Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Další vynikající diskusi na thema česko-německých vztahů připravil Debatní klub:

O Mnichovské dohodě a o okolnostech vzniku 2. světové války přišel s historikem Tomášem Krystlíkem diskutovat Pavel Letko. Vzhledem ke své spíše, abychom tak řekli, křehčí intelektuální konstituci mu byl než sparring partnerem, avšak kvalitě pořadu to překvapivě neuškodilo: k naplnění skutkové podstaty přečinu popírání nacistických zločinů v něm došlo hned několika výroky, proto doporučujeme debatu zhlédnout urychleně, než orgány činné v trestním řízení napíší Gůglovi o její stažení.

K obsahu debaty si nemohu odpustit kritickou poznámku: Není pravda, že by komunismus, resp. marxismus leninsko-stalinského typu, byl internacionalistický, taková byla toliko jeho vývozní varianta. Ruský komunismus byl v krajní míře nacionalistický, o čemž svědčí např. i to, že válka proti Německu byla komunisty presentována jako Великая Отечественная война a v nejslavnější ruské válečné písni se zpívá, že идет война народная – священная война. Nacionalistické motivy byly oficiálně zapovězeny pouze zahraničním komunistickým stranám, které měly vyznávat thesi primátu sovětského člověka (jímž se arci může stát i cizinec, bude-li dostatečně uvědomělý), avšak o heresi se dá stěží hovořit, jestliže šlo o jev a taktiku tak všeobecnou a vposledku i účinnou.

82 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 7643

V době příhodně mediálně skoupé, po kontroversi ohledně maffersdorfského rodáka Ferdinanda Porsche, kterýžto by podle jedněch měl, podle jiných neměl být v onom místě vyznamenán pamětní deskou, zdá se vypukat skandál další, týkající se osoby zaručeně ethnicky nezávadné, Bohumila Hrabala. Ten druhdy vystudoval nymburské gymnasion, a jelikož se blíží sté výročí jeho narození, vznikl nápad ono po literátu pojmenovat. Osnovatelé záměru však tvrdě narazili u části místní populace: ježto Hrabal nebyl vzorným studentem a jeho život byl vůbec notně nepříkladný, takovou poctu si nejslavnější český spisovatel 20. století nezaslouží. Nepomohly poukazy na to, že Hrabal snad přece jen nebyl takový trouba, když později vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr., což by jej mohlo v očích průměrného občana částečně rehabilitovat: gymnasion v královském městě Nymburce se prostě podle takového budižkničemy jmenovat nemůže.

Bohumil Hrabal znal dobře své Čechy, a k instalaci pamětní desky v místě zbourané ulice Na hrázi v Praze-Libni, kde dlouhou dobu žil, se vyjádřil pamětihodnými slovy Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čurají psi. Nežil tak, aby se mohl stát vzorem, zato napsal několik knih, které si každý vzdělaný Čech ve dvaceti letech přečte a po zbytek života o nich přemýšlí, protože se v nich dotkl těch vůbec nejdůležitějších otázek lidského bytí, a o českém národě se vyslovil s takovou příkrostí, že aby mohl být vůbec jeho průměrným příslušníkem recipován, bylo nutné jeho dílo poupravit a proměnit je na cosi bytostně jiného, česky milého, vlídného a až televisně laskavého, čehož se – arci kongeniálně – ujal režisér Jiří Menzel (který jistě po své smrti s přejmenováním čehokoli po své osobě potíže mít nebude). Mimochodem, pokládám za symptomatické, že Češi Hrabalovu trpkou ironii nepochopili a vyloživše si ji explicitně, desku v oné snížené výšce mu skutečně odhalili.

Důvody, proč by neměl být oceněn Porsche, jsou poněkud jiné, a největším škraloupem na jeho životě je, že nebyl Čech (ovšemže byl Čech, ale to Čechovi nevysvětlíte…). I při podlehnutí totalitní ideologii se s oblibou rozlišuje: co dovoleno našinci, je u cizince těžkým prohřeškem, který nevykoupíš ani světovým věhlasem. O členství v KSČ se u českých velikánů většinou ani nemluví, a když, tak s chápavým podotknutím, že taková byla doba – a zkrátka se to muselo. Cizinec, aby byl oceněn, musí buď Čechy zvláště vyzdvihnout (Meine Prager verstehen mich! – arci je nejasné, nakolik hudební genius mínil Čechy ethnické, v oné době toliko nascentní, a nakolik německy hovořící obyvatele Prahy), anebo by jimi minimálně neměl být okraden: pamětní deska odsunutci v sobě obsahuje nezanedbatelný prvek přiznání viny, a tu se členství v SS jako zástupný důvod zatracení náramně hodí.

Aktualisováno.
Věrolomní Teutoni na kontroversi promptně zareagovali a odvezli si z Vratislavic/Maffersdorfu zapůjčené automobily. Je to, domnívám se, výchovné: některé věci prostě nelze mít zároveň, kupř. válečného zločince a slavného rodáka v jedné osobě.

247 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10397

Rok od roku stává se obtížnějším vysvětlit těm, kdo onu dobu nezažili, jak bylo za Husáka. Absurdita tehdejší doby, již jsme všichni cítili a která se zejména v posledním desetiletí existence komunistického režimu stávala takřka hmatatelnou, se přetavila v její dnešní nevysvětlitelnost. Není jednoduché postihnout normalisaci po stránce čistě jevové, a srozumitelně artikulovat, co jsme tehdy cítili, je ve vztahu k nepamětníkům téměř nemožné.

Pokusil se o to, arci setrvav víceméně právě jen na oné jevové hladině, na svém blogu Daniel Vávra, a byl usvědčen z řady nepřesností: skutečně, počítače nebyly v 80. letech dostupné jen černým dovozem a v obchodech i v restauracích skutečně byla k dostání coca-cola, třebaže jako luxusní produkt, v ceně nějakých pět korun za čtvrtlitr.

Jevově kombinovala normalisace dva prvky: politicky to byl okupační režim se vším všudy, hospodářsky se jednalo o rozvinutou ekonomiku nedostatku. Pocitově, zejména mezi mladší generací, která se už nedokázala identifikovat s legitimisačními mythy komunismu, dominoval pocit odcizení, tedy pocit ukradli jste nám budoucnost. Ta budoucnost, která byla pro nás připravena a z níž se nezdálo být úniku, leda do emigrace, připadala nám neskutečně odpornou.

Je zajímavé, jak v odporu proti sobě dokázali komunisté sjednotit prakticky všechny mladé lidi. Těm, kteří měli karierní ambice, ať už v jakémkoli oboru, vnutila systém nomenklaturní gerontokracie, průměrným otravovala život všeobecným nedostatkem a aktivitou ideopolicie, jež brutalitou neměla daleko k té dnešní, šlachtovské, a byla zaměřena proti ještě širšímu spektru nežádoucích názorů a proti téměř celé alternativní, tedy nekomunistické kultuře.

Byla to právě ekonomika všeobecného nedostatku, která té době dala tvář. Podle oficiální ideologie měli být elitou národa špičkoví dělníci, např. horníci. Ve skutečnosti jí byli lidé, kteří si zajistili přístup k nedostatkovým komoditám, a ty dokázali směňovat za jiné, stejně nedostatkové, příkladmo řezníci, zelináři, instalatéři, automechanici, lékaři. Roli hrála i schopnost suplovat podomácku ty služby, které buď nebyly nabízeny vůbec anebo jen jako nekvalitní a obtížně dostupné. Bylo to nesmírně neefektivní a důsledkem byl úpadek hospodářství, protože společnost, ve které jeden konstruktér navrhne nekvalitní pračku a dva miliony spotřebitelů si ji pak doma improvisovanými prostředky a ve volném čase opravují, představuje neuvěřitelné plýtvání prostředky. A až komicky nekvalitní bylo vše, od zápalek po letadla.

Průvodním znakem normalisace bylo rovněž všeobecné odduchovnění společenského diskursu. Jeho nejdůležitější kanály ovládali komunisté a ti, majíce svou dobu za vyvrcholení a (šťastný) konec dějin, připouštěli toliko positivní umění, jež samozřejmě žádným uměním být nemohlo, protože podmínkou vzniku uměleckého díla je jeho authentičnost, a ta byla programově – politicky a mocensky – zakazována. Proto je umění 70. a 80. let dvojí: oficiální, gottovské až michalo-davidovské, hloupé, rozjásané, i když formálně poměrně kvalitní a kupodivu též relativně nadčasové, a disidentské, temné, nesrozumitelné a občas až sektářské: jeho dnešní reflexe mezi mladou generací je pěkně zachycena v Hřebejkově filmu U mě dobrý, kde otec, v podání Jiřího Schmitzera, komicky marně usiluje vštípit svému synovi lásku k Plastikům.

Je tohle vysvětlitelné někomu, kdo to nezažil na vlastní kůži? Když nota bene byly ty sociální jistoty, každý měl práci, jistotu slušného důchodu, při troše snahy i právo na vlastní byt?

26 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 3921

Bulvární blog vyžaduje bulvární themata, jinak hrozí, že se bulváruchtiví čtenáři a najmě čtenářky odeberou jinam, kde jejich intelektuální libido ukojí lépe. To je jasné. Ale kde brát, když člověka napadají samé seriosní myšlenky? Aspoň nějaké bulvární zážitky kdybych měl, ale jako naschvál, už několik týdnů nic, vyjma snad pokusu o opravu plynové karmy, jenž arci thematicky spíše než tomuto blogu odpovídá rubrice Pat a Mat opět v plném nasazení.

Něco snad přece. Naučiv se TeX, pojal jsem záměr nahradit letitý hlavičkový papír něčím modernějším, vzdušnějším, elegantnějším. To provést je v TeXu hračka, leč běda, TeX je tak výkonný, že dokáže být svému uživateli prokletím. Dohotoviv návrh, chtěl jsem se přesvědčit, jak by vypadal v jiné barevné kombinaci než oné potenciálně závadové, ve které jsem ho původně vytvořil. Vzal jsem tedy ze stránky Chiraga Mehty seznam pojmenovaných barev a s použitím Pythonu a TeXu si sestavil dokument, zachycující hlavičkový papír v jednotlivých barvách. Samotný pythono-texový úkon zabral pár minut, ale výsledkem je soubor, který má cca 1500 stran a k mému zděšení obsahuje tolik použitelných barevných variant, že už tři hodiny jím listuji a listuji a jako Buridanův osel jsem skončil bez hlavičkového papíru, protože si prostě nejlepší variantu nevyberu.

Jen z první stovky barev se mi líbí: Allports (str. 12), Aluminium (str. 17), Amazon (str. 19), Amber (str. 20), Anzac (str. 29), Apple (str. 33), Astral (str. 52), Astronaut (str. 54), Atoll (str. 58), Azure (str. 68), Barberry (str. 78), Bay of Many (str. 84), Bay Leaf (str. 85), Bermuda Gray (str. 92) a Bilbao (str. 97). A to jsem, prosím, v jedné patnáctině, a jestli jsem neumřel, tak listuji a vybírám dodnes.

Aktualisováno.
Vyřešil jsem to takto.

Aktualisováno.
Oprava: takto. Ale teď už s barvami definitivně končím!

14 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2757

Ne, moji milí, nermuťte se ani nejásejte, anžto se neloučím s vámi, nýbrž rozloučil jsem se s počítačovým programem, který jsem dlouho používal, zvykl si na něj a vposledku si jej i oblíbil: s word procesorem LibreOffice, dříve OpenOffice. Je to pro mne událost tak převratná, že zaslouží několik slov.

První dokument v elektronické spisovně v OpenOffice napsaný pochází z ledna 2007, a celkem jsem jich za necelých sedm let vytvořil více než 2 800, což je, řekl bych, slušná uživatelská zkušenost. Oproti Microsoft Wordu, který jsem užíval do to doby, jsou mé zkušenosti s openofficy takřka bez výjimky kladné. Program dělal vždy přesně to, co jsem po něm požadoval, choval se stabilně a předvídatelně, na rozdíl od Wordu, který pravidelně míval své dny, kdy bych ke komunikaci s ním potřeboval tlumočníka (eventuálně dostatečně pádné kladivo, nejméně desetikilové, programátorský model). V LibreOffice jsou napsána téměř všechna podání, která na tomto blogu průběžně vystavuji, tedy není třeba nic blíže vysvětlovat.

Nyní jsem přece jen LibreOffice opustil a rozhodl se vytvářet veškeré dokumenty v TeXu. Důvody jsou dva: jednak si ušetřím dobré dvě třetiny času, který jsem vždy strávil kopírováním různých údajů a editací rubra, tabulek s přílohami atd., a také mohu výsledek ovlivnit v míře, která byla u LibreOffice nemyslitelná. Hladká sazba vypadá daleko lépe, v rubrice jsem si naprogramoval glue tak, aby se jednotlivé bloky vyrovnaly do estheticky optimálních poloh (a když se rozhodnu, že adresy stáhnu do jednoho řádku, udělám to jediným přepínačem, o zbytek se postará sázecí program), díky používání maker ušetřím čas i s věčným opisováním, příp. kopírováním, obvyklých frasí.

Vezměme jedno z prvních podání, které jsem v TeXu pořídil: žádost o proplacení faktur z prostředků zablokovaných na účtu společnosti guidemedia. Pro vytvoření takového PDF mi nyní stačí napsat v textovém editoru toto – přirozeně ne od nuly, ale editací jiného podání.

Hrubým odhadem mi práce zabere třetinu času než dřív, a výsledek vypadá kvalitněji a profesionálněji.

Naučit se TeX nebylo ovšem záležitostí na jeden večer a jedno přečtení manuálu. Autor programu Donald E. Knuth zjevně vyšel z premisy, že programátor musí při používání jeho produktu trpět, a tak vytvořil systém, který popírá všechny zásady normálního programování: rekurse, kterou programátoři téměř neužívají, protože vědí, že ji lze nahradit efektivnějším cyklickým algorithmem, je v TeXu základní technikou, bez které neobejdete, zvyk upravit zdrojový program pomocí mezer a tabulátorů se můžete rovnou odnaučit, protože každá mezera škodí a nikdy nevíte, kde se s lehkomyslně zapomenutou zpřehledňovací mezerou setkáte, a ladění vašeho programu připomíná cosi z kvantové mechaniky: u složitějších maker každý ladicí tisk téměř s jistotou změní chod laděného programu. Co by se dalo vyřešit jednoduchým regulárním výrazem (např. zjištění, jestli určitý řádek adresy obsahuje kod datové schránky nebo optické přiblížení dvou po sobě následujících lomítek v URL), v TeXu řeší makro se dvěma až třemi lokálními podmakry, s mírou přehlednosti někde na půl cesty mezi digitálním šumem a konfiguračním souborem Sendmailu – nezapomínejme, mezery jsou v kodu zapovězeny…

Abych to zkrátil, učicí křivka programu TeX se mi zprvu jevila připomínat severní stěnu Matterhornu, ale přesto jsem vytrval, přežil a na TeX po cca dvou týdnech zápasu přešel, a tak snad nebudu litovat.

13 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2849