocí Arduina krást auta; prozatím pouze taková, která mají centrální zamykání s dálkovým ovládáním vysílajícím na frekvenci 433,92 MHz – ta jsou v Evropě pro přenos signálu z tlačítkem ovládaného klíčku zapalování nebo přívěsku do CPU v automobilu nejrozšířenější.

Dnešní vyprávění o Arduinu bude poněkud antiklimaktické, protože největší vzrušení mi připravilo, když jsem se spálil při pájení. Co dělat, i takový je někdy život hardwaráře na odpočinku.

Dnes si pomocí Arduina rozebereme SIM kartu k mobilnímu telefonu. Studijní pomůcku mi zaslal T-Mobile, v marné naději, že bezplatným posláním Twist karty s kreditem 10 Kč – který ovšem nesmíte využít, dokud si SIM kartu nedobijete, a zakázána máte do té doby dokonce i příchozí volání – ze mne udělá svého platícího zákazníka (promiň, T-Mobile, ale mám lepšího operátora…).