Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Mí čtenářové si zajisté povšimli, že se v jazyce svého blogování, a občas i jinde, uchyluji tu a tam k používání jazykových prostředků, které nejsou úplně běžné. Týká se to, již delší dobu, přechodníků, s nimiž se, píše své texty, vyloženě mazlím, resp. své texty píši, s těmito se vyloženě mazle; ba, je tomu tak, že blogpost, ve kterém neužiji ani na jednom místě přechodníku, a to nejlépe takového, který je neotřelý a nečekaný (jako právě ono se mazle), mám za neplnohodnotný a jaksi nehotový, nedopracovaný.

Užitečnost přechodníků v jazyce je nesporná: umožňují vynechávat zbytečné spojky a vyjádřit souběžnost, případně předčasnost, dvou dějů bez jakékoli další jazykové emballage, tak jak to bylo běžné kupř. v latině. Je pravda, že správné užití přechodníků není dáno každému, neb moderní školství místo těchto dovedností učí žactvo věcem praktickým, které jsou k životu mnohem potřebnější, a děti si ze školy, vedle nenávisti k vědění, odnesou příkladmo přesný letopočet vydání Zlaté buly sicilské, taxonomické zařazení lasičky (chtěl jsem napsat králíka, ale to by možná bylo vůči jisté dámě v této době necitlivé), případně vzorec pro výpočet plochy pravidelného osmnáctistěnu. Stává se tak, že přechodník, je-li k němu mluvčím nebo pisatelem vůbec přistoupeno, bývá nezřídka, po vzoru moderní ruštiny, zjednodušován tak, že se feminina singularis užívá pro všechny rody a čísla, případně se aplikuje jiným způsobem chybně: v těchto situacích se ovšem vzdělaní uživatelé češtiny spíše zachmuří, než aby pochybivšího nešťastníka tupili, seznávajíce v onom jazykovém poklesku příznak všeobecného úpadku doby.

Doba arci upadá již dlouho, o čemž svědčí tato ukázka dopisu, který – nevíme, zda skutečně či fiktivně – došel do redakce Humoristických listů někdy v polovině 20. let minulého století:

Dotaz: Co jest mi činiti spadnuv do zamrzlé vody a neuměje plovati?

Odpověď redakce: Jest vám bude čekati, až byvše ledy odplavané a uče se při tom pilně plavati.

Ano, spojit dva přechodníky tímto způsobem nelze, byť na obranu – skutečného nebo fiktivního – tazatele je dlužno kvitovat, že nechybil v samotných přechodných tvarech.

Podobnou ztrátu pro jazyk představuje spojka, resp. zájmeno an, ana, ano, ani, any, ana, které, stejně jako přechodníky, nepřežilo budovatelský elán poúnorových jazykovědců: takto přezíravě, byť, minimálně z dnešního pohledu, kultivovaně, se o něm vyjadřuje v r. 1956 brněnský filolog Miroslav Grepl, tvrdě, že k jeho zániku došlo již v polovině 19. století. Nejsem si úplně jist, rozhodně jsem an zaznamenal v Masarykově spisku o polenské vraždě, a nejevilo se mi tam nijak zvlášť neživým nebo archaickým.

Čtou-li tento můj text orgány činné v trestním řízení, zejména tedy orgány prvoliniové, měly by zbystřit, protože an je právě tím chybějícím, zapomenutým slůvkem, místo něhož do svých textů (presumptivně) k vlastnímu zalíbení a (bezpochyby!) k hrůze vzdělanějších čtenářů vkládají universální policejní spojku kdy, příležitostně ozvláštněnou variantou když.

Snad se jednou dočkám, a spojka an se do jazyka slavně navrátí, tak jako se tam, zásluhou Nejvyššího správního soudu, vrací neméně užitečné adverbium arci.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1426

Když jsem včera, medii nevarován, vyšel do města, zažil jsem podobný pocit, jako kdybych na chodníku potkal živého megalosaura: městem se zčásti organisovaně, zčásti nekontrolovaně pohybovaly jednotně oblečené osoby, proklamující svou příslušnost k nechvalně proslulému českému chauvinistickému hnutí Sokol, aniž by jim bylo úřady jakkoli bráněno toto svým oděním podporovat a propagovat. Dokonce prý se kdesi v mém městě má konat jakási jejich globální akce.

Nikoli, nevstupoval jsem s takto indoktrinovanými jedinci do kontaktu, neřku-li snad do debaty: nemělo by to smyslu o nic valnějšího, než vysvětlovat stav věcí individuím, která, oděna státními symboly, projíždějí několikrát za desetiletí městy ve svých automobilech a troubíce, oslavují s výrazem, gestikulací a akustickými projevy pářícího se orangutana úspěch kteréhosi sportovního teamu, s nímž řečená nemají společného nic víc, než stejnou státní příslušnost jeho členů. Připouštím, že tak nějak mohli lenníci ve středověku oslavovat, dobyl-li jejich feudál další hrad, avšak to mělo přímý dopad do jejich právní sfery, neboť z kořisti obdrželi drobný podíl i oni a muži, z obléhání se vrátivší, byli příslibem hrdinských příběhů pro dlouhé zimní večery (tehdy ještě nebylo umění narace rozvinuto tak jako dnes, kdy lze se stejným, ne-li větším, marketingovým úspěchem prodat příběh o válečné porážce jako o vítězství).

Proč bylo sokolské hnutí tak nebezpečné? Na to je odpověď jednoduchá: protože nepropagovalo jen národní hodnoty, ale od samotného počátku své existence se vymezovalo vůči jedné součásti multiethnického společenství, jež obývalo spolu s Čechoslovany odedávna společný prostor.

Vezměme píseň Šestého července, kterou sokolové dodnes zálibně pějí:

Šestýho července na strahovskejch hradbách
stáli sokolíci, stáli sokolíci v dlouhejch, hustejch řadách.

V dlouhejch, hustejch řadách s vlajícím praporem.
Smutně pohlíželi, smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem.

Na vrch za Břevnovem, k Císařskej oboře.
Smutně pohlíželi, smutně pohlíželi, kdo to tam as oře.

Oře tam Čechie, máti naše drahá.
Ona vyorává, ona vyorává naše stará práva.

Naše stará práva jsou tam zakopaná.
Od našich nepřátel, od našich nepřátel jsou tam zašlapaná.

Orej máti, orej, práva nám vyorej.
Až nebudeš moci, až nebudeš moci, sokola zavolej.

Sokola zavolej od slovanské Prahy.
On ti dopomůže, on ti dopomůže zahnat naše vrahy.

Zahnat naše vrahy do pekel, kam patří.
A pak provoláme, a pak provoláme: Sláva naší vlasti!

Kdo že to měl být zahnán do pekel? Zkuste hádat, máte jeden pokus.

Není proto radno bagatelisovat nebezpečnost sokolské obce tak, jako činí, s odkazem na poněkud dětinský veršík Stojí Sokol na vršku, Jednotě dá na držku (Jednotou míněna prvorepubliková socialistická Dělnická tělovýchovná jednota), Christabel.

Nejen svou pseudosakrální architekturou, o níž jsme psali v článku Paže tuž, vlasti služ!, je sokolství antithesí těch ústavních základů, na nichž Česká republika a její moderní státnost stojí, a i když jsem natolik tolerantní, že bych sokolům jejich potřeštěné akce umožnil, rozhodně není na místě sokolské hnutí adorovat o nic víc, než hnutí nacistické, protože jejich základ, militantní chauvinismus a v nenávist přerůstající intolerance ke všemu cizímu, jsou zcela totožné.

15 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2796

V rámci přesunu svých blogů na nový server a jejich převodu do Joomly jsem provedl určité úpravy, a zároveň jsem naznal, že tolik práce nemá smysl dělat jen z archivně-musejních důvodů, a provoz blogu jsem proto obnovil. Spílat za toto nemoudré rozhodnutí mi můžete v diskusi.

Abych nezapomněl: stejně jako na sousedním Paragraphu budou diskuse pro registrované uživatele nemoderované; k registraci proto všechny vybízím, ušetříte mi tím práci a váš příspěvek se objeví v diskusi okamžitě, bez čekání. A stejně jako na ostatních blozích plně respektuji svobodu slova, pokud jde o názory, nikoli arci osobní útoky a nevěcné žvásty, jimiž bych své čtenáře prosil, aby oblažili jiná místa na Internetu, případně se s nimi uchýlili zcela jinam; kam, jak snad pochopíte, nepokládám za nezbytné ani vhodné explicitně specifikovat.

Grafickou podobu blogu nemám stále dokončenu, nejsem ani rozhodnut, zda mu ponechám tradiční patkový font, anebo sáhnu po něčem modernějším. To byl pak vypadalo nějak takhle:

Abych nezapomněl: stejně jako na sousedním Paragraphu budou diskuse pro registrované uživatele nemoderované; k registraci proto všechny vybízím, ušetříte mi tím práci a váš příspěvek se objeví v diskusi okamžitě, bez čekání. A stejně jako na ostatních blozích plně respektuji svobodu slova, pokud jde o názory, nikoli arci osobní útoky a nevěcné žvásty, jimiž bych své čtenáře prosil, aby oblažili jiná místa na Internetu, případně se s nimi uchýlili zcela jinam; kam, jak snad pochopíte, nepokládám za nezbytné ani vhodné explicitně specifikovat.

14 komentářů
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 6929

Vše pěkné jednou končí, praví otřepaná frase. Tak i tento blog, jenž se uzavírá po bezmála osmi letech a sedmi stech příspěvcích. Poslední dobou mne psaní sem už nebavilo a některým čtenářům jsem se prostě nezavděčil, ať jsem napsal cokoli.

Děkuji za vaši přízeň a věřím, že se budeme setkávat jinde!

Aktualisováno.
Pro ty, kteří na toto místo zabloudili náhodou, a na rozloučenou s ostatními, jsem zcela na závěr připravil výběr postů, které osobně – subjektivně – pokládám za nejzdařilejší.

2008:

2009:

2010:

2011:

2012:

2013:

2014:

A ovšem také seriál o Arduinu a o Konservativní straně!

2 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 6810

Tykáme si a oslovujeme se soudruhu, vzpomněli si v Kauflandu a nařídili, jak píše Svobodná kultura, že si zaměstnanci budou povinně tykat. To je vpravdě kuriosní praxe, protože tykání je tradičně zdůrazněním rovnosti, často rovnosti v privilegiích (tykání mezi policisty – jak jsem kdysi na místě ne úplně příhodném glosoval a byl poté málem insultován, policisté si ve služebním styku tykají a oslovují se vole), ne v businessu, kde jde obvykle naopak o zdůraznění hierarchie a nerovnosti v úspěchu.

Jak víme ze Švejka, tykalo si rakouské důstojnictvo i mužstvo – arci pouze mezi sebou, nikoli navzájem, tam bylo tykání vyloučeno. Ale pozor, pouze v němčině. Na jednom místě onoho díla proto čteme Sie verfluchter Hund, Sie schäbiges Wesen, Sie unglückliches Mistvieh, ty kluku socialistická! – ano, český jazyk nebyl pouze komunikačním prostředkem, ale jeho použití mluvčího sociálně zařazovalo a vytvářelo shora vysvětlený pocit sounáležitosti a rovnosti, tedy tato věta není nesmyslná; v tomto kontextu je např. správným překladem Sie Idiot! – Ty idiote!.

Je zvláštní, že tento pocit sounáležitosti není navozován automaticky, např. potká-li policista v uniformě jiného policistu v uniformě, je tykání téměř samozřejmostí (ledaže by tomu bránil příliš velký věkový nebo hodnostní rozdíl), kdežto u železničářů nebo hasičů to není zdaleka obvyklé. A už vůbec si automaticky netykají lékaři, právníci, inženýři nebo úředníci.

Nejjednodušší to mají Angličané a Američané, protože ti tykají pouze Bohu, naopak u Poláků jsou pravidla pro volbu tykání nebo vykání ještě složitější než v češtině.

S tím se pojí další otázka, používání akademických titulů. Vždy jsem zastával zásadu, že člověk, který si dává říkat doktore nebo inženýre, má vážný problém se sebehodnocením, jež si tímto způsobem přifukuje, a to nemluvím o lidech, kteří se nechávají oslovovat pane bakaláři, případně pane diplomovaný specialisto. Musí-li někdo zdůrazňovat, že není nějaký blbec, ale příkladmo magistr umění, a tímto způsobem se představuje dokonce i do telefonu, vždy si říkám, že měl asi těžké dětství, a snažím se s ním jednat dle možností vlídně.

O stupeň dál jdou ti, kteří k akademickému titulu neustále přistrkávají svůj titul učitelský, případně své jméno vybavují jinou irelevantní ambaláží. Asi nejdál zašel v tomto směru bývalý soudruh vojenský prokurátor, nyní soudce Ústavního soudu, který se neváhá nechat uvádět jako prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof. K tomu asi není co dodat; že se jedná o pitomce, je tak každému zřejmo již ze jména a není třeba v tomto směru provádět další zkoumání.

V tomto ohledu jsou zajímavé i hřbitovy, kde je rovněž potřebné zdůraznit, že v hrobě leží vzdělaná mrtvola. Titul Dr. je tam běžný, ale viděl jsem i provedení s titulem před i za. Ještě že kameníci jsou placeni od písmene, na rozdíl – příkladmo – od grafiků navrhujících visitky.

Čímž jsme se od obchodního řetězce dostali někam úplně jinam, tedy zpět ke Kauflandu a jeho korporátní kultuře. Jakkoli mám rád dobu, kdy si lidé prokazovali úctu neustálým zdůrazňováním sociálního statusu osloveného a kdy si nový pršiplášť nekoupil jen tak někdo, ale pan lékárník nebo paní nadlesní, jest mi přece jen bližší model angloamerický, ve kterém jsou lidé k sobě zdvořilí, ale tituly používají jen velmi střídmě a v prostředí, kde se to hodí. Nápad hromadného tykání jde arci daleko dál a činí z každého zaměstnance spíše než příslušníka jednoho velkého teamu člověka rovného ve vlastní bezmoci. Nechme proto tykání těm, kterým sluší: komunistům a policistům.

49 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 9951