Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Vítaným osvěžením a zpestřením tohoto pozdně podzimního večera byla výměna názorů mezi Václavem Klausem a poslanci Evropského parlamentu. Zvlášť charakteristické bylo, jak se Klaus pokusil přimět předsedu EP Pötteringa (jehož na Hradě z neznámých důvodů píší s jedním -t-), aby Jeho Ekonomicko-Inženýrský Majestát urazivšího poslance potrestal tím, že mu odejme slovo. Reakce byla naprosto adekvátní:

Pöt[t]ering: Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se Vás bude ptát na co bude chtít. (K Cohn-Benditovi) Jen pokračujte.

VK: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.

Už zažil, a je to dobře: Nejsem asi jediný, kdo měl z incidentu, jenž je jinak spíš lapálií než něčím skutečně závažným, pocit, že hrubý pytel dostal dnes na Pražském hradě patřičnou záplatu.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 416

Když se řekne perfekcionismus ve filmu, vyvstanou mi před očima dvě scény: Antonioniho Blowup, kde nechal režisér nabarvit trávu v londýnském Maryon Parku, protože se mu nezdála dost zelená, a návod k použití toalety pro stav beztíže ve filmu 2001: A Space Odyssey Stanley Kubricka: ten, ač se na plátně objeví v čitelné podobě na necelou sekundu, je zpracován precisně a do nejmenších detailů.

Posledně jmenovaný režisér vytvořil celý film, který je holdem kinematografické dokonalosti a snahou dovést filmovou věrnost na samu mez dosažitelného. Snímek Barry Lyndon z roku 1975 se vymyká z běžné produkce natolik, že ačkoli získal čtyři Oscary, je dnes mezi ostatními Kubrickovými díly téměř zapomenut; a přitom je to filmové dílo, které zůstalo v mnoha směrech nepřekonáno.

Režisérovým záměrem bylo natočit film podle předlohy anglického romanopisce W. M. Thackeraye (1811–1863) tak, aby produkt visuálně vypadal jako oživlá plátna rokokových malířů. Výsledek je fascinující: perfektní komposice každé scény, dokonalé kostýmy i pohyby herců, záběry natáčené často v přirozeném světle, nádherná irská, anglická a německá krajina.

Pro dosažení zamýšleného účinku Kubrick použil speciální objektivy, vyvinuté NASA pro kosmický program, s dodnes úctyhodnou aperturou 0,7: ty mu dovolily natáčet interiérové scény ve světle svíček a pochodní.

Několik ukázek, jak tento přístup k visuální stránce snímku vypadá na plátně: setkání hlavního hrdiny s loupežníkem-gentlemanem, "kapitánem" Feeneym; souboj se sokem v lásce; hlavní hrdina ovšem netuší, že vše je jen předstírané, do jeho pistole byl místo kulky nabit kus koudele; první bitva; tradiční irský tanec; karetní partie, jíž se účastní Barry a jeho budoucí žena; konflikt mezi Barrym a jeho nevlastním synem.

Jak je z ukázek zřejmé, typicky kubrickovsky precisní byl i přístup k hercům: vše funguje, jak má, příběh je vyprávěn strhujícím, authentickým způsobem.

Důvod, proč se Kubrickovu snímku nedostalo takového přijetí publikem, jaké by si zasloužil, spočívá v tom, že ve filmu tohoto druhu se automaticky očekává kostýmní podívaná, odlehčený příběh "lásky a vášně" ve stylu edice Harlequin; Kubrick naopak v rozporu s hollywoodskými cliché ztvárnil sujet temný až depresivní. Jakkoli ani v jiných filmech tohoto režiséra nebývá hlavní postava kladným hrdinou, Redmond Barry, později Barry Lyndon, se dá označit přímo za zbabělce a ničemu. Divák uvyklý stereotypům marně hledá, s kým by se identifikoval: jediným přijatelným kandidátem je Barryho nevlastní syn, hamletovsky podaný Lord Bullingdon, ale i ten je příliš produktem svého prostředí, než aby mohl takový úkol splnit: ostatně v době, kdy psal Thackeray svůj román, ovládaly umění zcela jiné stereotypy než ty harlequinské.

Ve filmu Barry Lyndon Kubrick – jako v mnoha svých dalších dílech – vyšel do té doby neprozkoumanou cestou a došel po ní dál než kdokoli před ním i po něm. Film (i román, k němuž jsem se bohužel dostal až díky filmu) rozhodně doporučuji.

5 komentáře
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 1140

Inversní oblačnost je, myslím, to nejkrásnější, co se dá na horách spatřit. Zážitek je, už když jí člověk projíždí nahoru, autem, vlakem, nebo lanovkou; na začátku nevidí nic kromě stále houstnoucí mlhy, a pak najednou, zničeho nic, mlhou začne pronikat sluneční záře, ta mění barvy, je stále jasnější, a nakonec vyjedete do plného slunečního svitu a pod sebou spatříte vrstvu mraků. Na videu je zachyceno, jak vypadá inverse z Ještědu, mé zamilované hory.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 468

Milý deníčku!

Schůze našeho místního sdružení, o níž jsem psal posledně, se bohužel musela obejít bez mé přítomnosti, byla ohlášena příliš narychlo a nepodařilo se mi všechny povinnosti přesunout.

Dostal jsem z ní ovšem zápis. Na schůzi se zjevilo sedm údů včetně údu největšího (že poté hlasovalo osm údů, lze připsat nevyspělosti naší stranické administrativy, která se při sčítání tak vysokých čísel může zmýlit) a diskuse, kterou zápis věrně zachycuje, se opět točila kolem centrální these naší stranické existence, totiž že to neuvěřitelně zaostalé a tupé české obyvatelstvo si naši úžasnou, skvostnou partaj nezaslouží, nejsouc schopno nazřít, jak mimořádného daru se mu v naší podobě dostává. Myslím, milý stranický deníčku, že předseda měl při projevu kolem hlavy svatozář, to však ze zápisu jednoznačně patrno není.

Dostavivší se údstvo bylo též konfrontováno s informací, pro některé údy, mne v to včítaje, novou, že dlouhodobým cílem naší Strany je volební výsledek v intervalu 0,1–0,5 %. Co dělat, kdybychom se náhodou dostali nad tento limit, nevím, ale v dějinách stranictví v českých zemích jsou pro to precedenty: když ODA ztratila poslední voliče, kdosi z jejích funkcionářů prohlásil, že došlo k očistné stabilisaci voličské základny. Nuže, nebude-li zbytí, budeme taky své voliče očistně stabilisovat. To by neměl být velký problém, postačí poslat předsedu do televise, pokles preferencí je zaručen; jde jen o to, nepřehnat dávkování. Abys mi rozuměl, deníčku, pan předseda je rozený gentleman, nic proti němu, jen tak trochu není mediální typ.

Ale třeba se mýlím a preference by se nepodařilo srazit ani tak radikálním opatřením: vzpomeňme ostatně Bohunky Kulichové nebo Aničky Dajdou…

Pro velký úspěch se schůze bude opakovat, a tentokrát by nemělo jít o schůzi takříkajíc přepadovou, ale bylo zveřejněno i přesné datum a čas konání: 15. ledna v 16.00 hod. Utajeno zůstává toliko místo konání, což chápu: vyjednat pronájem tak velkého sálu se nedá narychlo!

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 459

Při psaní své včerejší úvahy jsem si uvědomil ještě jednu věc: všechny tři falešné, medii vnucované konsensy, které český národ v minulém století provázely, mají cosi společného: existenci legitimisačního mythu, na němž jsou založeny; tyto tři mythy jsou přitom svým obsahem překvapivě podobné.

První je mythus legionářský, na němž stavěla svou legitimitu masarykovsko-benešovská klika. O tom, že jde o snůšku lží, zbožných přání a desinterpretací historických událostí, psali jiní (např. historik Tomáš Krystlík), zde se můžeme omezit na to, že důležitým elementem tohoto mythu byla výčitka spoluobčanům: Vy jste kolaborovali, zatímco my jsme za vás a vaši svobodu prolévali krev, proto teď mlčte a poslouchejte nás!

Po r. 1945 se tento motiv opakuje: komunisté vytvořili legendu, že nejdůležitější součástí protinacistického odboje byli oni sami. Skutečnost byla taková, že komunisté byli Němci nenáviděni a pronásledování, takže se tu příčina zaměňuje s následkem. Že komunistický odboj byl prakticky bezvýznamný, dosvědčuje fakt, že neměl žádné reálné výsledky: jediná zaznamenáníhodná odbojová akce, k níž za okupace došlo, byla zorganisována v Londýně a provedena proti vůli domácího odboje, jako instrument na podporu Benešovy politiky (jež v té době narážela na nepochopení anglické a francouzské vlády, které tam, kde Beneš ukazoval odbojný národ připravený zúčtovat s okupantem, viděly národ loyalních a spokojených kolaborantů, výspu relativního blahobytu v Evropě). Komunisté věnovali velkou pozornost tomu, aby dějiny odboje přepsali; poselství se neliší od toho, které už známe: Vy jste kolaborovali, zatímco my jsme za vás a vaši svobodu prolévali krev, proto teď mlčte a poslouchejte nás!

A do třetice, po r. 1989, mythus Charty 77, legitimisující vládu pražské intelektuálské elity. A opět: Vy jste kolaborovali, zatímco my…

Cílem bylo ve všech třech případech obyvatelstvo zastrašit (pokud nám budete bránit ve vládnutí, posvítíme si na vás a na to, jak jste se za minulého režimu chovali) a v naivnějších vrstvách vytvořit dojem, že ti, kteří obsadili vrcholné posice ve státě, jsou skutečně hrdinové.

A pak, že dějiny se neopakují!

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 352