Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Počítače

Před dvěma měsíci jsem deaktivoval svůj účet na Facebooku, dospěv nezvratně a definitivně k závěru, že sociální sítě pro mne nejsou a budu si muset najít síť asociální. O mém potýkání s touto moderní vymožeností mí čtenáři už cosi vědí; nemohli arci tušit, že věci dospějí tak daleko.

Podotýkám, že v kolektivu neoblíben jsem od dětství: když jsem jako malý něco hrozného provedl, musel jsem si za trest jít hrát ven s ostatními dětmi, a vůbec největší hrozbou bylo, že bych měl jet na pionýrský tábor. Cca od dubna do června, kdy hrozba přihláškou byla aktuální, jsem proto byl to nejposlušnější dítě v celé RVHP. Facebook je pro mě, obávám se, reinkarnací téhož principu, a co hůř, na disociální rysy své osobnosti jsem hrdý.

Chyba není ve výběru přátel, jak jsem se zprvu mylně domníval. Mezi těmi jsem provedl dvě čistky formou noci dlouhých nožů a jednu noc bartolomějskou, a konečná sestava, nějakých sto pět kusů, byla plně uspokojivá, samí milí, inteligentní, přátelští a chápaví lidé. Ovšem i přátelé mají své přátele a to je tedy, až na výjimky, vážně sbírka idiotů přímo výstavních! Zbavit se jich na Facebooku nelze, takže jsem se každou chvíli dozvěděl, příkladmo u postu o počítačích nebo o literatuře, jaký je ten Pecina trouba, že se zastává nácků (případně že je sám nácek), jak se vůbec může zastávat těch odporných Sudeťáků (není-li sám odporný Sudeťák), a že je vůbec s podivem, že mne mí přátelé mezi přáteli trpí.

Řekl jsem tedy Dost!, a nyní přemýšlím, zda by nebylo možné, abych nebyl už úplně společensky vyoutovaný, provozovat aspoň nějaký cimrmanovský Facebook Na mýtince. Přátele bych si ponechal, ti mi nevadí, ale zásadně bych nečetl, co napsali, sám bych nic nepostoval, a úplně optimální by bylo, kdyby se mi v nastavení podařilo omezit možnost zobrazit můj profil tak, že bych k němu měl přístup jen já.

Nějaké nápady, milí čtenářové?

Testuji syntaxhighlighter…

class CurrencyWidget(forms.widgets.MultiWidget):
    std_curr = ['EUR', 'CHF', 'GBP', 'JPY', 'RUB', 'USD']

    def __init__(self, czk=True, attrs=None):
        self._currlist = ((['CZK'] if czk else []) + self.std_curr)
        super(CurrencyWidget, self).__init__((forms.Select(choices=(map((lambda x: [x, x]), self._currlist) + [['OTH', u'Jiná:']]), attrs={'class': 'currsel'}), currw()), attrs)

    def decompress(self, value):
        if value in self._currlist:
            return [value, None]
        else:
            return ['OTH', value]

    def format_output(self, rw):
        return u' '.join(rw).replace('\n', '')
class CurrencyField(forms.MultiValueField):
    def __init__(self, czk=True, *args, **kwargs):
        kwargs['required'] = False
        super(CurrencyField, self).__init__(widget=widgets.CurrencyWidget(czk=czk), fields=(forms.CharField(), forms.CharField(min_length=3, max_length=3)), *args, **kwargs)

    def compress(self, dl):
        if dl:
            return (dl[1].upper() if (dl[0] == 'OTH') else dl[0])
        else:
            return None

    def validate(self, value):
        if not value:
            self.widget.widgets[1].attrs['class'] += ' err'
            raise forms.ValidationError('Currency is required')

Když jsem si před třemi lety posteskl, že umíme přečíst nápisy na egyptských pyramidách, ale s děrnými štítky a páskami z 50. let minulého století si poradí jen pár specialisovaných firem, nenapadlo mne, že situace je ještě horší a nestvůra času pozřela další medium, které tu s námi bylo ještě docela nedávno. To ukázala kausa zdrojáků ke hře Prince of Persia pocházejících z r. 1989: přečíst data z nalezených disket si vyžádalo pomoc specialisty, datového archeologa. Ten k mechanice zapojil speciální hardware a 23 let staré diskety s ní přečetl, resp. sejmul průběh magnetického toku nad povrchem diskety, z čehož poté úspěšně rekonstruoval data.

Mám prostě smůlu. Přátelé bloggeři, ledva opustí město, potkávají UFO, případně řeší jiné problémy globálního dosahu, a já abych si themata k blogpostům takříkajíc cucal z palce.

Napíšu tedy o dvou kouscích hardwaru, které jsem si v posledních týdnech opatřil, a o zkušenostech s nimi.

Za prvé jsem si pořídil třicetipalcový monitor Dell U3011 IPS. Po třicítce jsem toužil dlouhou dobu, ale předchozí, téměř šest let stará čtyřiadvacítka HP LP2465 se ukázala nezničitelnou: jako konservativní člověk jsem nedokázal jen tak vyměnit věc, se kterou jsem byl plně spokojen.

Odhodlal jsem se tedy až letos a nelituji. Rozlišení 2560×1600 bodů je příjemné, bez problémů mohu pracovat se dvěma dokumenty vedle sebe, např. mít na levé půlce plochy otevřené napadené rozhodnutí a na pravé psát opravný prostředek proti němu, aniž bych musel cokoli přepínat, a i webová stránka vypadá v tomto rozlišení docela jinak než někde na netbooku.

Přímo nadšen jsem z možností textového terminálu: každý geek určitě uzná, že až rozlišení cca 300 znaků na 100 řádků dovoluje pracovat s Emacsem přesně tak, jak RMS mínil!

O poznání méně nadšen jsem z nového mobilu Nokia N9.

Ano, display telefonu vypadá opravdu báječně (přehled aplikací, nastavení, kalkulačka, kalendář, hodiny, magnetický kompas, GPS, minutky, měřič úrovně hluku, sklonoměr), do přístroje, který má 64 GB vestavěné paměti, mohu snadno zkopírovat celý spis a pohodlně v terénu pracovat s dokumenty, rychlý procesor mi určitě umožní vytvořit si pro telefon aplikace, o nichž se mi na předchozích přístrojích ani nesnilo, ale spokojen stále nejsem.

U N9 mi schází jednak možnost rychlého a pohodlného textového vstupu (hardwarová klávesnice, jakou měla Nokia N900, byla řešením jen zcela provisorním a z hlediska rychlosti a pohodlí neuspokojivým), a moderní dotykový display je snad dobrý na hraní Angry Birds, avšak neumožňuje mi pořizovat si pomocí stylusu náčrtky, např. v Xournalu, na což jsem byl z předchozího modelu zvyklý.

Zřejmě tedy, jakožto zapřísáhlý odpůrce notebooků, skončím u kombinace mobil+tablet: mobil se vrátí k původnímu účelu, a na tabletu budu dělat vše ostatní, co v terénu potřebuji, jak si to představuji už téměř deset let.

Před několika měsíci jsem si koupil nová sluchátka: Sennheiser HD 595, tedy střední sluchátková třída. Problém byl, že jsem je nemohl ke svému počítači rozumně připojit, protože audio chipset ve starém motherboardu měl jen jeden výstup schopný dosáhnout potřebného výkonu pro jejich napájení, a ten jsem potřeboval pro externí reproduktory. Asi by bylo možné připojit reproduktory (které mají vlastní zesilovač) do některého jiného výstupu, ale toto řešení se mi zdálo překombinované a nesystémové, a proto jsem sluchátka provozoval prostě tak, že když jsem je potřeboval, zapojil jsem je do jacku na přední straně reproduktoru, čímž se reproduktory odpojily. Řešení sice funkční, ale nepříliš praktické, pracné, do signálu ve sluchátkách mi lezl 50Hz brum a zdířka se tím opotřebovávala, takže dříve nebo později by vypověděla službu.

Když jsem minulý týden desktop, po téměř pěti letech, upgradoval, s potěšením jsem zjistil, že výkon nového zesilovače postačuje, a tak jsem sluchátka trvale zapojil do přední zdířky, pro ně určené.

Zbývalo vyřešit otázku přepínání mezi reproduktory a sluchátky. Samozřejmě to jde myší, ale chtěl jsem něco jednoduššího. Jak známo, v Linuxu není nic nemožné, a tak jsem si napsal miniaturní skript v bashi, který přepnutí obstará, a přiřadil ho v Gnome ke klávese Alt+ScrollLock, kterou tak mohu sluchátka podle potřeby zapojovat a odpojovat:

#! /bin/bash

if ( pactl list | grep -q 'Active Port: analog-output-headphones' ); then
pactl set-sink-port 1 analog-output
else
pactl set-sink-port 1 analog-output-headphones
fi

Umí tohle váš kečup (resp. operační systém)?