Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

– Haló, slyšíme se? To je pan Polák? Pane Poláku, já jsem z Oddělení nespolupracujících klientů vašeho kabelového operátora a mám tady hlášení o konsumaci reklamy za poslední měsíc. Vy máte pětičlennou rodinu, je to tak, viďte? Podle údajů z infračerveného čidla ve vašem televisoru jste ale od prvního května zkonsumovali pouze 130 minut reklamního času na osobu, a přitom obsahu tady máte skoro 80 hodin. A ještě k tomu jste měli během komerčních vstupů celých 116 minut ztlumený zvuk! Uvědomujete si, pane Poláku, že takhle by to dál nešlo? Vždyť vy jste něco jako černí pasažeri! To se nestydíte před svými dětmi, takhle z nich chcete vychovat řádné občany? Vždyť si uvědomte, pane Poláku, že všechny ty pořady, které takto bez reklamy sledujete, musí někdo vyrobit, musí se zaplatit moderátoři, herci, výprava… A co teprve zahraniční seriály nebo sportovní přenosy, máte vy vůbec představu, kolik nás to stojí? A když si budete reklamu nezodpovědně vypínat nebo odcházet z místnosti, budou na vás doplácet ostatní klienti, kteří naše reklamní vložky poctivě konsumují. Podívejte se, my máme pochopení, ještě to s vámi zkusíme a zatím vám dokonce ani nezvýšíme měsíční paušál, ale musíte se zlepšit. Zítra mezi devátou a desátou k vám přijde technik a nalepí vám na obrazovku proužek s upozorněním, jak se má klient naší kabelové společnosti chovat: snad vám to pomůže, abyste si uvědomili, jaké jsou vaše morální povinnosti. Takže zítra od devíti do deseti ať je někdo doma, prozatím vám přeji příjemný den!

(Podobnost s chováním serveru Root.cz, který před několika týdny umístil do spodní části výrazně barevnou obtěžovací lištu, která se zobrazí všem návštěvníkům stránky ze zapnutým blokováním reklamy, není čistě náhodná.)

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3186

Jsou filmy, které si rok co rok nejméně jednou, ale spíše dvakrát pouštím, nacházeje v nich znovu a znovu nebývalé zalíbení a objevuje začasté něco, čeho jsem si dotud nepovšiml. Jedním z takových děl je překvapivě i film spektakulárně, jásavě blbý: Akce v Istanbulu (1975), skvělé antidotum pro každého, kdo by snad na chvíli zatoužil po návratu starých časů.

Tato bondovka pro československého diváka vychází z knihy Ivana Gariše, vlastním jménem Antonína Prchala, rozvědčíka a pozdějšího estebáka, který se na pensi začal věnovat psaní, a jeho knižní předlohu ztvárnili dva filmoví umělci, kteří v oné době patřili k tomu vůbec nejhoršímu, co na Barrandově působilo: scenarista Zbyněk Brynych a režiser Vladimír Čech. Výsledkem je ovšem klenot nebývalého lesku, který rozhodně doporučuji ke zhlédnutí každému vnímavému divákovi.

Ideologickým zadáním bylo vytvořit psychologický příběh, jímž bude zdůrazněn rozdíl mezi hrubými, bezcharakterními a cituprostými agenty západních zpravodajských služeb a agenty-nelegály komunistickými, což měly být osobnosti jemné, vzdělané, citlivé a vůbec okouzlující, přestože jejich služba je nelehká, ba plná strázně a strádání: jak by ne, když musejí trávit roky života ve strachu z prozrazení, nadto v odpudivém prostředí kapitalistické ciziny!

Herci, jakkoli se byli snažili, něco tak bizarního zahrát nedokázali, a tak vznikl útvar nezamýšlené parodie, usvědčující régime, který si dílo objednal, z naprostého morálního krachu.

Děj se odehrává převážně v Západním Berlíně, kde komunistický nelegál (Radovan Lukavský) zmaří plán zákeřné CIA na únos československého vědce, který cestuje přes Istanbul na kongres kamsi na Blízký Východ. Na Západní Berlín bylo arci vyčleněno jen minimální množství valut, proto se ve filmu neustále opakují sekvence zabírající Kurfürstendamm a nejbližší okolí, a Istanbul, na který nezbyly valuty žádné, hraje tak, že filmaři do snímku zařadili dva záběry z jakéhosi cestopisného dokumentu, podle vzhledu automobilů v ulicích soudě asi tak patnáct let starého, natočeného navíc na úplně jiný filmový materiál (tedy přesně ta methoda, kterou parodovali Svěrák se Smoljakem v Trháku – viz scena se strašidly v lese).

Druhého československého agenta, přesněji agentku, hraje krásná Ida Rapaičová, ovšem její role by nemohla být uhozenější: jak superrafinovaně unikne německé sledce prostě jen tím, že zaparkuje automobil, nastoupí do U-Bahnu, na druhé straně vystoupí, vrátí se a odjede, načež jí její pronásledovatelé vysloví poklonu, to je prostě filmová klasika.

Tito dva hlavní hrdinové spolu během filmu neustále vedou duchaplné dialogy: Lukavský si stýská, jak těžké je žít v té zlé cizině, a Rapaičová jej utěšuje, že její osud není o nic lehčí.

Ovšem korunou jsou agenti CIA. Zatímco pracovník západoněmecké služby (Ota Ševčík) je ještě jakž-tak uvěřitelný, muži CIA jsou gauneři každým coulem, ukázkoví záporňáci, jakých není v dějinách kinematografie mnoho. Někteří (Martin Růžek) jsou jen hloupí, v jiných, již v hierarchii služby stojí o stupeň níž, se mísí hloupost s hrubostí (Jindřich Narenta), a kategorii pro sebe tvoří americký muž na hrubou práci, jehož nezapomenutelně vystřihl František Peterka. Zvláštní místo patří pak starému anglickému špionovi, v podání Eduarda Cupáka, který se na stará kolena udělal pro sebe (ne, nesmějte se, opravdu, tak se to tam výslovně říká!) a pracuje teď jako nájemný špion pro každého, kdo mu zaplatí.

Prostředí Západního Berlína je přirozeně dekadentní, podobně jako v Třiceti případech majora Zemana nechybí stripteasový bar (Juditu Čeřovskou s nezapomenutelnou Wirf ab das Faltenkleid vystřídala arci anglicky pějící venezuelská interpretka a svlékání jen jako skutečná tvrdá akce).

Nebudu pokračovat, v tom filmu je tolik diváckých atrakcí, že bych stejně všechny nedokázal vyjmenovat; budete-li mít možnost, rozhodně se na Akci v Istanbulu podívejte.

5 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 3099

Před více než dvěma měsíci jsem na tomto blogu napsal, že Krym bude připojen k Rusku, aniž by to vyvolalo podstatnější odpor západních zemí, a že na zbytek Ukrajiny si Putin počká, protože má dost času. Prvé se událo, druhé se děje právě teď.

Otázkou, která přichází na pořad dne, je, co bude dál, tedy co se stane, až bude odpor majdanovců zlomen a Ukrajina pevně včleněna do ruské velmocenské sfery, nikoli jako cordon sanitaire, jak předpovídal Miroslav Macek, nýbrž jako nezdárný syn, který se vrátil z vandru domů. Dobrá desítka zemí, bývalých sovětských satelitů, se tím dostane do posice primárních terčů ruské expanse a stane před rozhodováním, jak se v tomto intensivním mocenském poli zachovat.

Nemá smyslu si nalhávat, že pětadvacet let života vně ruského područí přineslo mnohým Východoevropanům vystřízlivění z někdejších západnických snů. Ruský model vlády, kdy silný putinský stát zajišťuje občanům, či spíše znovu už jen obyvatelům, minimální životní komfort za cenu více či méně drastického omezení jejich veřejných práv, tedy Sovětský svaz verse 2.0 (nebo, chcete-li, carská říše verse 3), odpovídá východoevropských schematům politického života lépe než model chaosu, nejistoty a otravné plurality.

V novém imperiu nebude nikdy hlavním thematem dne zpráva o zpěvákovi nebo zpěvačce nejasného pohlaví, protože transsexualita, jako mnoho jiného z hájemství shora zmíněné zneklidňující nejistoty, bude pro medialní prostituty a prostitutky moci opět tabu. Obyvatelstvu bude znovu dopřán klid na práci.

V České republice, která je Moskvou jistě posuzována jako snadný cíl další expanse, lze očekávat vlnu sentimentalisace politiky, jež je průvodním znakem všech přelomových období (jak jsme o tom psali posledně), avšak to bude pouhou koloraturou na pozadí základního štěpení, k němuž došlo již v polovině 90. let a které se od té doby vyvíjí pohříchu jednostranným způsobem: mění se lidé, mění se programy, ale message je jedna a ta samá: zachovejte nám vnějškovou formu liberální demokracie a některé základní svobody – téměř nikdo si už dnes nepřeje index proskribovaných autorů nebo výjezdní doložky –, avšak z hlediska uspořádání veřejných věcí chceme silný stát, který bude efektivně suplovat to, co v západním modelu společenského uspořádání zajišťují – a co zde zajistit nedokážou – samoregulační mechanismy.

Česká republika, tato druhdy západní a na německý kulturní okruh orientovaná země (třebaže, nepopírejme, v západních hodnotách zakotvená než mělce), vykročí opět východním směrem, a pokud se tato nová revoluce podaří, budeme – stejně jako dnes Rusové – zanedlouho hodnotit období počínající Listopadem 1989 jako dějinnou chybu.

A jaká budou lákadla, na něž český člověk uslyší? Určitě velký ruský trh, který na rozdíl od toho západoevropského nevyžaduje nekompromisní kvalitu – s Ruskem se nám nikdy nestane, aby tamní podnikatelé stavěli v této zemi montovny a sklady, dávajíce nám tak nepokrytě najevo, co si o nás a našich zlatých rukách myslí –, levná ropa a atomovým arsenálem podepřená ochrana před každým, kdo by se pokoušel nás z této trajektorie vytrhnout.

50 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 6564

Na soudruhy z NDR jsem si vzpomněl, když jsem se do svého emulátoru, kterémuž je jinak věnována pozornost na mém třetím blogu, rozhodl přidat čítač/měřič frekvence, a sáhl po východoněmeckém stolním modelu, s nímž jsem v 80. letech skutečně pracoval (jak bude vypadat v emulátoru, lze nazřít z ilustrace, jak vypadal ve skutečnosti, můžete nalézt na mnoha místech na webu).

Byl to přístroj neambiciosní, nenáročný, ale celkem spolehlivý a přesný. Jedna věc je na něm arci zajímavá, a to je indikační prvek stavu hradla. Úmyslně nepíšu LED-ka, protože LED to nebyla. Soudruzi z NDR, aby ušetřili jednu součástku, sestavili sedmimístný display ze čtyř dvojitých elementů a první zleva zakryli maskou tak, že z něj byl vidět pouze malý čtvereček (pro přesnost dodejme, že toto místo bylo osazeno klasickým multimetrovým elementem s jedničkou a znaménkem +/-). Podobně postupovali u stolního multimetru, kde zakryli naopak poslední místo, jehož desetinnou tečku použili pro indikaci POWER ON.

Řešení sice funkční, ale brutálně, frapantně nesystémové a řekněme si upřímně, vidět ho na přístroji renomované značky ze Západu, pomysleli bychom si, že ten Fluke/Tektronix musí být v pořádné krisi, že takhle šetří, a pokud bychom měli v portfoliu nějaké jeho akcie, urychleně bychom se jich hleděli zbavit.

Tato zvláštní schopnost nepatřičně improvisovat provázela východoněmeckou techniku po celou dobu existence dvou německých států. Vezměme automobilový průmysl. Wartburg: automobil s dvojtaktním motorem a lichým počtem válců, když všude jinde byl pro tuto třídu standardem čtyřtaktní čtyřválec, a Trabant, to je vozidlo po technické stránce z úplně jiné planety. Pokud zůstaneme v oblasti elektroniky a elektronických přístrojů, východní Němci byli sice z celého bloku ruských satelitů nejdál, dokázali např. pracovat s kvalitními plasty tam, kde československý průmysl horko-těžko laboroval s polyurethanem, ale mnohé jejich konstrukce vzbuzovaly rozpaky a končívaly tak jako ony trabanty, v museu kuriosit.

Co stojí za pozornost, je porovnat tyto německé výrobky s československými. U těch byla charakteristickým poznávacím znakem nikoli improvisace – byť ani o tu nebývala nouze –, ale technologická imitace západních vzorů, potěmkinovitost. Českoslovenští konstruktéři a technologové stavěli pro veletrh, pro oko koncernových ředitelů, ministrů a jiných papalášů. Tam jejich výrobky fungovaly a zdály se být znamenité. Méně již fungovaly v praktickém nasazení, kde se jejich, dnešním jazykem bychom řekli, nadupanost ukázala jednoznačnou slabinou. Régime se rozkládal a bylo to znát i na jeho produktech.

A tak, po převratu, skončily prakticky všechny konstrukce ze 70. a 80. let v propadlišti dějin, a jejich tvůrci, často špičkoví odborníci a technici, se šli živit – vybavivše se honosnými tituly dealerů a exklusivních distributorů – jako přeprodejci západních technologií, tedy do posic, které jinde zastávají lidé s odborností o dvě patra nižší.

Stejně arci dopadli i soudruzi z NDR: i v této oblasti se ukázalo, že komunismus se svými principy kádrové práce je takový společenský Černobyl, schopný učinit do 20 let z relativně prosperující ekonomiky technologickou měsíční krajinu, již, jak se v této zemi prokázalo v posledním desetiletí, už není schopna resuscitovat ani možnost nerušené tržní a demokratické existence.

Jízdenka do komunismu je one-way ticket.

6 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3870

Můj nový blog Retro je v provozu: nemyslím ovšem, že byste na něm našli něco zajímavého, je to niche pro lidi opravdu zvláštního ražení (což arci neznamená, že byste tam nemohli nahlédnout např. čistě ze zájmu o grafické provedení…; skromně dodávám, že je ze všech tří mých blogů nejzdařilejší).

Aktualisováno.

2 komentáře
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 2848