Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Věnováno všem nevinným obětem základního školství.

Stalo se, že jsem – arciže naprosto proti své vůli! – byl vtažen do procesu, jemuž se z jakéhosi důvodu v této zemi, jakož i jejím kulturně, civilisačně a historicky spjatém zahraničí, přezdívá proces vzdělávací. Jak k tomu došlo, není pro účely našeho vyprávění podstatné; podstatným je naopak děs, který se mne zmocnil poté, co jsem byl nucen seznámit se s tím, jak v řečeném prostoru probíhá vzdělávání základní školou povinných dětí.

Číst dál... 3 komentáře
Kategorie: Školství
Počet zobrazení: 5165

Benito Mussolini (Zdroj: Wikipedia)

Milé děti!

Protože nesmíte už měsíc chodit do školy, využijeme dnes příležitost a naučíme se něco doma, anebo, protože je krásné počasí, ještě lépe, vyjdeme si ven a budeme se učit třeba někde na lavičce v parku. Hezky se kolem mě posaďte, sundejte si roušky a pozorně se dívejte kolem sebe. Vidíte ty nevraživé pohledy lidí, kteří se nám vyhýbají na víc než deset metrů, i když nekýcháme, nekašleme a aerosol z našich úst a nosů okamžitě rozptýlí vítr? A všimli jste si té staré paní, co vytáhla, hned jak nás minula, mobilní telefon a někam začala horečně přes roušku telefonovat?

Nebudu vás napínat, dnešní hodina, děti, bude o fašismu, úplně přesně o zdravotním fašismu.

Historický fašismus vznikl v době, kdy jsme ani vy, ani já ještě nebyli na světě, a jeho kolébkou je Středomoří, konkrétně Itálie. Základní myšlenkou fašismu, podobně jako národního socialismu, je, že národ může jen tehdy dokázat velké věci, když se všichni jeho příslušníci semknou a budou bez přemýšlení poslouchat národního vůdce: tedy, že národní kolektiv je vše, jedinec nic. Ten vůdce, děti, je tady moc důležitý, protože bez něj by strýček Calogero z Palerma ani tetička Rosa z Toskánska nevěděli, co mají dělat, jak k národnímu rozkvětu přispět, a nezmohli by při nejlepší vůli nic.

Italové ale měli štěstí a takového vůdce našli. Říkali mu il Duce, tedy po našem právě – Vůdce. Jmenoval se celým jménem Benito Amilcare Andrea Mussolini. Slyšíte, děti, jak nádherně to zní, když to vyslovíme správně italsky, s přízvukem na předposlední slabice? Italově měli vždycky vkus!

Tak tenhle Benito Mussolini, to byl velice vzdělaný a moudrý pán, který měl uhrančivé oči a ohromné osobní kouzlo, proto vůbec není divu, že dokázal Italy nadchnout a strhnout na svou stranu strýčka Calogera, tetičku Rosu a miliony a miliony dalších. K moci se dostal tak, že v roce 1922 zorganisoval pochod třiceti tisíc oddaných stoupenců, camicie nere neboli černých košil, na Řím. Nepředstavujte si ale něco jako náš Milion chvilek, milé děti, tohle byli ostří hoši, s dobrým výcvikem a výzbrojí; žádný div, že jakmile dorazili do metropole, italský král Viktor Emanuel III. podlehl a pověřil Mussoliniho, ač ten nevyhrál žádné volby, sestavením nové vlády.

Ne, že by fašisté neměli odpůrce, ale římská kavárna byla ještě slabší než ta pražská a chudí Italové svému Vůdci důvěřovali, zvlášť když nový režim dokázal rychle nastolit pořádek. Změnily se zákony, včetně volebního, a Mussoliniho koalice získala v parlamentu za dva roky po dobytí Říma pohodlnou většinu 64 procent.

Jak to v Itálii v té době fungovalo? O tom vám budu podrobněji vyprávět někdy jindy, pro dnešek postačí, když si řekneme, že v zemi byl naoko dokonalý demokratický systém, fungoval svobodný tisk, ekonomika se postupně postavila na nohy, jen se občas stalo, že někdo, kdo s Vůdcem nesouhlasil, náhle zmizel nebo byl za záhadných okolností nalezen ve svém bytě mrtev. Při prosazování novot hrálo velkou roli to, čemu říkáme cizím slovem vigilantismus, tedy státem formálně neorganisované akce bdělých občanů – máš pravdu, Žofinko, je to z latiny, vigilans znamená latinsky bdělý nebo pozorný – tedy bdělých občanů, kteří byli přesvědčeni, že je na každém z nich, zda se ambiciosní cíle režimem propagovaného budoucího blahobytu podaří dosáhnout. Velmi správně, Aničko, vidím, že jsi chytré děvče a úplně správně se díváš směrem k té paní s telefonem, která se asi nemůže dovolat tam, kde by na nás mohla zavolat policii a kde je teď, v horkém slunečném počasí, pořád obsazeno.

Ale zpátky do Itálie. Mussolini tam vládl přes dvacet let, ale nakonec nedopadl dobře, protože se neobratně na straně Hitlera zamíchal do války a místo, aby mohl v poklidu dožít, tak jako jeho souputník Francisco Franco ve Španělsku, povstali proti němu samotní Italové, kteří mají, tak jako my Češi, takovou hezkou tradici, že žádnou válku nekončí na té straně, na které ji začali. Když pak chtěl Mussolini pár dnů před koncem války utéct do Švýcarska, nedaleko hranic, v horách, ho dopadli, zastřelili a jeho mrtvolu pro výstrahu pověsili za nohy u bensinové pumpy. Ale nemylme se, mnoho Italů, zvlášť starších, je dodnes přesvědčeno, že Mussolini byl největším Italem všech dob, a vyhlížejí, jaký další Vůdce se jim nabídne.

Co jsme se dnes naučili a jaký příklad si z Itálie můžeme odnést? Že bychom neměli věřit nikomu, kdo tvrdí, že jen on je naší spásou a že když mu uvěříme a dáme mu podporu, vyřeší za nás všechny problémy, jen je potřeba, abychom mu poskytli moc. Když takovému člověku ustoupíme, ve jménu jakkoli ušlechtilého cíle, kus svých svobod, už nikdy je nedostaneme zpět, naopak: bude jich chtít víc a víc; nejdřív bude slibovat, pak vyhrožovat, a nakonec na nás pošle své biřice s pendreky, a když to nebude stačit, se samopaly. A taky bychom neměli věřit nikomu, kdo po nás chce, abychom mu pomáhali tím, že budeme druhé udávat nebo přesvědčovat, ať s klackem nebo bez něj, aby se dobrovolně podrobili vůli většiny.

Proto, milé děti, budeme nosit roušky jen tam, kde to má aspoň nějaký smysl, a nedáme se ostrakisovat a šikanovat. Nikdo z nás nechce umřít na tu ošklivou nakažlivou nemoc, a nechceme ani nakazit druhé lidi, ale stejně jako před virem se musíme chránit před nesvobodou, protože ta má ještě delší inkubační dobu a nevyléčí se za dva týdny, ale někdy to trvá i čtyřicet let.

Přidat komentář
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2737

První obětí koronavirové pandemie v této zemi nebyl ústavní systém, jak se domnívá Václav Vlk, nýbrž kritické myšlení a schopnost racionální analysy informací. Češi si podomácku šijí ochranné obličejové roušky, v přesvědčení, že rouška – tato moderní forma králičí pacičky pro štěstí – sníží risiko koronavirové nákazy. Pozoruhodné na tom je, že na rozdíl od běžného talismanu, který přináší štěstí tomu, kdo ho nosí, jde o talisman vikarický, zástupný: nákaze zabrání nikoli u nositele, nýbrž u ostatních, kteří s ním přijdou do styku.

Osobu věřící v zázračnou moc roušek nepřesvědčíte ničím: je hluchá k argumentu, že přes tkaninu pronikne zhruba 80 % částic o velikosti koronaviru, takže (částečnou) ochranu poskytne rouška jen v případě, že je nošena nakaženým, který už má příznaky ve formě respiračního onemocnění a chrlí do okolí virový aerosol, nikoli u jedince bez symptomů, a naopak může situaci zhoršit, není-li s ní při nasazování a snímání manipulováno správným způsobem a není po použití řádně sterilisována, ani faktem, že její nošení hodnotí jako spíše kontraproduktivní např. i Světová zdravotnická organisace. Nepomáhá nic, věřící rouškián je schopen vás na místě insultovat, protože pro něj jste nezodpovědný, egoistický jedinec, který nehodlá komunitě obětovat ze svého pohodlí nic, ani pár minut strávených ušitím ochranné pomůcky (roušky průmyslově vyráběné přirozeně nejsou k mání – jsme v České republice!).

Herese tresce se arci přísně: ředitel Nemocnice Na Bulovce Jan Kvaček, který si dovolil sdělit sestrám, jež se roušek domáhaly, pravdu, má být odvolán, a lze očekávat, že obětí bude přibývat i v ulicích města.

Ale ne vše je tak špatné, jako by se mohlo jevit na první pohled. Podíváme-li se na rouškovou kampaň očima sociologa, nelze nevidět i určité positivní aspekty působení tohoto šílenství. Lidé jsou opět jednotni, stmeleni společnou vírou v ochrannou moc roušky, cítí se být solidární a tím, že si roušku musejí sami ušít, dostává se jim pocitu, že čímsi přispěli ku společnému blahu. Není proto dobře snažit se jedinci s kusem trenýrek na obličeji jeho víru vyvracet nebo jej přesvědčovat o její nesprávnosti, či přesněji škodlivosti: mýlí se, ale jeho omyl má i významné positivní konotace a nečekaný duchovní rozměr: tím, že nosí roušku, nepomáhá přece sobě, nýbrž nám ostatním! A že chudí duchem jsou blahoslavení, neboť jejich je království nebeské, to správně rozpoznal již evangelista Matouš.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4923

V logice a pravidlech showbusinessu je smrt výkonného umělce jednou z nejvýznamnějších marketingových příležitostí celé jeho kariery: vzpomeňme, jak byla obchodně zužitkována sebevražda Ivety Bartošové anebo jaký marketingový potenciál ukázalo úmrtí Jiřího Schelingera, Michala Tučného, Karla Svobody a mnoha dalších. V tomto ohledu byla smrt Karla Gotta obrovským úspěchem, dlouho a pečlivě připravovaným, zahrnujícím dokonce zvlášť k tomu účelu nazpívaný sladkobolný duet umírajícího zpěváka s jeho dcerou.

Jedním velkým úspěchem byl ostatně celý Gottův umělecký život: prodat za život cca 50 milionů zvukových nosičů, to je slušný výsledek i na západoevropské poměry, přičemž domácí umělci by byli šťastni, kdyby jich prodali pět milionů – což se ovšem nikomu z Gottových souputníků a následovníků nepodařilo. Snad pod vlivem tohoto oslňujícího úspěchu si nikdo z komentátorů po Gottově smrti nepoložil kardinální otázku, jež se přímo nabízí a k níž návod poskytl Milan Kundera, když ve slavném odstavci označil Karla Gotta za idiota hudby. Idiotem se zde arci nemyslí hlupák, tím Gott nikdy nebyl, ba právě naopak; výrazu idiot je třeba rozumět spíše ve smyslu člověk s klapkami na očích, Fachidiot: ten, kdo ze svého života kromě jednoho oboru vše efektivně vytěsní.

Jediný, kdo se ke Gottově úmrtí relevantně vyjádřil, byl Karel Schwarzenberg, a v hysterické atmosfeře byl okamžitě ukřičen. Přitom měl pravdu: Gott ze sebe učinil někoho, kdo stojí mimo morální prostor a koho nelze zatěžovat a poměřovat morálními maximami. Kardinální otázkou je, zda to máme a můžeme akceptovat jako vzor hodný následování.

K metamorfose zpěváka v nekritisovatelný idol došlo patrně poměrně rychle, v souvislosti s jeho návratem z amerického pobytu, kde se svým orchestrem vystupoval po sedm měsíců v hotelu v Las Vegas. Nešlo tam ovšem o žádný velký sukces, Gott zpíval i po půl roce bídnou angličtinou a musel být presentován jako svého druhu exot, první zpěvák zpoza železné opony. Gott byl ovšem inteligentní a vnímavý mladý muž a právě v Americe pochopil pravidla zábavního průmyslu: tedy zejména, že chce-li uspět, musí se téměř absolutně stylisovat, musí místo sebe veřejnosti nastavit uměle vytvořený image, tedy to, co všichni známe a co si pod značkou Karel Gott představíme: vždy a za všech okolností absolutně positivní, neúnavný Mistr, který žije osaměle v nádherné vile nad Prahou, obléká se ve stylu 40. a 50. let – asi jako Mario Lanza, jenž byl v mnohém Gottovým vzorem – a, což je důležité, o nic kromě svého zpěvu se nezajímá, protože jeho hlas je takovým fenomenem, že jej k podobné výjimečnosti opravňuje.

Mimomorální, či spíš nadmorální postavení zpěváka, je právě tím, co z něj činí idiota hudby a co Milan Kundera oprávněně kritisoval: země je okupována cizími vojsky, národní elita systematicky umlčována nebo vyháněna, a do toho kdosi krásně zpívá, aniž by se zajímal, komu, o čem a k čemu. Když komunisté chtějí, aby natočil protiemigrační film Hvězda padá vzhůru (1974), bez námitek vyhoví (je to, mimochodem, neskutečná slátanina, i propagandisticky bezcenná), dají-li mu přečíst hanebné prohlášení Anticharty, nemá Gott problém ani s tím.

Ze svého image, z této ulity, vycházel K. Gott ve veřejném prostoru jen výjimečně; stalo se to třeba v rozhovoru pro německou televisi, kde hovořil o tom, jak je hrdý na to, že neemigroval, s výčitkou vůči těm, kteří tak učinili – a byli po návratu pokládáni za hrdiny (což on, hrdina konformity, samozřejmě nechápe a je tím ostentativně znechucen).

Jenže, jak praveno úvodem, pravidla zábavního průmyslu jsou neúprosná: v kontextu Gottovy smrti a celého cirkusu kolem ní, včetně pohřbu se státními poctami a státním smutkem, bude odpověď na Kunderovu nevyřčenou otázkou málo povzbudivá: chovejte se bezzásadově, vyplatí se to.

1 komentář
Kategorie: Hudba
Počet zobrazení: 3461

Že nejdůležitějším dělítkem mezi lidmi není pohlaví, jsem tušil odedávna. Byly doby, kdy jsem měl za to, že tato pomyslná hranice vede mezi kuřáky a nekuřáky. Dnes vím, že je tomu jinak, a minimálně vzdělanější část populace se dělí na ty, kteří věří v existenci záporné nuly, a ty, kdo její existenci popírají. Sám se sice řadím vášnivě a nekompromisně mezi antiminusnulisty, avšak mám za vnitřně obohacující všímat si argumentů, s nimiž minusnulisté přicházejí a jimiž oblažují laický, jakož i pseudoodborný diskurs.

Co je podle nich minus nula? Zkuste se jich zeptat, a po chvilkovém dotazování z nich nejspíše vymámíte odpověď, že je to největší možné záporné číslo – případně takové, o kterém víme, že je ještě záporné, ale jehož absolutní hodnota je nula. Tedy ta kladná.

Což mi trochu připomíná příběh z mého (notně útlého) dětství, kdy jsem, robě již tehdy nesnesitelně zvídavé, neustále obtěžoval otce dotazy, jak se jmenují velká přirozená čísla, a když mi otec vysvětlil, co je to miliarda (milion jsem znal již dříve), bilion, biliarda, trilion, triliarda, kvadrilion, kvadriliarda, až po decilion a deciliardu, nevěda, kterak dál, pravil, že nejvyšší přirozené číslo se zove špuntilion; s čímž jsem se, nevím arci již přesně, proč, spokojil.

Minus nula je podobného druhu: tak jako u špuntilionu víme, že pro každé přirozené n platí, že n ≤ špuntilion, nemůže existovat žádné takové reálné x, aby platila nerovnost −0 < x < 0; a přitom ovšem minus nula je ostře menší než nula, protože i minusnulisté věří u nerovností v pravidlo tertium non datur. A jak podle minusnulistů k této efemerní entitě dojít? Jednoduše, stačí vynásobit např. −1 * 0 a vyjde nám: −0.

Armáda minusnulistů je silná: patří do ní kupř. všichni javisté (důkaz), a právě o minulém week-endu jsem málem učinil ústupek a přidal se k ní. Šlo o to, že v mém portfoliu drobných, původně jythonových, poté javových utilit, které jsem si kdysi napsal a používám je např. pro podepisování elektronických dokumentů nebo jejich označování razítkem Doručeno dne:, rozlišuji, od kterého okraje se má poloha bodu na stránce počítat: pokud je souřadnice kladná, počítá se v souřadném systému, který je v PDF běžný, tedy od levého dolního rohu, pokud záporná, jde se zprava nalevo, případně shora dolů: pro příklad, počáteční bod razítka na tomto dokumentu má souřadnice [−130, −30].

U původní verse programu nevznikal se zápornou nulou problém, protože kromě umístění nápisu na první stranu dokumentu nic jiného neuměla – a nápis se souřadnicemi [−0, y] nebo [x, −0] by byl neviditelný, protože by ležel mimo plochu stránky.

V nové versi jsem doplnil řadu možností, třeba kreslení obdélníka s určením, který jeho roh má být výchozí, a začal jsem minus-nulu potřebovat, pročež můj vnitřní boj za její neexistenci dostal reálnou konturu. Kdybych totiž nechal String extrahovaný z argumentů převést na float nebo double a ten pak porovnal s nulou, mohl jsem ušetřit několik řádků a můj program by byl i o pár nanosekund rychlejší. Trvám-li ideologicky a zatvrzele na tom, že záporná nula neexistuje, musím parametr extrahovat ještě jednou, jako řetězec, a zkoumat jeho první znak, zda to náhodou není minus.

Ale co: Giordana Bruna za jeho přesvědčení upálili, není proto důvodu, proč bych i já nepřinesl vědeckému pokroku nějakou tu oběť!

4 komentáře
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3273