Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Přibližně od r. 1949 začalo Rusko, nebo, chcete-li, Sovětský svaz, posílat do Československa tzv. poradce. Kolik přesně jich bylo, není našim historikům známo: v této souvislosti bývá řeč o několika desítkách až stovkách lidí. Jak úspěšné byly tyto osoby coby poradci, známo rovněž není; přiznejme fairově, že politickým procesům s nepřáteli komunistické strany dodaly náležitého lesku. Co však dokázaly výborně, bylo pochopit českou mentalitu a podat o ní zprávu své vysílající tajné službě. Plody této mise přetrvávají dodnes, a proto, chceme-li pochopit, za co – nebo, přesněji řečeno, proč – dostal minulý týden v Moskvě Puškinovu cenu zpěvák Jaromír Nohavica, musíme si vysvětlit, jak jsou Češi v Rusku vnímáni.

K tomu nepotřebujeme přístup do tajných materiálů ruské rozvědky, úplně postačí otevřít si některé z prokremelských medií, jakým je příkladmo Aeronet nebo Sputnik, a číst v něm s porozuměním, s uplatněním methody, která je v informatice známa jako zpětné (reversní) inženýrství.

Číst dál... 4 komentáře
Kategorie: Hudba
Počet zobrazení: 3750

Originální město vyžaduje originální propagaci.

A to si, soudě podle jiných výkonů interpretky Nikoly Muchové, mohou měšťanostové ještě blahopřát, že dopadli tak dobře…

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2341

Češi jsou národ citlivý a zranitelný, snad z těch moderních evropských, s možnou výjimkou Srbů a Rusů, vůbec nejzranitelnější. Stačí málo a neštěstí je tu: takové, jaké se přihodilo anglickému bohemistovi Robertu Pynsentovi, který v rozhovoru pro Lidové noviny vztáhl kradmou ruku na jeden z pilířů samotné české státnosti a kulturnosti, Karla Čapka. Protože jsme se přesně na toto thema rozepsali již před osmi a půl lety, nemůžeme se nyní dopustit soudů významně jiných, než tehdy, aniž bychom riskovali výčitku názorové nepevnosti.

Snad tedy jen doplníme, že Pynsent se nemýlí, pokud hodnotí Čapka jako autora malobourgeoisního; v angličtině používaný termín petty bourgeouisie obsahuje příznačné adjektivum petty, jež se sem sice dostalo z francouzského petite, nicméně jeho přenesený anglický význam, tedy malicherný, banální, je pro Čapka jako dělaný: Čapkovo téměř celé dílo literární je vskutku banální až k trapnosti, a pokud jde o Čapkovo působení v praktické politice, kde se po celou I. republiku engagoval, tam nelze spisovatele hodnotit jinak než jako osobu mravů téměř odpudivých.

O tom arci Pynsent nehovoří, omezuje se na literaturu, a i když bychom asi namítli, že několik Čapkových divadelních her přežilo svou dobu a určitá část jeho essaiů a feuilletonů si dodnes uchovala cenu, což je s odstupem skorem celého století od jejich napsání nutno hodnotit než jako úspěch, v zásadě je to tak, jak v rozhovoru řekl.

Na okraj podotkněmež, že ne zcela se již ztotožňujeme s některými jeho dalšími názory, kupř. Kunderu, minimálně v jeho největším díle, vidíme diametrálně jinak než anglický bohemista (naopak např. s názorem na Jaroslava Durycha plně souzníme).

11 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3672

A ne ledasjaké, ale to největší, jaké jsme tu, s výjimkou čtvrtstoletí od Listopadu, měli.

Co k němu? Patřím ke generaci, která se – u mne s rozdílem dvou a půl roku – narodila do husákovské normalisace, a na ruskou (promiňte, chtěl jsem napsat: ukrajinsko-polsko-maďarsko-východoněmeckou!) invasi nemá vůbec žádné authentické vzpomínky. To mělo určité, na první pohled ne úplně samozřejmé, důsledky, které snad bude stát za to popsat.

Především jsem vyrůstal v prostředí, kde existovaly dva přísně oddělené druhy českých, resp. československých, politiků a veřejně činných osob. První jakoby vystupovali z mlh Avalonu, byly to mythické až mystické bytosti: usměvavý, charismatický a tolerantní vůdce Sašenka Dubček, lidový Josef Smrkovský, statečný František Kriegel, vzdělaný a nadaný politik Zdeněk Mlynář, ekonom Ota Šik, a kolem nich božstva druhé kategorie, televisní ředitel Jiří Pelikán, ministr vnitra Josef Pavel, velvyslanec a pozdější ministr kultury Miroslav Galuška, a ovšem lidé, kteří dali Pražskému jaru tvář v kultuře, sportu a ve veřejném životě vůbec, a tím, že už také nesměli, stali se svého druhu národními modlami v exilu: gymnastka Čáslavská, zpěvačka Kubišová, cestovatelé Zikmund a Hanzelka, herci Suchý a Šlitr, spisovatelé Vaculík a Kohout, novinář Škutina, régisseuři Forman a Jasný – uveďte mi kterýkoliv obor a já vám jich deset vyjmenuji.

Na druhé straně byli ti, kteří směli, a to ve stupni leckdy nesnesitelném, zrádci a kolaboranti Husák, Biľak, Kapek, televisní ředitel Zelenka, šéfredaktor Rudého práva Hoření, zpěváci Neckář a Vondráčková, protežovaní sportovci jako koulařka Fibingerová nebo běžkyně Kratochvílová, a ovšem jeden celý papalášský a lampasácký fotbalový klub, Dukla Praha… prostě dva světy, plnící vcelku dokonale roli katholického nebe a pekla.

Když jsem začal brát rozum a dostal jsem i příležitost poznat osmašedesátý z dobového tisku, výstřižky z nějž lidé jako relikvii uchovávali často až do konce régimu, tedy řekněme na konci 70. a počátkem 80. let, začal jsem si klást otázky, jimiž byly všeobecně sdílené mythy o osmašedesátnickém ethosu znepokojivě nabourávány. První z nich směřovala k thesi, že díky okupaci jsme poznali, že komunismus je nereformovatelný.

To mi připadalo vnitřně rozporné a odporující tomu, co se tvrdilo, protože byl-li komunismus nereformovatelný, nebyla by možná ani jeho reforma v československém stylu, a Rusové (já vím, Ukrajinci-Poláci-Maďaři a Východoněmci!) tedy měli pravdu, když zakročili proti kontrarevoluci.

Druhý mythos, v nějž jsem přestal věřit, byla představa o dohnání a předehnání: Rakouska za 10–15 let, západního Německa jen o málo později. Copak je možné, říkal jsem si, že si ti lidé neuvědomují hloubku rozvratu, který komunismus způsobil? Snad jen jediný Antonín J. Liehm ve svých, mimochodem výtečných, článcích varoval před risikem přehnaných očekávání a nepodloženého optimismu. Houby dohnat a předehnat, vážení, pád komunismu by znamenal hlubokou, v katharsi dlouhé roky nebo i desetiletí neústící krisi celé společnosti, právě takovou, jaká přišla po r. 1989.

Za třetí jsem přestal věřit v bipolaritu veřejného života, resp. v její takříkajíc nezměnitelně podmíněnou povahu. Samozřejmě, že Vondráčková jako zpěvačka neměla ani polovinu talentu, co Kubišová, ale to nebylo důvodem, proč ona zpívala a jezdila po světě a Kubišová nesměla vystoupit ani na večírku v zotavovně ROH: neznamená to, že by nebyl možný opak, tedy že by si komunisté vybrali Kubišovou a z Vondráčkové byla oslavovaná disidentka. Kdyby Kubišová dostala takovou nabídku, jako Gott, víme jistě, že by to dnes nebyla ona, kdo by se ze své venkovské residence domáhal bizarního postavení národního pokladu?

A ovšem, to samé v politice. Jaký byl rozdíl mezi Husákem a takovým, řekněme, Mlynářem? Ano, každý z nich nakonec učinil jinou volbu, ale tohle aposteriorní hodnocení lidí roku 1968 mi přestalo vyhovovat. Uvědomil jsem si, někdy kolem r. 1985, že celý slavný Osmašedesátý není nic jiného než monstrosní politický kitsch. Češi byli již od konce války ruskými vasaly, podřadným národem, který ve válce fakticky prohrál, a ve své nezměrné hlouposti si to většina z nich ani nebyla s to uvědomit.

Prozření ruské (opravujte si to, prosím, dále laskavě sami) okupace mělo onen rozměr antické tragedie právě jen pro ně, viděno zvnějšku šlo o cosi naprosto jiného.

Politicky jistě Brežněv v srpnu 1968 ztratil, protože i když muselo být jasné, že Západ nezasáhne, dalo mu to munici proti komunistickým nohsledům a užitečným idiotům na celém světě: ti už nemohli dál bájit o humanistické a fakticky svobodné, jen trochu jinak svobodné, podstatě komunismu. Ovšem na politické mapě se nezměnilo nic: jenom se buvol ohnal po ovádovi.

No a teď se můžete, moji milí, dál dojímat, já vám v tom bránit nemíním.

3 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2060

Někdejší profesor Fakulty pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického Radim Servít byl podle všeho skutečně vůl. Na rozdíl od císaře pána; v jeho případě, jak se ukázalo v běhu času, byl naopak vůl každý, kdo si to myslel.

Proč ale hovoříme o Servítovi: představme si řadu N kabinek, u každé z nich dveře, a na dveřích nápis, že Servít je vůl. V případě, že tento nápis bude na všech dveřích, nenese uspořádaná N-tice žádnou další informaci. Pokud tam arci nápis být může a nemusí, mají záchodky informační hodnotu právě N bitů, tedy, příkladmo, půjde-li o zařízení osmikabinkové, jeden byte. Je arci možné představit si záchodky, které by měly neceločíselný, případně záporný počet kabinek, a tedy informační nosič obsahující neceločíselný a/nebo záporný počet bitů?

Z hlediska Shannonovy entropie, která se v theorické informatice pro měření obsahu informace používá, je odpověď nasnadě. Informační obsah je vyjádřen počtem stavů, který může určitý systém mít, a vyjadřuje se binárním logarithmem tohoto počtu: tedy, příkladmo 256 stavů dává log2 256 = 8 bitů informace. Nosič třístavový bude mít neceločíselný počet bitů, protože log2 3 ≈ 1,585 bitů (neboli jeden trit). Jeden bit nám pro vyjádření takové hodnoty nestačí, ovšem dva bity jsou na druhé straně zbytečně moc.

K těmto úvahám jsem dospěl, když se mne na sociálních sítích kdosi zeptal, proč nechci ze svého systém vymazat právě ani bit, a nikoli ani byte, a další požádal, zda by bylo možné nějak pro laiky srozumitelně vysvětlit, co znamená např. půl bitu.

Zamyslel jsem se, a zjistil, že věc je méně jednoduchá, než se na první pohled jeví. Nejprve mne napadlo, že bychom mohli bit rozdělit na dvě poloviny, řekněme, levou a pravou, a výsledek z nich skládat aplikací operace XOR: tedy b = b1 ⊗ b2. K určení výsledku by nám nestačil ani levý, ani pravý půlbit, ale museli bychom znát oba dva.

Jenže to není ono, protože ve skutečnosti se jedná o celé bity, a jejich složením dostáváme víc informace, než kolik je b: 0 ⊗ 0 je sice rovno 1 ⊗ 1, ale není to jedno a totéž. Tudy tedy cesta nepovede.

Zkusme to jinak. Co kdyby půlbit nesl informaci, zda je ve výsledku aspoň jedna jednička, případně nula. Jeden nám opět nestačí, k výsledku se dobereme až složením dvou takových informací: je-li v b aspoň jedna jednička a aspoň jedna nula, musí to být jednička, pokud tam je aspoň jedna jednička a žádná nula, je to nula, je-li tam nula jedniček a aspoň jedna nula, je to také nula, a není-li tam ani jedna jednička a ani jedna nula, máme něco špatně a měli bychom se nad sebou zamyslet.

To už je lepší, ale pořád tu máme nadbytečnou informaci, protože pro výsledek nula existují dvě varianty. Takhle to tedy nepůjde, řekl jsem si: bude potřeba vyzkoušet jiný přístup.

Informace o obsahu jednoho bitu znamená, že jednu věc víme určitě. Půl bitu musí tedy znamenat, že víme méně než něco, tedy, přesněji řečeno, půl něčeho.

Pokud bychom věděli, že b je s pravděpodobností 0,5 nula a s pravděpodobností 0,5 jedna, věděli bychom přesně tolik, co Plato, tedy vůbec nic. Řekněme tedy, že to budeme vědět s pravděpodobností 0,5 < p < 1. Stačí stanovit p a máme kýžený půlbit. Ale ouha, taková informace se nám neskládá aditivním způsobem, protože dva probabilistické půlbity s pravděpodobností p nám výsledek pouze zpřesní: příkladmo, bylo-li by p = 4/5 a dostali bychom dva půlbity, znali bychom b s pravděpodobností 24/25. My ale musíme trvat na tom, že dva půlbity jsou přesně rovny jednomu bitu.

Nakonec jsem na to šel z opačného konce. Máme-li třístavovou informaci a použijeme k jejímu zakodování dva bity, vyplýtvali jsme 1 – log2 3 ≈ 0,415 bitů, a do těch můžeme zakodovat další informaci. Řekněme tedy, že budeme-li kodovat 0 → [0,0], 1 → [0,1], 2 → [1,0] nebo [1,1], dává nám každá dvojka na vstupu další bit, který můžeme využít pro přenos další informace. A jestliže naše kodování upravíme tak, že kombinaci [1,1] nahradíme [1,0], odebrali jsme z informace přibližně 0,415 bitu.

Takže ano, ze svého systému bych mohl smazat i méně než jeden bit, ale musel bych k tomu použít jiné než běžné kodování informace, a vážně nevím, zda by si tím databasový systém PostgreSQL, na kterém moje právnické výpočty běží, uměl poradit.

A pokud se týká Servíta, záchodky se záporným počtem dveří si asi za bdělého stavu představit nelze, nicméně informace, které nesou záporný obsah, se vyskytují poměrně běžně: zkuste si přečíst třeba Aeronet a pochopíte, co tím myslím: předtím jste věděli víc než potom. A vzhledem k tomu, že logarithmus záporného čísla je imaginární, docela nám to sedí i mathematicky.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1872