Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Počítače

O aplikaci ImageMagick (IM), kterou jsem si zvykl užívat pro dávkové zpracování obrazových souborů, jsem se na tomto blogu již zmiňoval. Nyní jsem narazil na problém, který nedokážu prostředky IM vyřešit.

Upravuji snímky pořízené digitálním fotoaparátem ze spisu do souboru PDF. U černobílých předloh je to hračka, běžně umím zredukovat jednu stranu A4, ve výborné kvalitě, pod 50–100 kB. Mám-li ale něco podobného, potřeboval bych programu convert předepsat, aby soubor převedl na paletové PNG s paletou skládající se ze tří barev, černé, bílé a třetí, kterou si jako nejvhodnější sám zvolí – a právě to IM nedokáže. Musím mu buď třetí barvu definovat sám (což je pracné), anebo mu dovolit, aby si vybral všechny barvy v paletě, což ovšem povede k tomu, že takto zpracovaná strana se bude od ostatních, černobílých, na první pohled odlišovat svou tonalitou.

Theoreticky bych mohl nechat program sestavit paletu, a z ní potom vybrat nejsvětlejší a nejtmavší barvu a nahradit je bílou, resp. černou. To mi ale připadá enormně složité – opravdu to nejde jednodušeji?

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1747

Tento článek se chystám napsat už tři měsíce, přesněji od 9. ledna, kdy Lucerna Wikipedie pochválila pražský magistrát za volbu pěkného moderního písma Calibri v jakémsi dopise. Ve skutečnosti není k pochvale důvod, font Calibri je nastaven v poslední versi Microsoft Office jako standardní volba: pochvalu by tudíž zasloužilo, kdyby magistrát zvolil jakýkoli jiný řez písma než právě Calibri.

Tato poznámka způsobila, že jsem si uvědomil, kolik různých fontů jsem už ve svých dokumentech používal a jakým bouřlivým vývojem moje personální typografie prošla.

První byly samozřejmě maticové tiskárny. Ty umožňovaly výběr jednoho druhu písma, jež u luxusnějších modelů mohlo být vytvarováno do svébytné italiky nebo ztučněno dvojím úderem tiskové jehly do papíru. Tiskárny byly pomalé a hlučné, jejich výstup graficky nevzhledný.

Ze všech maticovek, které jsem kdy používal, mi v paměti nejsilněji utkvěl výrobek brněnské Zbrojovky, dodávaný k systému sálových počítačů (či spíše parodii na ně) řady SMEP. Co je základem výrobního programu této firmy, bylo poznat i na tiskárně, která i s podstavcem měla cca 200 kg; místo úpadkových plastů byly vnější stěny zařízení vyrobeny z plechů o síle spolehlivě schopné absorbovat kulometnou palbu.

Armádní byla i inteligence zařízení, jež kromě základního fontu neumělo vytisknout nic jiného, vyjma snad azbuky. České znaky? Grafika? Zapomeňte!

S příchodem laserových tiskáren, z nichž první, model Epson, jsem si koupil někdy na začátku r. 1992, se mi otevřelo pole neomezených typografických možností. Je zajímavé, že jako první font jsem pro své dokumenty začal z důvodů, jímž dodnes nerozumím, používat neproporcionální Letter Gothic. Až asi po půl roce jsem přešel na Optimu a poté na Palatino.

V r. 1994 jsem vytvořil první návrh vlastního hlavičkového papíru. Stabilní prvky jsem navrhl v Bauhausu, který jsem kombinoval se základním textem ve fontu Eras. Dodnes žasnu, jak tak bizarní kombinace mohla jít dohromady, ale kupodivu, fungovalo to docela dobře a na dokumenty z té doby se dá dívat i dnes.

Pak následuje dlouhé období typografického egyptského zajetí, způsobené příchodem internetu a e-mailu. Protože bylo potřeba, aby soubor DOC přečetla i druhá strana, bylo nutné volil font, který příjemce na svém počítači má, takže výběr se zúžil víceméně na font jediný, Times New Roman. Dost jsem tím trpěl, protože tento font je špatně počeštěn: háčky a čárky k němu v Microsoftu doplňoval kdosi typografickými zvyklostmi zjevně nedotčený.

Zajetí pominulo až s rozšířením formátu PDF, který opět umožnil používat takové fonty, jaké se líbí autorovi dokumentu a nikoli dodavateli jeho textového editoru, resp. operačního systému. Times New Roman jsem však pro jistotu opustil teprve v r. 2005 a vydal se cestou fontu DejaVu Serif, u něhož jsem setrval dodnes, úspěšně odolávaje modním vlivům bezpatkových písem.

Je to font, který mi plně vyhovuje, neboť je tradiční a přitom mírně, konservativně excentrický, a zdá se proto, že u něj ještě nějakou dobu vydržím.

Aktualisováno.

6 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1957

iPad: http://www.flickr.com/photos/40134069@N07

Někdy v r. 2005 jsem zatoužil po zařízení, které bych mohl nosit všude s sebou, protože by bylo lehké (tak do půl kila v nejhorším případě), malé (optimálně mezi A3 a A4), tenké, mělo by výdrž bez nabíjení kolem 8–10 hodin plného provozu, umělo pracovat s paměťovými kartami, obsahovalo mechaniku CD/DVD, nejméně jeden plnohodnotný USB port a namísto klávesnice mělo dotykový display vhodný pro ovládání prstem, bez stylusu. Mělo by umožňovat rychlou a snadnou práci s dokumenty v PDF, HTML a TXT, plnohodnotný browsing (s JavaScriptem i Flashem) a práci s e-maily, včetně šifrovaných. A na kterém by, pokud možno, dokázala běžet kancelářská aplikace, abych si mohl číst a anotovat dokumenty ve formátu DOC, které mi přicházejí do mailboxu. Rozumí se samo sebou, že by ta věcička měla umožňovat takové funkce jako je prohlížení fotografií nebo přehrávání videa, anebo funkci terminálu, textového i grafického, pro přístup k mým stolním počítačům a serverům.

Po bleskovém průzkumu trhu jsem resignoval: nic takového k mání ještě zdaleka nebylo. Frustrován jsem si nakonec koupil HP iPAQ hx4700, který vyhovoval mým představám tak z 25 %. Windows Mobile běžely sice relativně svižně a dokumenty v PDF se s ním – se skřípěním zubů – také daly prohlížet, ale co to bylo platné, když miniaturní display s nevalným rozlišením unavoval zrak, browser byl spíš parodií na software toho jména a o práci se šifrovanými e-maily nebo otevírání DOCů a čtení CD/DVD jsem si mohl leda nechat zdát.

Po třech letech provozu jsem iPAQ vyměnil za Nokii N810, jenže to byl pokrok sotva znatelný: rychlejší procesor, podstatně kvalitnější browser a otevřená architektura byly slabou náplastí na absenci všech těch vymožeností, které poskytuje – za cenu nepohodlí spojeného s mamutími rozměry a hmotností – i relativně levný notebook.

Nyní přichází na trh Apple iPad a já znovu přemýšlím, nakolik by takové zařízení vyhovělo mým pět let starým představám mobilního computingu.

Jako všechny počítače od Applu nabízí iPad v nejlepším případě průměrný hardware, a to za cenu výrazně nadprůměrnou, a sice ergonomicky vyciselovaný, ale zoufale uzavřený software. Hmotnost je stále ještě kolem 800 g, display má vzhledem k úhlopříčce nesmyslně nízké rozlišení 1024×768, interní mechanika CD/DVD nebo čtečka základních formátů karet opět chybí. Takže o malý krůček blíž, ale stále ještě zdaleka ne u cíle.

Skoro se začínám obávat, že podobný článek budu psát i za dalších pět let, a to možná bez toho, že bych své požadavky musel přiměřeně vývoji upgradovat (např. o BlueRay mechaniku nebo kvalitní, nejméně pětimegapixelový fotoaparát na snímání papírových dokumentů).

8 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2422

Od mých počátečních a nesmělých experimentů s Btrfs uplynul necelý rok; nyní jsem se odvážil k prvnímu – zatím krajně ostražitému a několikanásobným backupem vyfutrovanému – produkčnímu nasazení tohoto nadějného souborového systému.

Na svém domácím fileserveru udržuji elektronickou spisovnu, což je adresářová struktura obsahující asi 350 tisíc souborů o celkové velikosti 360 GB. Lokálně k ní přistupuji přes CIFS (protokol Samba), dálkově přes https protokol na serveru Apache. Kromě mě má účet asi 30 mých počítačově nejgramotnějších klientů, kteří tak mohou nahlížet online do svých elektronických spisů. Nyní jsem tento souborový systém, dosud běžící na ext4 + LVM, zkopíroval na Btrfs.

K mému překvapení použití Btrfs zvýšilo zhruba pětinásobně rychlost přístupu k adresářům přes Sambu z prostředí (virtuálních) Windows XP, která dosud při jejich procházení trpěla 1–2-sekundovou prodlevou při každé změně zobrazovaného adresáře; v Linuxu, kde mám sambový systém přimountován, se tyto prodlevy neprojevovaly.

Protože se tím pohodlí práce se soubory nikoli neznatelně zvýšilo, Btrfs si zřejmě na serveru ponechám, a není vyloučeno, že se pustím i do experimentů s jeho využitím na desktopu. Delší pausa v přispívání na tento blog pak bude znamenat jediné: experiment prozatím nevyšel.

2 komentáře
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1926

V článku o magickém formuláři, který se v každém prohlížeči zobrazí zcela jinak, jsem se dopustil jedné nepřesnosti, když jsem autora tohoto svěžího softwarového dílka obvinil z neodůvodněného používání kodu CP1250.

Protože shodou okolností právě něco sám programuji v ReportLabu, přišel jsem na to, jak se nesprávně kodované znaky s diakritikou do výstupu dostaly: Formát PDF, dnes již informatický stařík, předpokládá, že prohlížeč zná 14 standardních fontů a umí tyto fonty správně vyrenderovat, aniž by musely být v PDF souboru vnořeny (embedded); v době, kdy byl tento formát mlád, na počátku 90. let, to mělo smysl, neboť bylo třeba šetřit každým kilobytem, dnes se všechny použité fonty vnořují pravidelně a u formátu PDF/A je to dokonce povinné.

Potíž je v tom, že tyto povinné fonty mají pouze 256 glyfů, a to v kodu Latin-1 (West European Character Set). Jestliže tedy někdo použije jeden z těchto standardních fontů pro text obsahující české znaky, aniž by font do PDF souboru dodal, výsledkem bude nesprávná representace dat.

V daném případě autor předepsal pro své texty font Arial (jenž mezi standardní čtrnáctku nepatří). Adobe Acrobat ve Windows tento font našel a použil (což nelze hodnotit z hlediska kompatibility jako právě košer řešení, ale je v souladu s filosofií Windows zatěžovat uživatele systémovými problémy co nejméně), Adobe Reader v Linuxu ho nahradil tečkami a prohlížeč Evince vyřešil situaci tak, že místo Arialu použil standardní typeface Helvetica, což ale způsobilo, že text v UTF-8 renderoval chybně, pomocí 256 znaků z Latin-1.

Tolik tedy na upřesnění.

Přidat komentář
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 1475