Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Nejsem nijak výrazným nostalgikem a retro-mániemi většinou netrpím, přesto jsem se dal na Facebooku zviklat Vítem Zvánovcem a vida, jak jiní propadají počítačové retrovlně, podlehl jsem vábení a rozhodl se přispět svými pár bity do díla, když pro nic jiného, tak – řekněme – ze studijních důvodů.

Rozhodnuto, budu tedy emulovat… Což o to, emulovat se dá leccos a lecjak. S rostoucím výkonem procesorů roste obliba emulátorů starších a museálních zařízení fungujících přímo v prohlížeči a psaných v JavaScriptu. Takto se podařilo naemulovat mj. Linux a emulátory spekter a prvních PC s MS-DOSem jsou běžnou věcí.

To pokládám za určitý paradox, protože účelem JavaScriptu rozhodně nemá být dodat uživateli prohlížeče software. K tomu měla být primárně určená Java a javové applety, jenže té jako kdyby dnes už nikdo nevěřil a – další paradox – Java se používá nejvíc tam, kde existuje fixní API a kde by bylo výhodnější psát v C/C++, protože procesorového výkonu rozhodně není nazbyt, tedy v Androidu. Trochu mi to připadá, jako kdybychom výpočty pro předpověď počasí zadávali superpočítači v makrech tabulkového procesoru a rodinný rozpočet počítali v assembleru…

Rozhodl jsem se proto, že budu kanonický a programovat budu v Javě.

Druhou otázkou bylo, který osmibitový počítač zvolit. Zalovil jsem v paměti. První počítač jsem si koupil v r. 1991 a bylo to už PC, tehdy s procesorem 386SX na 16 MHz a jedním megabytem paměti; vlastníkem osmibitového počítače jsem nikdy nebyl. Z osmibitů jsem intimně poznal několik strojů: o panictví jsem přišel cca v r. 1983 na Video Genie System (klonu TRS-80), později jsem používal československé výrobky SP-830 (?), PMD-85 a IQ-150/151, a jako poslední osmibit jsem měl jakýsi polský stroj s CP/M. Z něj jsem přešel na PC kompatibilní monstrum Tesla PP-06, což byl pozoruhodný výtvor československé improvisační školy: protože např. nebyly k mání procesory Intel 8088, pépéčko používalo 8086 (takže bylo vlastně rychlejší než na stejné frekvenci taktované IBM PC). A, překvapivě, ač to bylo obrovské a vážilo to snad metrák, jako jediný počítač, se kterým jsem do té doby přišel do styku, měl jakž-takž vyřešené chlazení a nepřehříval se.

Retrovášeň jsem se rozhodl ukojit pomocí PMD-85, což byl počítač, který mne svou notorickou nespolehlivostí a frapantně chybným návrhem přivedl k hardwaru: tyto počítače bylo nutné nejen opravovat, ale uživatel je musel i nejrůznějšími způsoby modovat, aby vykompensoval konstrukční vady.

Tedy dobrá, javový emulátor PMD-85, vzhůru do díla.

Začal jsem emulací procesoru. Péemdéčko běží na procesoru 8080A, tzn. na tom nejjednodušším, co se dá emulovat: emulace byla hotová za večer, a druhý den mi virtuální procesor prošel testem 8080/8085 CPU Excerciser (Sunhillow), který kontroluje i všechny idiosynkratické hodnoty flagů.

Emulátor CPU jsem si napsal nejprve v C, pak jsem ho ze zvědavosti přepsal do Pythonu a nakonec do Javy, dosti nezpůsobně u toho kleje, maskuje a castuje, proklínaje společnost Sun za to, že neimplementovala unsigned typy (Microsoft tuto chybu, tuším, v C# nezopakoval).

Překvapilo mě, jak je Java proti C pomalá. Na svém nikoli špičkovém počítači (optimalisovaném na tichost provozu, nikoli na procesorový výkon) mi celý Sunhillow test v C trvá 18 sekund, kdežto v Javě to samé zabere 9 minut. Buď neumím v Javě dobře a efektivně programovat, anebo jsou propagační řeči P.R.-manů Oraclu o tom, jak se Java blíží rychlostí k C/C++, od reality stále na hony vzdáleny. V Pythonu, podle očekávání, trval test přes hodinu, ale jeho doménou podobné výpočty nejsou (ano, přiznávám, přesto mne to jako zamilovaného pythonistu poněkud ranilo, dva řády je prostě moc…).

Zbývá maličkost, implementovat hardware počítače, což by neměla být s ohledem na jeho jednoduchost práce na příliš dlouhou dobu. Výstup na display a emulace magnetofonu jsou jasné, pro vstup chci použít nezávisle myšovatelnou javovou klávesničku, jejíž grafický návrh má arci, jak patrno, k dokonalosti dosud daleko.

Jsem tedy zvědav, co nakonec vytvořím. Za dosud nejlepší pokládám emulátor slovenského RM-Teamu, uvidíme, jak se s tímto benchmarkem poperu; o výsledku budu samozřejmě na tomto místě informovat.

22 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2970

Tak jsem byl omilostněn. Nikoli presidentem republiky, nýbrž správci české Wikipedie, kteří usoudili, že když jsem se více než pět let choval vzorně, tzn. na Wikipedii nic nepsal, mohou mi odpustit zbytek doživotního trestu zákazu ony správce kritisovat.

Že jsem byl v trestu, jsem upřímně řečeno mezitím úplně zapomněl, a s českou Wikipedií pracuji zhruba tak desetkrát méně než s anglickou a německou, které jsou pro mne nejdůležitějšími informačními zdroji. Že má nízkou, či spíš ubohou úroveň, je factum, nad kterým jen krčím rameny: jakou si ji udělali, takovou ji mají, a nám ostatním nelze než se za ni příležitostně zastydět.

Wikipedie v české podobě je spíše polem pro bádání sociologa nebo kulturního anthropologa. Co se tam odehrávalo, je neskutečné, a lidi vystupující jako Beren, Vrba a další právem pokládám za ty nejpodlejší a nejzákeřnější osoby, s nimiž jsem se kdy na Internetu setkal. Místo práce ve prospěch projektu encyklopedie veškeré své úsilí zaměřili na posilování své moci, a vytvořili tak místo místa ke kritickému vytváření společného díla prostředí strachu a nenávisti, to vše arci s neobyčejnou dávkou pokrytectví.

Příkladmo tresty: ty se na Wikipedii nazývají opatření a mají editory-wikipedisty vychovávat, tak aby byli poslušnými poddanými svých správců, již, ač sami vzděláním a schopnostmi vesměs nesahají kvalitním editorům, které nenávidí a šikanují, po kotníky, pokládají se za vrchol stvoření, crème de la crème českého – ne-li přímo globálního – internetu.

Člověku vytanou na mysli sceny z Goldingova románu Lord of the Flies, vynikajícího díla, v němž se autor zabývá otázkou, jak dlouho přetrvá civilisace mezi dospívajícími chlapci, kteří jsou, vyjádříme-li to brutálněji, psychologicky stále ještě jen na půl cestě mezi zvířetem a člověkem, a nechá je proto fiktivně samy sobě napospas na pustém ostrově. Zatímco Jules Verne ve Dvou rocích prázdnin nemá s tímto aspektem lidské psychologie problém, William Golding dospívá k závěru, že výsledkem takové isolace nedospělých osobností bude relativně velmi rychlý odklon od civilisačních návyků, tedy že civilisace je umělým a psychice člověka se příčícím konstruktem, který z jedince, jenž přestane být civilisací korigován, rychle odpadne (na podobné thema natočil režiser Jan Schmidt film Konec srpna v hotelu Ozon, pokud ho neznáte, mohu rovněž doporučit).

Snad se jednou najde někdo, kdo českou Wikipedii sub specie těchto úvah probádá, a kdo bude schopen vysvětlit, proč anglická a německá (ale např. také ruská nebo polská) Wikipedie podobnými výstřelky správců až na výjimky netrpí.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2830

Miluji architekturu, protože architektura nedokáže lhát, je schopna se nejvýš přetvařovat. O době, ve které vznikla, a o lidech, jimiž a pro něž byla postavena, nám architektura přináší jedno z nejauthentičtějších a nejpřesnějších svědectví, jaká jsou nám k disposici. Ovšem, i některé budovy z naší doby přežijí a budou jednou památkově chráněny, vypovídajíce našim potomkům, jací jsme byli – a ani na chvíli nepochybujme o tom, že to budou příkladmo stavby podnikatelského baroka nebo satelitní městečka, neboť práva těmi je naše doba nejvíce charakterisována a jimi je výjimečná.

Rád si čtu v knize architektury. Procházím se vilovými čtvrtěmi i ulicemi mezi bloky prvorepublikových nájemních domů, a obdivuji mistrovství starých architektů a jejich smysl pro esthetiku jednoduchých geometrických tvarů, risalitů, říms, oken a střešních štítů. Průčelí domu, to je hotové malířské plátno!

Vezměme nárožní dům v Ostravě na ulici 28. října, kde dnes sídlí dopravní podnik. Až na drobnou úlitbu stavebníkovi v podobě hlavy medusy nad vchodem do residenčního traktu je výsledek dokonalý. Existují arci i odstrašující příklady, jak s plátnem naložit, třeba tato vilka v Kolíně: z geometrických tvarů tam chybí snad jen Möbiova páska. Některé prvky, kupř. třídílné okno v přízemí, nejsou samy o sobě architektonicky špatné, ale výsledné spojení je strašidelné. Nebo tato věc, kterou jsem kdysi objevil v pražské Troji. Chaloupko, kdo v tobě přebývá? Radši ani nechtějme vědět… A na Žižkově na Parukářce máme ukázkový příklad kombinace neslučitelných funkcí: v přízemí toalety přilehlé restaurace, v prvním patře vyhlídková terasa. I to je architektura, jejímž prostřednictvím město se svými obyvateli a návštěvníky komunikuje.

Architektura je i výjimečnou příležitostí porovnat se s předky takříkajíc v téže disciplině: létáme na Měsíc, máme fantasticky výkonné počítače a mobilní telefony, umíme přečíst lidský genom, ale zatímco po primitivních obyvatelích této planety, žijících na území našeho státu v dávných dobách, zbylo toto, my zanecháváme svým potomkům tohle.

Psát chci arci o jiné stavbě, o budově sokolovny v Bakově nad Jizerou. Projekt místního rodáka Josefa Studničného dokončený v r. 1926 říká o organisaci, pro niž byl postaven, víc než police knih: ta sokolovna není ničím jiným než sakrální stavbou, chrámem, se vstupním portálem a s věží zakončenou plastikou ptáka, jenž nikoli náhodou připomíná křesťanský kříž s postavou umučeného Ježíše Krista – krucifix. Přesně tak to je: naši předci, propadnuvše národnímu ideálu, odvrhli křesťanství a na jeho místo postavili službu národu, denominační sokolismus.

Rovněž tak není náhoda, že konkurenční tělovýchovné jednoty provozované pod záštitou katholické církve, Orel, mají své orlovny sice rovněž honosné, ale visuálně jsou to pouhé tělocvičny. A také je zřejmé, proč si Sokol s Nesokolem nikdy neporozumí, ledaže by druhý pochopil, že sokolství není láska k tělovýchově spojená s láskou k vlasti, ale jeho podstata je transcendentální, tedy že sokolské hnutí je od základu koncipováno jako surogát náboženské víry.

Je dobré dívat se kolem sebe, a snažit se rozumět tomu, co vidíme, majíce přitom na paměti, že důležité věci o této zemi a její historii jsou často zapsány jazykem architektury.

Aktualisováno.
S odstupem jsem změnil názor na vilku v Kolíně: její až hundertwasserovská rozrůzněnost je zjevně záměrem, nikoli projevem tvůrčího neumětelství, a podobně jako si člověk může zvyknout na svéráznou orthografii Oprásků, která je stylotvorná, lze si zvyknout si i na toto dílo.

38 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5689

Zvěsti o tom, že ministerstvo spravedlnosti hodlá opustit systém formulářů ZFO (o němž jsem měl vždy za to, že jde o pomstu svazarmovců 602 za příliš vysoký úplatek za získání státní zakázky) a přejít na formuláře inteligentní, jsem přijímal s nelíčenou hrůzou, představiv si, co asi dokáže neschopný český úředník ve spolupráci s neschopným českým programátorem pod takovým termínem vytvořit.

Nemýlil jsem se, ba má očekávaní za realitou ještě zaostala.

První pokus o generaci registrační dokumentace pro zápis Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku skončil ve fasi náhledu. Už z něj bylo zřejmé, že něco není v pořádku: na str. 6 se objevila v poli adresy bydliště Jana Šinágla varující hodnota null, což v Javě vždy věstí problémy, a neméně ominosní byla nula v poli vymazávaného počtu členů statutárního orgánu.

Moje obavy se ukázaly důvodnými: všechny další pokusy o práci s formulářem skončily interní chybou, jejíž kod ve formě UUID je mi vpravdě užitečný. Nepomůže ani návratový kod, který má uživateli umožnit v rozepsaném formuláři pokračovat: výsledek je stejný, s formulářem se nedá dál pracovat, všechny pokusy končí interní chybou systému. A snaha opatřit si telefonickou podporu na hotline vedla toliko k oznámení, že mám čekat, jelikož všichni agenti právě hovoří.

Tolik tedy k ministerstvu spravedlnosti a jeho inteligentním formulářům…

Aktualisováno.
Návratový kod je 0EJY1LD70GCQ, stránka inteligentního formuláře je zde; komu se podaří něco s formulářem udělat, aniž by se dostal k interní chybě, obdrží odměnu ve formě pochvalné zmínky na tomto blogu.

Aktualisováno.
Podlehl jsem nátlaku malomyslníků mezi svými čtenáři, formulář zahodil a vše vyplnil znovu, a hle, podařilo se.

16 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3923

Britské listy upozornily na zprávu tiskové agentury Interfax, že po teroristických útocích ve Volgogradu policie zadržela 700 osob a prohledala kolem 6 000 objektů, včetně 2 500 obytných domů, se zvláštním zaměřením na půdy a sklepy. Existují státy, kde musí každou domovní prohlídku povolit soud, putinovské Rusko mezi ně arci nepatří.

Otázkou je, nakolik jsme od ruské situace daleko. V této zemi se pravidelně suspenduje demokracie, kdykoli se stane něco mimořádného, to jsme poznali při návštěvách amerických presidentů i po úmrtí Václava Havla. Kdyby došlo k teroristickému činu obdobného rozsahu, umím si, bohužel, až příliš dobře představit, jak by hrdinná policie, s mohutnou mediální podporou a aplausem, vyložila svá oprávnění ze zákona o policii i krisového zákona široce a provedla to samé, co ta Putinova.

Mýlím-li se, sem s argumenty!

37 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2500