Při hodnocení dvojice Svěrák-Smoljak jsem chválu vyplýtval na druze jmenovaného, a v předem beznadějném pokusu čelit nadcházející vlně oslavných tirád k osmdesátinám Zdeňka Svěráka mi nezbude než hanět. Nelze arci jinak.
Tedy především, Svěrák jako herec je instantně zapomenutelný: za celou svou karieru nezahrál jedinou postavu, která by vybočila nad rámec genrové figurky, navíc presentované toporně až školometsky. Tento list můžeme obrátit bez risika, že bychom se o něco cenného připravili.
Svěrák-scenarista byl vždy výraznější a viditelnější, a jeho rukopis je na každém filmu, na němž se podílel, zdaleka rozpoznatelný. Ať chceme nebo ne, filmy, na nichž s Ladislavem Smoljakem autorsky participoval, vyčnívaly a tak jako jejich největší společné dílo, postava Járy Cimrmana, odmítaly podřídit se průměrnosti svého okolí. Asi nejlepší komedie, ke které scenář S+S napsali, Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), je toho příkladem: hlášky z ní jako Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí,
Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš,
Politováníhodné nedopatření, k jakému dochází maximálně jednou za deset let,
případně Zřejmě slušnej oddíl
a Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí
se staly běžnými idiomy, kterými se my Češi mezi sebou domlouváme a okamžitě je nám jasné, co se jimi rozumí, a podobně je tomu s další komedií těchto autorů, Marečku, podejte mi pero (1976): nebo snad někdo neví, že Hliník se odstěhoval do Humpolce nebo že i skladník ve šroubárně může si přečísti Vergilia v originále?
Problémem Svěráka vždy bylo, že jeho humoru scházel transcendentální rozměr, bylo to dobře odvedené humoristické řemeslo – a dost. Svěrák bavil, těšil, chlácholil, ale přitom neříkal nic důležitého, a podobně jako jeho nejslavnější postava, violoncellista Louka z filmu Kolja (1996), si toho byl vědom a nesnažil se za své kompromisy nijak zvlášť omlouvat, tak jako se Svěrák nesnažil omlouvat ani své dlouholeté členství v komunistické straně, kterým se, arci s nevelkým úspěchem, snažil získat pro své divadlo přízeň tehdejší moci. V čemž má blízko k Janu Werichovi, který v oblasti morálky stejně jako Svěrák tak dlouho směňoval, až směnil. A, dlužno dodat, tak jako Werichovou páteří byl Voskovec, tou Svěrákovou byl pravděpodobně Smoljak.
Což ovšem neznamená, že by si Svěrák nebyl této skutečnosti sám vědom. Thema kompromisu, přikrčení se, je jeho životním thematem – a traumatem.
Vzpomínám si, že v r. 1996, když šel Kolja do kin, přesvědčil mě známý, abychom se na něj šli podívat. On, o nějakých 12 let mladší než já, komunismem téměř nepoznamenaný, byl z filmu nadšen, mně se nelíbil. Nedokázal jsem se ztotožnit s hlavní postavou, která komunistický režim nenávidí, ale zároveň je pro zlepšení svého postavení v něm ochotna obětovat své zásady. Příběh o polidštění sobeckého Čecha Louky prostřednictvím ruského chlapce mi připadal nevěrohodný, kitschovitý, ušitý na míru vnímání západního publika, které mělo o komunismu zjednodušené až zkarikované představy. A ještě nesympathičtější mi byl Svěrákův učitel z filmu Vratné lahve (2006), postava předem vykalkulovaná, plochá a schematická, stejně nepřesvědčivě napsaná i zahraná.
Je-li Svěrák medii obletován a vynášen na piedestal způsobem takřka až kultovním, svědčí to o čemsi podstatném, co není v české národní psýché v pořádku a s čím se národ prostřednictvím jeho díla pokouší vyrovnat. V tom má blízko k Jiřímu Menzelovi, který do podobné vlídné národně-therapeutické podoby přetvořil dílo Bohumila Hrabala. Je to vyznání Čecha, který, pokud jde o věci veřejné, nikdy nedospěl a který se buď upíná k prožitku okamžiku, bezstarostného tady a teď [u Svěráka Vesničko má středisková (1985), u Menzela Slavnosti sněženek (1983) a zejména Postřižiny (1980)], nebo své trauma z odpovědnosti řeší řízeným selháním
(jen trochu se přikrčíme, ale pak se zase narovnáme).
Charakteristickým korolárem budiž, že když se Svěrák pokusil napsat scenář oslavující ty, kteří se nesehnuli a dějinnou odpovědnost přijali, ve filmu Tmavomodrý svět (2001), zjistil, že to neumí, protože takovému jednání prostě nerozumí. Čech přece nebojuje, nebrání se, jen čeká, kdy zase bude líp.
Svěrákovo dílo svého autora bezpochyby přežije, byť v podobném smyslu, jako přežilo svého autora dílo Vlasty Buriana: jako dílo zručného, a leckdy geniálního, leč poněkud plytkého řemeslníka humoru.
Komentáře
Presto si vsak myslim, ze casti Sverakovy tvorby jsou transcendentni. Postava Jary Cimrmana je svedectvi o malosti ceske identity a touze po emancipaci a da se imho aplikovat i na radu jinych statu ci zivotnich situaci. Zcasti podobne fungoval pozdeji treba Forrest Gump. S koreny v haskovske tradici je Cimrman delan s humorem, ktery je kolikrat jedinou zbrani v boji proti silnejsimu protivnikovi, nechce-li odbojar zhynouti slavnou smrti.
Na to navazuje i methoda “rizeneho selhani”. To je imho velmi vystizny termin.To neni realita pouze sverakovskych 70.-80. let, nybrz stala realita znacne casti obyvatel tzv. “svobodneho” zapadniho sveta. Rozdil neni v prinzipu, nybrz v mire. Ti zapadni hrdinove jsou pouze vyrobky mythotvorne machinerie vitezu predchozich valek. Nicmene zapad je plny malych lidi, co musi kazdy den ohybat hrbet i vlastni nazory, aby mohli platit sve hypotheky a spotrebitelske uvery. Rizene selhalni jako strategie preziti vetsiny zapadni spolecnosti je thema, ktere stale ceka globalni rozpracovani a Sverak je imho velmi dobry zacatek. On sam to napsat nemuze, protoze jeho zivotni zkusenosti je byt zapadem osvobozen, nikoliv zotrocen.
Kdyby Sverak pracoval jako pravnik v pojistovne jako Kafka tak by po nem mozna zbylo spousta zbytecnych papiru a par vynikajicich transcendetntalnich del. Jelikoz se ale psanim zivil, tak zbyde dost zabavnych plytkych pribehu a par imho vynikajicich themat.
Možná se stýkám s příliš malým počtem lidí na Západě, kteří se cítí zotročeni, a naopak s příliš mnoha, kteří se s liberální demokracií identifikují a cítí za svou zemi odpovědnost. Což byl ostatně i případ Čechů v r. 1938: zlomilo se to až později, v důsledku tří po sobě následujících kapitulací (1938, 1948. 1968). Na ty jsou Svěrákovy filmy, zejména ty horší, ne např. Rozpuštěný a vypuštěný, lékem a náplastí.
Realne prijmy klesaji, dluhy rostou, prace je stale zastaralejsi zpusob obzivy, ale paradigma distribuce spolecenskeho produktu se zatim nezmenilo. Manufakturace spolecenskeho konsensu se zadrhava, tradicnim politickym stranam nikdo neveri, lide ztraceji duveru, ze jejich pocit zodpovednosti za svou zemi lze smysluplne vyuzit, a o slovo se stale casteji hlasi extremiste.
V takove situaci rozhodne nevidim jako reseni druhy pokus pro socialism nebo marxism. Myslim vsak, ze je vsude na Zapade plno prilezitosti pro “rizene selhani” a to je imho zakladni strategii preziti pro vetsinu zapadni spolecnosti.
Urcite to uz nekde asi zkoumali jini authori, ale z tech co znam to prave Sverak rozvedl jako koncept nejvice. Tam mu imho patri vetsi kredit nez jen jako sikovnemu remeslniku komercnich komedii ktere obrusovaly hrube hrany predchoziho regime.
Ty filmy jsou pohádky, výborné pohádky. Svěrákův pohled na svět mi je odporný, ale jeho pohádky mám rád.
Grossman byl také páteří Šimka? Zaplať Bůh za Šimka! Více Šimků, Svěráků, Werichů… Moc mi v současné době chybí a vůbec nemusí být dokonalí, ale aspoň nějací.
Q.
Pokud se domníváte, že marxismus má blízko k paleokonservativismu, ubezpečuji vás, že se mýlíte: tyto politické směry usilují o pravý opak.
Tedy marxismus(z počátku 20.století) je méně vlevo než současná levice - tudíž z tohoto pohledu je vskutku blíže staré 'pravici'.
Takto se spíš zdá, že jde o otázku míry zachování toho 'starého řádu'. Tzn. těch bodů více než dva, tak se centrum dá volit libovolně a dá se říkat, že dva z nich mají k sobě blíže než jiné dva - např. že starý marxismus chce přeci jenom zachovat starý řád více, než moderní marxismus atd.
Osobně jsem z toho docela nešťastný, protože jsem si představoval, že se po bolševismu vrátíme ke konsevatismu (tedy "paleo", nikoli marxistickému "neo"). Samozřejmě to byla má naivní neznalost, těm, co věděli, to muselo být jasné už tehdy.
Q.
www.vipstory.cz/.../
www.super.cz/.../
Pro mne osobně asi nejodpornější věc byla "Musíme si pomáhat". Ze scénáře se sypou drtiny, místy člověk neví, jestli to autor ještě myslí vážně, nebo v pozadí už připravený divácký smích jako s sitcomech. Nejšílenější je ideologická vypočítanost toho "díla". Předpisový kolaborant, partyzán hodiny dvanácté a samozřejmě ano, už ho divím, jeden zachráněný žid, který při té příležitost jako protislužbu oplodní ženu hlavního hrdiny:) A hlavní hrdina zachrání expřítele kolaboranta, kterého se před pár dny ještě bál tím, že ohrozí život své ženy i jejího dítěte. Toto "dílo" zařazuji někam mezi "Hořící sníh", "Sokolovo" a "Ženu za pultem":)
Než takový škvár, vydávaný za "umění", to raději tři Kameňáky:) Alespoň se člověk zasměje hloupým vtipům, oc slyšel už tisíckrát.
U "pokleslých" filmů typu Kameňák jsem rovněž opatrný, i labichovská fraška se dá natočit snesitelně (Drahé tety a já) a mnou zmiňovaný Jáchym je ve své podstatě infantilní sitcom, ovšem s geniálními gagy a hláškami.
Srovnávat "Drahé tety" s Kameňákem opravdu nejde, jsou jiná liga. Ale řekněte mi, kolika polistopadovým filmům opravdu věříte jejich příběh? Mě většina z toho připadá, jako křepčení snaživých ochotníků, náhodně nasnímané amatérskou videokamerou. Jen takový symbol: Tatiana Vilhelmová ve (skoro)komedii Díra u Hanušovic kydá hnůj. Tu scénku jsme si pouštěl snad 20x a válel jsem se smíchy. Ona je prostě levá až to bolí, ani žádný těžce tělesně postižený vesničan nemůže být takhle gramlavej:) K tomu ještě parodie na místní nářečí a výsledek je něco, může prodat snad jen na rodném Žiškově:)
BTW, celý ten film je superškvár.
Z polistopadových filmů věřím příběh např. Sekalovi, Kawasakiho růži, Krvi zmizelého, Pusinkám a Signálu. Celkově ale nové české filmy moc nesleduji, zdají se mi daleko horší než ty ze 60. let.
Ve Spotlightu nějakej byl?
A i ve Spotlightu najdete některé z výše uvedených témat.
Miloslav Ponkrác
V takovém Polsku zase nemají svoje Peciny, usilující o revizi hranic a postoupení Východního Pruska Říši.
Všechno má svoje plusy a mínusy.
Chtěl jsem tím říci, že kdyby byla situace v ČR podobnější té polské a nebyli tady sice ti Svěrákové v podřepu, ale nebyli by tady (a to zejména) ani Pecinové se svým sudetoněmeckým krajanským sdružením.
Maďarsko si netroufám posuzovat, jednak kvůli tomu, že bylo v období dvou válek na trochu jiné pozici než Česko a Polsko a hlavně bez znalosti jazyka a reálií nemám absolutně tušení, jak to tam vypadá.
Němci dnes pochopitelně jezdí do Pomořan, leckteří i zaklepou na dveře a podívají se, jak vypadá dům, kde se narodili jejich rodiče a tu a tam vznikne i nějaká reálná "družba" a samozřejmě i nedůvěra. Předpokládám, že v podobném duchu to probíhá i v západní části Polska, ale Posselt nemá ve Varšavě centrum proti vyhánění, žádný polský president se nezasazoval o nějaké pochybné deklarace a nemají tam žádné polské sdružení obdobné tomu vašemu.
To nepíšu proto, že bych chtěl ČR polonizovat tímto směrem, ono to má i negativa, jen jsem chtěl poukázat na to, že vámi vysmívaná a pohrdaná svěrákovská smířlivost je jedním z důvodů, proč si můžete vesele registrovat sudetoněmecké sdružení a narážet přitom jen na sice otravný, ale v podstatě ze strany státu švejkovský odpor, který jste překonal jen svojí urputností... tedy po této stránce klobouk dolů...
Zkuste někdy schválně v Polsku zcela vážně nastínit nějaký ten analog řešení, jaký byste rád viděl v ČR. A založte tam Sdružení...
Další věcí je to, co by se bylo stalo, kdyby měla Říše dost času na řešení národnostních otázek druhého a třetího sledu. V prvním byli Židé a okrajově Cikáni, Češi byli druhém až třetím - samozřejmě nebyl plán na jejich totální vyhlazení, ale podle Heydricha i tak měl národ na daném území zaniknout, přičemž část fyzicky zlikvidovaná, část mohla přežít za Uralem a část měla být germanizovaná.
Oproti Polsku vidím rozdíl v trochu tvrdším a otevřenějším postupu, což ale bylo dáno "nezbytností" začít válku zrovna tam. Z hlediska Slovanského osídlení v Česku i Polsku v dlouhodobém horizontu zase tolik rozdílů nevidím.
cs.wikipedia.org/.../...
Vaši přátelé sudeťaci, společně se svými říšskými bratry tu nezabili ani jednoho Žida, Cikána, Slováka ani Čecha, oni totiž zavraždili asi 360 tisíc občanů Československa. Připočteme-li k tomu přes 600 tisíc nuceně nasazených a další lidi, kteří měli oprávněné osobní důvody k pomstě, bral bych místní zacházení s poraženým nepřítelem jako velmi umírněné.
Možná, že právě ty statisíce mrtvých, zotročených a ponížených jsou dodnes důvodem, proč zde nejsou SN nějak v kurzu a většina se na ně dívá skrz prsty. Lidé jsou prostě divní:)
Oceňuji.
Anonymní příznivec
video.aktualne.cz/.../...
Miloslav Ponkrác
pohranicnik.blogspot.cz/.../...
RSS kanál komentářů k tomuto článku