Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Že nejdůležitějším dělítkem mezi lidmi není pohlaví, jsem tušil odedávna. Byly doby, kdy jsem měl za to, že tato pomyslná hranice vede mezi kuřáky a nekuřáky. Dnes vím, že je tomu jinak, a minimálně vzdělanější část populace se dělí na ty, kteří věří v existenci záporné nuly, a ty, kdo její existenci popírají. Sám se sice řadím vášnivě a nekompromisně mezi antiminusnulisty, avšak mám za vnitřně obohacující všímat si argumentů, s nimiž minusnulisté přicházejí a jimiž oblažují laický, jakož i pseudoodborný diskurs.

Co je podle nich minus nula? Zkuste se jich zeptat, a po chvilkovém dotazování z nich nejspíše vymámíte odpověď, že je to největší možné záporné číslo – případně takové, o kterém víme, že je ještě záporné, ale jehož absolutní hodnota je nula. Tedy ta kladná.

Což mi trochu připomíná příběh z mého (notně útlého) dětství, kdy jsem, robě již tehdy nesnesitelně zvídavé, neustále obtěžoval otce dotazy, jak se jmenují velká přirozená čísla, a když mi otec vysvětlil, co je to miliarda (milion jsem znal již dříve), bilion, biliarda, trilion, triliarda, kvadrilion, kvadriliarda, až po decilion a deciliardu, nevěda, kterak dál, pravil, že nejvyšší přirozené číslo se zove špuntilion; s čímž jsem se, nevím arci již přesně, proč, spokojil.

Minus nula je podobného druhu: tak jako u špuntilionu víme, že pro každé přirozené n platí, že n ≤ špuntilion, nemůže existovat žádné takové reálné x, aby platila nerovnost −0 < x < 0; a přitom ovšem minus nula je ostře menší než nula, protože i minusnulisté věří u nerovností v pravidlo tertium non datur. A jak podle minusnulistů k této efemerní entitě dojít? Jednoduše, stačí vynásobit např. −1 * 0 a vyjde nám: −0.

Armáda minusnulistů je silná: patří do ní kupř. všichni javisté (důkaz), a právě o minulém week-endu jsem málem učinil ústupek a přidal se k ní. Šlo o to, že v mém portfoliu drobných, původně jythonových, poté javových utilit, které jsem si kdysi napsal a používám je např. pro podepisování elektronických dokumentů nebo jejich označování razítkem Doručeno dne:, rozlišuji, od kterého okraje se má poloha bodu na stránce počítat: pokud je souřadnice kladná, počítá se v souřadném systému, který je v PDF běžný, tedy od levého dolního rohu, pokud záporná, jde se zprava nalevo, případně shora dolů: pro příklad, počáteční bod razítka na tomto dokumentu má souřadnice [−130, −30].

U původní verse programu nevznikal se zápornou nulou problém, protože kromě umístění nápisu na první stranu dokumentu nic jiného neuměla – a nápis se souřadnicemi [−0, y] nebo [x, −0] by byl neviditelný, protože by ležel mimo plochu stránky.

V nové versi jsem doplnil řadu možností, třeba kreslení obdélníka s určením, který jeho roh má být výchozí, a začal jsem minus-nulu potřebovat, pročež můj vnitřní boj za její neexistenci dostal reálnou konturu. Kdybych totiž nechal String extrahovaný z argumentů převést na float nebo double a ten pak porovnal s nulou, mohl jsem ušetřit několik řádků a můj program by byl i o pár nanosekund rychlejší. Trvám-li ideologicky a zatvrzele na tom, že záporná nula neexistuje, musím parametr extrahovat ještě jednou, jako řetězec, a zkoumat jeho první znak, zda to náhodou není minus.

Ale co: Giordana Bruna za jeho přesvědčení upálili, není proto důvodu, proč bych i já nepřinesl vědeckému pokroku nějakou tu oběť!

4 komentáře
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3644

Přibližně od r. 1949 začalo Rusko, nebo, chcete-li, Sovětský svaz, posílat do Československa tzv. poradce. Kolik přesně jich bylo, není našim historikům známo: v této souvislosti bývá řeč o několika desítkách až stovkách lidí. Jak úspěšné byly tyto osoby coby poradci, známo rovněž není; přiznejme fairově, že politickým procesům s nepřáteli komunistické strany dodaly náležitého lesku. Co však dokázaly výborně, bylo pochopit českou mentalitu a podat o ní zprávu své vysílající tajné službě. Plody této mise přetrvávají dodnes, a proto, chceme-li pochopit, za co – nebo, přesněji řečeno, proč – dostal minulý týden v Moskvě Puškinovu cenu zpěvák Jaromír Nohavica, musíme si vysvětlit, jak jsou Češi v Rusku vnímáni.

K tomu nepotřebujeme přístup do tajných materiálů ruské rozvědky, úplně postačí otevřít si některé z prokremelských medií, jakým je příkladmo Aeronet nebo Sputnik, a číst v něm s porozuměním, s uplatněním methody, která je v informatice známa jako zpětné (reversní) inženýrství.

Číst dál... 4 komentáře
Kategorie: Hudba
Počet zobrazení: 4072

Originální město vyžaduje originální propagaci.

A to si, soudě podle jiných výkonů interpretky Nikoly Muchové, mohou měšťanostové ještě blahopřát, že dopadli tak dobře…

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2580

Češi jsou národ citlivý a zranitelný, snad z těch moderních evropských, s možnou výjimkou Srbů a Rusů, vůbec nejzranitelnější. Stačí málo a neštěstí je tu: takové, jaké se přihodilo anglickému bohemistovi Robertu Pynsentovi, který v rozhovoru pro Lidové noviny vztáhl kradmou ruku na jeden z pilířů samotné české státnosti a kulturnosti, Karla Čapka. Protože jsme se přesně na toto thema rozepsali již před osmi a půl lety, nemůžeme se nyní dopustit soudů významně jiných, než tehdy, aniž bychom riskovali výčitku názorové nepevnosti.

Snad tedy jen doplníme, že Pynsent se nemýlí, pokud hodnotí Čapka jako autora malobourgeoisního; v angličtině používaný termín petty bourgeouisie obsahuje příznačné adjektivum petty, jež se sem sice dostalo z francouzského petite, nicméně jeho přenesený anglický význam, tedy malicherný, banální, je pro Čapka jako dělaný: Čapkovo téměř celé dílo literární je vskutku banální až k trapnosti, a pokud jde o Čapkovo působení v praktické politice, kde se po celou I. republiku engagoval, tam nelze spisovatele hodnotit jinak než jako osobu mravů téměř odpudivých.

O tom arci Pynsent nehovoří, omezuje se na literaturu, a i když bychom asi namítli, že několik Čapkových divadelních her přežilo svou dobu a určitá část jeho essaiů a feuilletonů si dodnes uchovala cenu, což je s odstupem skorem celého století od jejich napsání nutno hodnotit než jako úspěch, v zásadě je to tak, jak v rozhovoru řekl.

Na okraj podotkněmež, že ne zcela se již ztotožňujeme s některými jeho dalšími názory, kupř. Kunderu, minimálně v jeho největším díle, vidíme diametrálně jinak než anglický bohemista (naopak např. s názorem na Jaroslava Durycha plně souzníme).

11 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 3943

A ne ledasjaké, ale to největší, jaké jsme tu, s výjimkou čtvrtstoletí od Listopadu, měli.

Co k němu? Patřím ke generaci, která se – u mne s rozdílem dvou a půl roku – narodila do husákovské normalisace, a na ruskou (promiňte, chtěl jsem napsat: ukrajinsko-polsko-maďarsko-východoněmeckou!) invasi nemá vůbec žádné authentické vzpomínky. To mělo určité, na první pohled ne úplně samozřejmé, důsledky, které snad bude stát za to popsat.

Především jsem vyrůstal v prostředí, kde existovaly dva přísně oddělené druhy českých, resp. československých, politiků a veřejně činných osob. První jakoby vystupovali z mlh Avalonu, byly to mythické až mystické bytosti: usměvavý, charismatický a tolerantní vůdce Sašenka Dubček, lidový Josef Smrkovský, statečný František Kriegel, vzdělaný a nadaný politik Zdeněk Mlynář, ekonom Ota Šik, a kolem nich božstva druhé kategorie, televisní ředitel Jiří Pelikán, ministr vnitra Josef Pavel, velvyslanec a pozdější ministr kultury Miroslav Galuška, a ovšem lidé, kteří dali Pražskému jaru tvář v kultuře, sportu a ve veřejném životě vůbec, a tím, že už také nesměli, stali se svého druhu národními modlami v exilu: gymnastka Čáslavská, zpěvačka Kubišová, cestovatelé Zikmund a Hanzelka, herci Suchý a Šlitr, spisovatelé Vaculík a Kohout, novinář Škutina, régisseuři Forman a Jasný – uveďte mi kterýkoliv obor a já vám jich deset vyjmenuji.

Na druhé straně byli ti, kteří směli, a to ve stupni leckdy nesnesitelném, zrádci a kolaboranti Husák, Biľak, Kapek, televisní ředitel Zelenka, šéfredaktor Rudého práva Hoření, zpěváci Neckář a Vondráčková, protežovaní sportovci jako koulařka Fibingerová nebo běžkyně Kratochvílová, a ovšem jeden celý papalášský a lampasácký fotbalový klub, Dukla Praha… prostě dva světy, plnící vcelku dokonale roli katholického nebe a pekla.

Když jsem začal brát rozum a dostal jsem i příležitost poznat osmašedesátý z dobového tisku, výstřižky z nějž lidé jako relikvii uchovávali často až do konce régimu, tedy řekněme na konci 70. a počátkem 80. let, začal jsem si klást otázky, jimiž byly všeobecně sdílené mythy o osmašedesátnickém ethosu znepokojivě nabourávány. První z nich směřovala k thesi, že díky okupaci jsme poznali, že komunismus je nereformovatelný.

To mi připadalo vnitřně rozporné a odporující tomu, co se tvrdilo, protože byl-li komunismus nereformovatelný, nebyla by možná ani jeho reforma v československém stylu, a Rusové (já vím, Ukrajinci-Poláci-Maďaři a Východoněmci!) tedy měli pravdu, když zakročili proti kontrarevoluci.

Druhý mythos, v nějž jsem přestal věřit, byla představa o dohnání a předehnání: Rakouska za 10–15 let, západního Německa jen o málo později. Copak je možné, říkal jsem si, že si ti lidé neuvědomují hloubku rozvratu, který komunismus způsobil? Snad jen jediný Antonín J. Liehm ve svých, mimochodem výtečných, článcích varoval před risikem přehnaných očekávání a nepodloženého optimismu. Houby dohnat a předehnat, vážení, pád komunismu by znamenal hlubokou, v katharsi dlouhé roky nebo i desetiletí neústící krisi celé společnosti, právě takovou, jaká přišla po r. 1989.

Za třetí jsem přestal věřit v bipolaritu veřejného života, resp. v její takříkajíc nezměnitelně podmíněnou povahu. Samozřejmě, že Vondráčková jako zpěvačka neměla ani polovinu talentu, co Kubišová, ale to nebylo důvodem, proč ona zpívala a jezdila po světě a Kubišová nesměla vystoupit ani na večírku v zotavovně ROH: neznamená to, že by nebyl možný opak, tedy že by si komunisté vybrali Kubišovou a z Vondráčkové byla oslavovaná disidentka. Kdyby Kubišová dostala takovou nabídku, jako Gott, víme jistě, že by to dnes nebyla ona, kdo by se ze své venkovské residence domáhal bizarního postavení národního pokladu?

A ovšem, to samé v politice. Jaký byl rozdíl mezi Husákem a takovým, řekněme, Mlynářem? Ano, každý z nich nakonec učinil jinou volbu, ale tohle aposteriorní hodnocení lidí roku 1968 mi přestalo vyhovovat. Uvědomil jsem si, někdy kolem r. 1985, že celý slavný Osmašedesátý není nic jiného než monstrosní politický kitsch. Češi byli již od konce války ruskými vasaly, podřadným národem, který ve válce fakticky prohrál, a ve své nezměrné hlouposti si to většina z nich ani nebyla s to uvědomit.

Prozření ruské (opravujte si to, prosím, dále laskavě sami) okupace mělo onen rozměr antické tragedie právě jen pro ně, viděno zvnějšku šlo o cosi naprosto jiného.

Politicky jistě Brežněv v srpnu 1968 ztratil, protože i když muselo být jasné, že Západ nezasáhne, dalo mu to munici proti komunistickým nohsledům a užitečným idiotům na celém světě: ti už nemohli dál bájit o humanistické a fakticky svobodné, jen trochu jinak svobodné, podstatě komunismu. Ovšem na politické mapě se nezměnilo nic: jenom se buvol ohnal po ovádovi.

No a teď se můžete, moji milí, dál dojímat, já vám v tom bránit nemíním.

3 komentáře
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 2283