Před více než týdnem jsem obdržel text, jehož autorkou má být dnes již nežijící Šárka Neumannová, jeden ze Štětinou udaných kolegů – možných šiřitelů prohlášení Charty 77.

Jednalo se o svědectví dosti subjektivní, z jehož tonu a emocionálního podtextu bylo zřejmé, že autorce dnešní senátor ležel v žaludku, proto jsem s publikací nejprve váhal a text jsem zaslal k vyjádření samotnému Štětinovi. Když ale ani po více než týdnu nepřišla žádná reakce, rozhodl jsem se pro zveřejnění: ať si každý udělá představu sám. Stejně jako u všech dobových svědectví platí caveat lector.

A ještě jedna věc v souvislosti se Štětinou mi připadá zábavná na samotné hranici burlesknosti: Jaromír Štětina o mně poté, co se provalila jeho spolupráce s StB, začal šířit obvinění, že jsem agentem Bezpečnostní informační služby. Když byl vyzván, aby předložil důkazy, zjistilo se, že žádné nemá. To je, myslím, symptomatický obraz postkomunitického rozkladu hodnot: usvědčený udavač špiní druhé a přesto není vyloučeno, že pro své osočování najde věřící publikum.

* Jak jste se seznámila se Štětinou?
Pracovně. Se Štětinou jsem se poprvé setkala v roce 1976, když jsem nastoupila do Geologicko-měřické služby podniku Geoindustria jako geolog. Vzpomínám si jenom, že nebyl u kolegů zvlášť oblíben a že snad už v té době vyjížděl za hranice všedních dnů do tehdejšího Sovětského svazu. Je pravda, že Mirek byl hlavně zaměřený na to, jak se dostat na své dobrodružné cesty a nás si všímal, jen když potřeboval píchnout se závěrečnou zprávou a honil ho termín.

* A jak to bylo s Chartou?
Když jsem někdy během ledna 1977 získala od Jiřiny Šiklové jednu kopii prvního provolání Charty 77, rozhodla jsem se ho přepisovat v práci, protože můj starý portable udělal stěží dvě kopie, úřední konsul alespoň sedm. Byli jsme v Géemesce výborná parta usazená v tehdejší kreslírně, nebylo tedy čeho se obávat. Štětina se při tom mém přepisování objevil v kanceláři, podíval se, co to datluji a pak najednou zmizel. Vrátil se po nějaké chvíli bledý jak Kozina a že ho volali do vrátnice, kde na něho čekali dva pánové v civilu a že upozorňovali na trestnost rozmnožování provolání Charty. Mně, ani kolegům, to nějak nespojilo. Hlavně ta rychlost. I když jsem měla zkušenost z kontaktu se Státní policií (tedy v dnešní terminologii StB) z roku 1964 ještě na Vysokoškolském studentském výboru, nebrala jsem je příliš vážně. (To jsem tehdy netušila, že jsem jim unikla ze spárů jen proto, že jsem ten kontakt rozkecala na výboru a nemohla jsem vědět, že v tom okamžiku jsem pro ně ztratila cenu.)

* To Vám nebylo divné?
Byli jsme rozjívení z toho přepisování. Dobře si vybavuji, že se Štětina tvářil teatrálně. Herec byl vždycky výborný. To nám docvaklo až po letech s kolegou Šoutou, že se bál, aby se neprovalilo, že se v Géemesce rozmnožuje Charta a on nebyl s touhle protistátní činnosti svých kolegů jakkoli spojován. Měl by patrně po výjezdech. Hrdina tedy nebyl.

* Tím to skončilo?
Neskončilo. Za několik dní si mne k sobě zavolal šéfgeolog Jirka Čermák a že ať si dám pozor s tím rozmnožováním. Tvářila jsem se udiveně. Jiří jen dodal Dejte si pozor na Štětinu. Mirek totiž nevěděl, že náš šégeolog byl z rodiny velkého kulaka a komunisti rodině sebrali veliký majetek. Takže jsem si pozor začala dávat. Navenek dobrý, Mirek byl přeci pašák, jak sám o sobě stále častěji říkal, ale zakázanou literaturu ode mne nedostal nikdy žádnou. Víte, to byla taková hra. Češi nejsou odvážný národ, ale mít někde doma na bezpečném místě schovaný výtisk Listů, Svědectví nebo cyklostylovaných textů, to patřilo k bontonu! Proto mi připadalo k smíchu, když Mirek tvrdil po roce 1990, že v osmdesátých letech vozil zakázanou literaturu do Ruska. Tehdy se naopak vozila zakázaná literatura z Ruska k nám!

* Měla jste ještě nějaké další špatné zkušenosti se Štětinou?
Přímo ne. Ovšem zažila jsem zprostředkovaně jednu veselou historku spojenou s Mirkem. Když se připravoval s klukama Mirek na vodácký zájezd po Indu, z legrace jsem řekla, že bych jela také. Když dodáš tisíc dolarů, proč ne, zněla odpověď. Což bylo pro mne samozřejmě absurdní požadavek. Kde bych při svém platu sehnala tolik peněz? Navíc jsem měla na starost slepou maminku a malého syna v polorozpadajícím se domě. Ale ponouklo mne to, abych se vydala za generální ředitelem Geoindustrie Miloslavem Černým (jednu dobu žhavým adeptem na post ministra vnitra) poptat se, jestli by mi dal podnik souhlas s výjezdem do Indie. Jen jako pokusný balónek. Kroutil se, až jsem toho měla dost a melodramaticky zvolala Cožpak jsem nějaký nepřítel? Na to mi ten lišák s úsměvem odpověděl Ale přítel také ne! Z toho lze lehce vyvodit, že pašák Štětina, na rozdíl ode mne, byl dobře zapsán u vedení podniku jako přítel. A na dlouhá léta.

* Jak na Vás působil po revoluci?
V druhé polovině osmdesátých let, kdy po úrazu v Iráku nebo v Íránu, kde byl služebně, nám Mirek zmizel z očí. Byť těžce zkoušený invalidní důchodce (zlomené dva bederní obratle), náhle se v prosinci 1989 objevil na veřejné scéně, nejdřív jako redaktor a pak i nějakou dobu šéfredaktor Lidovek. No, a po čase jsem s údivem zjistila, že se ze Štětiny stal senátor. A za zelené! Celou dobu v GMS se o ekologii nezajímal, ani z rychlíku! Říkala jsem si, že u některých adeptů na vstup do velké politiky se hodí kdejaká lež.

* A proč o něm chcete veřejně mluvit až dnes?
Nijak mne nezajímal do doby, dokud nezačal s hysterickým antikomunismem! To jsem dodnes nevydejchala. Mirek byl ovšem vždycky vyčůránek. Ale že ke svému zviditelnění použije takovýhle kalibr, to jsem si myslela, že je inteligentnější. Podle svého původního životopisu na stránkách Senátu pocházel Štětina rodiny, která patřila k těm vyvoleným komunistickým rodinám, co se měly v padesátých a šedesátých letech, jak pánbů ve Frankrajchu. To se ještě chlubil tím, že tatínek byl státním správcem v pohraničí, který si musel získat ostruhy u rodné strany, že se stal na tolik let diplomatem komunistického ministerstva zahraničí. Moje maminka, která pracovala za války u Benešovy vlády, nesměla po čtyřicátém osmém roce už na zamini pracovat, jako většina předválečných zaměstnanců. V novém bohatě informacemi dotovaném životopise už pan senátor tuhle nepříliš skvělou minulost své rodiny raději vynechal! Na našeho bojovníka proti komunismu, který se vyznává stále z lásky k Ruska a ruskému lidu, přitom jeho ruština byla prachbídná, platí v plné míře úsloví Kdo umí, umí za každého režimu a speciálně je na něj ušitá větička Štětina z každého pšouku dokáže vyrobit zlatý nugget. A to umí málokdo…

* A to Vás vyvedlo z míry?
Nejenom to. Nedávno jsem si znova otevřela Štětinův životopis na stránkách Senátu. A žasla jsem! Velký disident ještě před Chartou, který v odbojové skupině svého otce musel skončit, protože byli vyzrazeni StB. A pak si dovolí tvrdit, že s mým dobrým kamarádem Karlem Schmidtem z Geoindustrie, který pro Štětinu naštěstí mrtvý a nemůže vypovídat, rozmnožovali na blánách prohlášení Charty, které jsem rozdávala zasvěceným už v tom lednu! Jen vím, že právě Karel Schmidt měl Štětinu v oblibě jak štětinu v zadku… Proto se nedivím, že podle nového upraveného životopisu pana senátora Dosud nebyly nalezeny spisy, které vedla StB na mého otce. Chybějí i některé dokumenty v mém spisu. Především se zatím nenalezly záznamy o mých výsleších koncem osmdesátých let. A asi se těžko najdou. Ledaže by byly vyfabrikovány dodatečně v současnosti.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)