Důležité upozornění!
Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!
Ukončení blogu
Vše pěkné jednou končí, praví otřepaná frase. Tak i tento blog, jenž se uzavírá po bezmála osmi letech a sedmi stech příspěvcích. Poslední dobou mne psaní sem už nebavilo a některým čtenářům jsem se prostě nezavděčil, ať jsem napsal cokoli.
Děkuji za vaši přízeň a věřím, že se budeme setkávat jinde!
Aktualisováno.
Pro ty, kteří na toto místo zabloudili náhodou, a na rozloučenou s ostatními, jsem zcela na závěr připravil výběr postů, které osobně – subjektivně – pokládám za nejzdařilejší.
2008:
2009:
- Ministře, poruč si
- Sváteční pokoj české justice
- Křížová cesta pana Ž.
- Příběhy z legislativního Sherwoodu I
- Pohřeb hrdiny
- Buďte na nás přísnější, prosím!
- Milostivé léto anebo Komu visí na zdi šofar
2010:
- Nad výročím Karla Čapka
- Senátor Štětina byl spolupracovníkem StB
- Krev zmizelého aneb Všechno je (bylo) jinak
- Zemřel Ladislav Smoljak (1931–2010)
- Θεοδικια aneb Může být ďábel krásný?
- Čemu věříme
- Гостья из будущего
- A teď tu o Popelce!
- Příběh prostituta aneb Život a dílo scenáristy Dietla
- Kawasakiho růže
- Rozhovor, který nesměl na stránkách Antifašistické akce vyjít
- Examen maturitatis aneb Přísloví o starém psu a nových kouscích opět potvrzeno
2011:
- Obraz Němce aneb Ich weiß nicht, was soll es bedeuten
- Politika hrou
- Prostitut stoletý
- Heydrich
- Dospíváme
- O heraldice
- Národní škola
- Kdo je kdo na protiextremistické scéně
- Konec (starého) Světa
- Dva hrdinové
- Zemřel Jiří Gruša (1938–2011)
- Šest dnů
2012:
- Před 70 lety byl popraven Vladislav Vančura
- Nespojování
- Ke smyslu českých dějin aneb Čvančaro, čtěte!
- Bratříčku, vzlykej aneb Svéráz národního žalu
- DNA
- Emigranti aneb Boj Čechů s Čechy
- Proč nejsem antifašistou
2013:
2014:
A ovšem také seriál o Arduinu a o Konservativní straně!
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Blog
- Počet zobrazení: 5965
Paní nadlesní aneb Potká-li blb blba
Tykáme si a oslovujeme se soudruhu,
vzpomněli si v Kauflandu a nařídili, jak píše Svobodná kultura, že si zaměstnanci budou povinně tykat. To je vpravdě kuriosní praxe, protože tykání je tradičně zdůrazněním rovnosti, často rovnosti v privilegiích (tykání mezi policisty – jak jsem kdysi na místě ne úplně příhodném glosoval a byl poté málem insultován, policisté si ve služebním styku tykají a oslovují se vole
), ne v businessu, kde jde obvykle naopak o zdůraznění hierarchie a nerovnosti v úspěchu.
Jak víme ze Švejka, tykalo si rakouské důstojnictvo i mužstvo – arci pouze mezi sebou, nikoli navzájem, tam bylo tykání vyloučeno. Ale pozor, pouze v němčině. Na jednom místě onoho díla proto čteme Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, ty kluku socialistická!
– ano, český jazyk nebyl pouze komunikačním prostředkem, ale jeho použití mluvčího sociálně zařazovalo a vytvářelo shora vysvětlený pocit sounáležitosti a rovnosti, tedy tato věta není nesmyslná; v tomto kontextu je např. správným překladem Sie Idiot!
– Ty idiote!
.
Je zvláštní, že tento pocit sounáležitosti není navozován automaticky, např. potká-li policista v uniformě jiného policistu v uniformě, je tykání téměř samozřejmostí (ledaže by tomu bránil příliš velký věkový nebo hodnostní rozdíl), kdežto u železničářů nebo hasičů to není zdaleka obvyklé. A už vůbec si automaticky netykají lékaři, právníci, inženýři nebo úředníci.
Nejjednodušší to mají Angličané a Američané, protože ti tykají pouze Bohu, naopak u Poláků jsou pravidla pro volbu tykání nebo vykání ještě složitější než v češtině.
S tím se pojí další otázka, používání akademických titulů. Vždy jsem zastával zásadu, že člověk, který si dává říkat doktore nebo inženýre, má vážný problém se sebehodnocením, jež si tímto způsobem přifukuje
, a to nemluvím o lidech, kteří se nechávají oslovovat pane bakaláři, případně pane diplomovaný specialisto. Musí-li někdo zdůrazňovat, že není nějaký blbec, ale příkladmo magistr umění, a tímto způsobem se představuje dokonce i do telefonu, vždy si říkám, že měl asi těžké dětství, a snažím se s ním jednat dle možností vlídně.
O stupeň dál jdou ti, kteří k akademickému titulu neustále přistrkávají svůj titul učitelský, případně své jméno vybavují jinou irelevantní ambaláží. Asi nejdál zašel v tomto směru bývalý soudruh vojenský prokurátor, nyní soudce Ústavního soudu, který se neváhá nechat uvádět jako prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
K tomu asi není co dodat; že se jedná o pitomce, je tak každému zřejmo již ze jména a není třeba v tomto směru provádět další zkoumání.
V tomto ohledu jsou zajímavé i hřbitovy, kde je rovněž potřebné zdůraznit, že v hrobě leží vzdělaná mrtvola. Titul Dr.
je tam běžný, ale viděl jsem i provedení s titulem před i za. Ještě že kameníci jsou placeni od písmene, na rozdíl – příkladmo – od grafiků navrhujících visitky.
Čímž jsme se od obchodního řetězce dostali někam úplně jinam, tedy zpět ke Kauflandu a jeho korporátní kultuře. Jakkoli mám rád dobu, kdy si lidé prokazovali úctu neustálým zdůrazňováním sociálního statusu osloveného a kdy si nový pršiplášť nekoupil jen tak někdo, ale pan lékárník nebo paní nadlesní, jest mi přece jen bližší model angloamerický, ve kterém jsou lidé k sobě zdvořilí, ale tituly používají jen velmi střídmě a v prostředí, kde se to hodí. Nápad hromadného tykání jde arci daleko dál a činí z každého zaměstnance spíše než příslušníka jednoho velkého teamu člověka rovného ve vlastní bezmoci. Nechme proto tykání těm, kterým sluší: komunistům a policistům.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 7954
Díra u Hanušovic aneb O odsunuté duši země
Zásluhou České televise podařilo se mi zhlédnout režijní prvotinu známého herce a režisera Dejvického divadla Miroslava Krobota Díra u Hanušovic (2014). V mnoha směrech je film pokračováním Čtvrté hvězdy (2014), zdařilé miniserie sitcomů o tom, jak žijeme my Češi v Praze, resp. jeho komplementem popisujícím současný moravsko-slezský, nebo přesněji sudetský, venkov.
Film není authentický ani realistický, tak jako není zcela authentická a realistická ani Čtvrtá hvězda; pokouší se zachytit a ve vyostřené, někdy až do extremu zacházející projekci předložit divákovi obecné jevy současné české společnosti. Proto lze snímku odpustit zjevně nepřesný dialekt i to, že tak totálně ekonomicky i morálně zdevastovaná vesnice jako díra
zřejmě ve skutečnosti nikde neexistuje, a v realitě by jí odpovídala spíše některá obec na východním Slovensku či na Ukrajině.
Film je to arci dobrý, ba místy vynikající, a to primárně smyslem pro detail, jímž upomíná, mám-li jmenovat jen několik podobných děl české provenience, Aloise Nebela (2011), Pusinky (2007) a zejména pak pozoruhodný snímek Signál (2012); stejně jako ony se vyznačuje rozporuplnými laickými reakcemi, jež vyústily na ČSFD v průměrné či spíše podprůměrné hodnocení. Tím se však nedejme mýlit, většina takto kritických diváků nebyla s to pochopit, že film jako každé umění může, a chce-li účinně sdělit to, co autoři sdělit chtějí, musí, zveličovat a karikovat.
Příběh snímku popisuje ubíjející život venkovanů v malé, postupně se rozpadající obci kdesi na Šumpersku (Hanušovice, ač širšímu publiku neznámy, jsou skutečným městem v této oblasti), odkud kdo mohl, dávno odešel, takže postupně zůstávají jen outsideři a loseři, lidé bez ilusí, ideálů a bez životní perspektivy. Jediné dvě postavy, které nad toto prostředí vyčnívají a nepřizpůsobily se mu, je stará hraběnka, snad jakýmsi nedopatřením neodsunutá
Němka, a dojíždějící polský farář: ti jediní jsou nositeli jiné než pivní a televisní kultury, v jednom případě aristokratické a německé, ve druhém katholické. Pro jednu z postav, zdravotní sestru Jarunu, je vysvobozením, když si ji v závěru odváží starý, nemohoucí Němec Hans do Mnichova, ostatní zůstávají a dál, u piva a u televise, čekají na Godota a na smrt.
Miroslav Krobot, aniž by si toho možná byl vědom a aniž by tak činil záměrně, navázal na vynikající filmy italské poválečné kinematografie, které nesmírně sugestivně a citlivě vylíčily život chudého italského venkova. Taková byla například La strada (1954), první skutečně slavný film Federica Felliniho, ke které má, přes časový odstup více než půlstoletí, Díra u Hanušovic překvapivě blízko. V čem je arci největší rozdíl, je v absenci prvku vykoupení, jenž je v Silnici zprostředkován naivní, ale vnitřně čistou Gelsominou (Giulietta Masina): Krobot nám nikoho takového neukazuje, všechny jeho hrdinky jsou resignované a smířené s osudem stejně jako ostatní obyvatelé vesnice, a nejvýraznější z nich, promiskuitní hospodská Maruna (vynikající Tatiana Vilhelmová), omezuje svůj vzdor a rebelii na to, že odmítá být svou matkou nazývána kurvou
; to ovšem jen proto, že za totéž pokládá i ji samotnou.
Co Krobot říct chtěl, řekl, a není jeho vinou, pokud nám po jeho filmu není dobře. Za sebe dávám plný počet bodů.
Aktualisováno.
S odstupem času mne napadlo, že možná film chápu principiálně a a limine špatně. Že vůbec není o sudetském venkovu, ale je to alegorie o celé zemi. Že v díře u Hanušovic
žijeme všichni. Nepěkné pomyšlení!
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 2760
Mistr národního podřepu
Při hodnocení dvojice Svěrák-Smoljak jsem chválu vyplýtval na druze jmenovaného, a v předem beznadějném pokusu čelit nadcházející vlně oslavných tirád k osmdesátinám Zdeňka Svěráka mi nezbude než hanět. Nelze arci jinak.
Tedy především, Svěrák jako herec je instantně zapomenutelný: za celou svou karieru nezahrál jedinou postavu, která by vybočila nad rámec genrové figurky, navíc presentované toporně až školometsky. Tento list můžeme obrátit bez risika, že bychom se o něco cenného připravili.
Svěrák-scenarista byl vždy výraznější a viditelnější, a jeho rukopis je na každém filmu, na němž se podílel, zdaleka rozpoznatelný. Ať chceme nebo ne, filmy, na nichž s Ladislavem Smoljakem autorsky participoval, vyčnívaly a tak jako jejich největší společné dílo, postava Járy Cimrmana, odmítaly podřídit se průměrnosti svého okolí. Asi nejlepší komedie, ke které scenář S+S napsali, Jáchyme, hoď ho do stroje (1974), je toho příkladem: hlášky z ní jako Jen ať si pindá, na to my jsme zvyklí,
Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš,
Politováníhodné nedopatření, k jakému dochází maximálně jednou za deset let,
případně Zřejmě slušnej oddíl
a Nebudem se pouštět do žádnejch větších akcí
se staly běžnými idiomy, kterými se my Češi mezi sebou domlouváme a okamžitě je nám jasné, co se jimi rozumí, a podobně je tomu s další komedií těchto autorů, Marečku, podejte mi pero (1976): nebo snad někdo neví, že Hliník se odstěhoval do Humpolce nebo že i skladník ve šroubárně může si přečísti Vergilia v originále?
Problémem Svěráka vždy bylo, že jeho humoru scházel transcendentální rozměr, bylo to dobře odvedené humoristické řemeslo – a dost. Svěrák bavil, těšil, chlácholil, ale přitom neříkal nic důležitého, a podobně jako jeho nejslavnější postava, violoncellista Louka z filmu Kolja (1996), si toho byl vědom a nesnažil se za své kompromisy nijak zvlášť omlouvat, tak jako se Svěrák nesnažil omlouvat ani své dlouholeté členství v komunistické straně, kterým se, arci s nevelkým úspěchem, snažil získat pro své divadlo přízeň tehdejší moci. V čemž má blízko k Janu Werichovi, který v oblasti morálky stejně jako Svěrák tak dlouho směňoval, až směnil. A, dlužno dodat, tak jako Werichovou páteří byl Voskovec, tou Svěrákovou byl pravděpodobně Smoljak.
Což ovšem neznamená, že by si Svěrák nebyl této skutečnosti sám vědom. Thema kompromisu, přikrčení se, je jeho životním thematem – a traumatem.
Vzpomínám si, že v r. 1996, když šel Kolja do kin, přesvědčil mě známý, abychom se na něj šli podívat. On, o nějakých 12 let mladší než já, komunismem téměř nepoznamenaný, byl z filmu nadšen, mně se nelíbil. Nedokázal jsem se ztotožnit s hlavní postavou, která komunistický režim nenávidí, ale zároveň je pro zlepšení svého postavení v něm ochotna obětovat své zásady. Příběh o polidštění sobeckého Čecha Louky prostřednictvím ruského chlapce mi připadal nevěrohodný, kitschovitý, ušitý na míru vnímání západního publika, které mělo o komunismu zjednodušené až zkarikované představy. A ještě nesympathičtější mi byl Svěrákův učitel z filmu Vratné lahve (2006), postava předem vykalkulovaná, plochá a schematická, stejně nepřesvědčivě napsaná i zahraná.
Je-li Svěrák medii obletován a vynášen na piedestal způsobem takřka až kultovním, svědčí to o čemsi podstatném, co není v české národní psýché v pořádku a s čím se národ prostřednictvím jeho díla pokouší vyrovnat. V tom má blízko k Jiřímu Menzelovi, který do podobné vlídné národně-therapeutické podoby přetvořil dílo Bohumila Hrabala. Je to vyznání Čecha, který, pokud jde o věci veřejné, nikdy nedospěl a který se buď upíná k prožitku okamžiku, bezstarostného tady a teď [u Svěráka Vesničko má středisková (1985), u Menzela Slavnosti sněženek (1983) a zejména Postřižiny (1980)], nebo své trauma z odpovědnosti řeší řízeným selháním
(jen trochu se přikrčíme, ale pak se zase narovnáme).
Charakteristickým korolárem budiž, že když se Svěrák pokusil napsat scenář oslavující ty, kteří se nesehnuli a dějinnou odpovědnost přijali, ve filmu Tmavomodrý svět (2001), zjistil, že to neumí, protože takovému jednání prostě nerozumí. Čech přece nebojuje, nebrání se, jen čeká, kdy zase bude líp.
Svěrákovo dílo svého autora bezpochyby přežije, byť v podobném smyslu, jako přežilo svého autora dílo Vlasty Buriana: jako dílo zručného, a leckdy geniálního, leč poněkud plytkého řemeslníka humoru.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Film a televise
- Počet zobrazení: 3756
Zlatá devadesátá
Jednou to přijít muselo: tvrzení, že poslední desetiletí minulého století bylo vlastně šťastným, ba nejšťastnějším obdobím této země. Jenže nebylo.
Plnou silou, jak se zdá, propuklo šíření tohoto nesmyslu v souvislosti se smrtí gangstera Ivana Jonáka, nově přezdívaného Král ulice, kterého lze skutečně považovat za jeden ze symbolů 90. let v České republice. Stejně jako Petra Macha, otce a syna Stehlíky, Tykače a Dienstla z Motoinvestu, Viktora Koženého, Miroslava Provoda, brněnského Lubomíra Hrstku a mnoho dalších, kteří se stali tvářemi nové podnikatelské elity, vytvořené slavnou Klausovou methodou na chvíli zhasnout
.
Jakkoli osobně vzpomínám na 90. léta převážně v dobrém, zdrojem těchto vzpomínek rozhodně není svoboda, jež se podle proponentů theorie Zlatých devadesátých
v zemi nakrátko rozhostila a poté opět postupně zmizela. Po r. 1989 byla tato země těžce nemocná a jevy jako Jonákův Discoland Sylvie nebo Harvardské fondy byly symptomem této nemoci.
Jen si vzpomeňme, jak to tehdy v podnikání fungovalo: mobilní telefony se teprve začínaly rozšiřovat a za zavedení telefonní linky se běžně platil úplatek ve výši dvojnásobku průměrné měsíční mzdy, to samé, když jste chtěli založil společnost s ručením omezeným, a pokud vás partner v podnikání okradl, získali jste rozsudek, který měl zhruba cenu papíru, na kterém byl vytištěn, takže nejspolehlivější a nejbezpečnější cestou bylo zaplatit si partu ukrajinských vymahačů a doufat, že bývalý partner si nenajme konkurenční partu na vás. Mohli jste dostat úvěr a ručit klidně falešnými drahokamy, pokud jste věděli, koho v bance uplatit, a jestliže jste měli dobré vztahy s policií, podložené nějakým tím bakšišem, byli jste beztrestní. Stát byl dysfunkční, na jedné straně vás nijak neomezoval, ale když jste ho potřebovali, zastání jste se nedomohli.
Tedy, shrnuto a podtrženo, jestliže jste dokázali kašlat na pravidla a být dostatečně bezohlední, žilo se vám dobře, minimálně do doby, než jste se připletli do cesty někomu, kdo byl ještě bezohlednější a proto úspěšnější než vy.
Posuzováno globálně, společnost neprosperovala, a její stav se počal zlepšovat až na konci 90. let s příchodem první Zemanovy vlády, jež, arci s využitím normalisačního know-how, udělala pro návrat této země nikoli snad přímo do Evropy, ale minimálně tímto směrem, víc než všechny liberálně-konservativní
vlády před ní. Nebýt jí, byla by Česká republika dnes o to podobnější Ukrajině, o co méně by byla podobná Německu.
To je důvod, proč mám glorifikaci 90. let a jejich symbolů, jakým byl Ivan Jonák, za nebezpečnou hloupost.
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Politika
- Počet zobrazení: 1642
3 / 74