Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Dosud zřejmě nejotevřenější rozhovor poskytl serveru aktualne.cz Miloslav kardinál Vlk.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2239

Že s místní mutací Wikipedie není cosi v pořádku, si už drahnou dobu cvrlikají vrabci na drátech, příp. optických spojích českého Internetu. Už i do papírových medií, včetně relativně respektovaných a mainstreamových, jako je Reflex, pronikly články popisující podivné poměry, s nimiž se na české wikipedii setkávají nováčci, o více než žalostné úrovni této encyklopedie v porovnání s jinými jazykovými mutacemi, ale i s dalšími porovnatelnými domácími zdroji, se hovoří zcela otevřeně.

Málo se zatím hovoří a píše o tom, co je důvodem této stagnace; tento důvod je přitom prostý:

Wikipedie, jako každý projekt vytvářený dobrovolníky, je založen na zvláštním vztahu tvůrců k projektu. Za to, že tvůrci poskytují z vlastní vůle a bez nároku na odměnu projektu svůj čas a znalosti, právem očekávají, že jejich přínos bude oceněn. Touto formou ocenění je jednak uznání jejich participace, jednak právo o projektu, jehož spoluvlastníky se cítí, přiměřeným způsobem rozhodovat. Přispěvatelé a členové projektu proto očekávají, že mezi nimi bude vládnout když ne rovnost, tak nejvýš meritokracie: kdo víc přispěl, má právo silněji mluvit do podoby projektu.

Takto funguje celá řada dobrovolnických projektů, od miniportálů typu www.spoluzaci.cz po gigantické softwarové projekty, jako je GNU.

Stejně je tomu i na úspěšných jazykové mutacích Wikipedie – nikoli ovšem na české.

Prakticky ihned poté, co nováček začne českou Wikipedii editovat, zjistí, že tam panují poměry extremní nespravedlnosti a nerovnosti. Dobrovolník není oceňován za svou práci – na té nikomu nezáleží – ale za loyalitu ke skupině lidí, kteří si cca před třemi lety projekt přivlastnili a kteří se realisují nikoli tvorbou encyklopedie, ale vládou nad ní.

Jsou to mnohdy bizarní zjevy: vyhlášený odborník na společenské vědy, který místo kompatibilní píše "kompaktabilní", universálními vědomostmi se pyšnící teenager těsně před maturitou, specialista na celou řadu vědních oborů, který měl tu smůlu, že jej ke studiu nepřijala žádná česká vysoká škola…

Tyto "osobnosti" pak vytvářejí pro editující dobrovolníky sofistikovaný systém pravidel, přičemž nepřekvapí, že nejčastějším termínem, kolem něhož se dění na české Wikipedii točí, je trest: dobrovolníci nejsou za svou práci oceňováni, ale jsou tu primárně trestáni za neposlušnost, např. pokud se odváží nazvat tamní poměry pravým jménem nebo pokud svůj odborný názor prosazují proti laickým představám privilegovaných diletantů. Málokdo bojuje, většina editorů volí odchod.

Tím, že dobrovolníci nemohou získat k projektu vztah, jaký by odpovídal jejich zásluhám (jsou to oni, kdo encyklopedii vytváří, nikoli správci, kteří projektu už roky nijak nepřispěli a jen šikanují ty, kteří by rádi pracovali), se z Wikipedie zcela ztrácí prvek motivace a výsledkem je to neuvěřitelné zaostávání, jehož jsme svědky.

Je cesta ven? Jistě: postačilo by, kdyby někdo přesvědčil vlastníka Wikipedie, americkou Wikipedia Foundation, aby komunitu terorisující správce zbavil hromadně jejich pravomocí a dosadil na nezbytnou dobu cosi jako administrativního správce. To však Nadace neudělá, byla by to špatná reklama pro její projekt, a problémy místo toho zametá pod koberec: jen ať si ti Češi sami snědí, co si nadrobili!

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2530

Na CS-magazínu vyšly vzpomínky redaktora Svobodné Evropy Jaroslava Dreslera (1925–1999), který stál téměř 40 let v čele kulturní redakce této stanice.

Poměry v propagandistické stanici líčí Dresler se značnou mírou upřímnosti:

Z českého Mnichova zbyla nakonec fara u svatého Štěpána, odkud se vysílaly české a slovenské katolické mše, a nedaleká klubovna Velehrad. […] Olga Kopecká, tenkrát asistentka ředitele oddělení Pavla Pecháčka, tam jednou přišla povídat o RFE. Byl jsem v důchodu a měl jsem k věci větší odstup. Když tvrdila, že Svobodná Evropa usiluje o nejvyšší možnou objektivitu zaprotestoval jsem. Objektivní jsou zprávy. Ty dělají anglicky redaktoři z USA, Kanady a Austrálie a pak se překládají a editují do češtiny. Neobjektivní je archiv, to znamená vyhodnocovací a rádoby vědecké oddělení, kde příslušné materiály manipuluje několik let Vladimír Kusín. A uvedl jsem příklad: v archivu je několik desítek tisíc osobních karet, na nichž je podle abecedy zaznamenán skoro každý, kdo se v Československu za posledních čtyřicet let nějak veřejně projevil jako žurnalista, spisovatel, politik, funkcionář, špičkový sportovec. Většinou jednořádkově jsou zaznamenány články, knihy, projevy v rozhlase a televizi, zkrátka vše, co se objevilo v médiích, včetně odborných ekonomických, filozofických ba i lékařských časopisů. Tedy nikoli špionážní materiály, nýbrž největší český a slovenský osobní rejstřík k našim soudobým dějinám. Kusín tento rejstřík manipuloval tak, že z něho odstranil karty bývalých komunistů, kteří pracovali v rádiu, pak svých nejbližších spolupracovníků z exilu Goldstückera, Pelikána, Hejzlara, Liehma a mnoha dalších a nakonec v roce 1989 těch komunistických chartistů a jiných opozičních levičáků, o nichž se předpokládalo, že půjdou nahoru jako Dienstbier a mnozí jiní. Má námitka by byla zapadla, ale seděl tam Ota Filip, stálý spolupracovník listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Filip se obrátil na rádio, kde to referent pro styk s tiskem kategoricky a popřel. Rádio přešlo do protiútoku, surovým způsobem Filipa denuncovalo ve FAZ. Filip mě požádal, abych svou story sepsal, znovu se spojil s rádiem a rádiu hrozila veřejná ostuda. Nějaký týden byl klid a pak přišli do archivu tři pracovníci CIA. S nikým se nebavili, prohlédli si plechové skříně s kartami a odešli. Za několik dní dostal Vladimír Kusín výpověď.
1 komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3074

Na Lucerně Wikipedie upozorňují na rok starou úvahu Jaromíra Slomka na blogu Týdne věnovanou komunistické vánoční písni Vánoce, vánoce přicházejí.

Slomek theoretisuje, že jde o "odiosní pseudokoledu, která vymývala mozky milionům". Řečeno s profesorem Hrbolkem z filmu Marečku, podejte mi pero, tak tomu ale není.

Vomáčkova a Borovcova píseň není a ani nemá být koledou, ale zcela opačně, než co jí J. Slomek imputuje, je to – své době silně poplatná – společenská kritika oděná do roucha jakéhosi hudebního feuilletonu. Píseň není, jak se naivní komentátor pokouší čtenáři vsugerovat, návodem k "duchovnímu vyprázdnění" významného náboženského svátku, ale naopak jeho – arci režimně krotkou – kritikou: kritikou "maloburžoasní" neauthentičnosti a neupřímnosti toho, jak homo sovieticus (ve své specificky československé, krátce pobruselské versi – jež je dnešní generaci asi nejlépe známa z Pelíšků) prožíval svátek Kristova zrodu.

Nic víc se k ubohému Slomkovu textu říct nedá: kde duní hloupost a vykvétá ignorance, je lépe taktně se vzdálit.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2259

Ve výborném blogpostu si Jan Berwid-Buquoy klade otázku, kdy se Cikán stane českým presidentem.

2 komentáře
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3033