Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Britské listy upozornily na zprávu tiskové agentury Interfax, že po teroristických útocích ve Volgogradu policie zadržela 700 osob a prohledala kolem 6 000 objektů, včetně 2 500 obytných domů, se zvláštním zaměřením na půdy a sklepy. Existují státy, kde musí každou domovní prohlídku povolit soud, putinovské Rusko mezi ně arci nepatří.

Otázkou je, nakolik jsme od ruské situace daleko. V této zemi se pravidelně suspenduje demokracie, kdykoli se stane něco mimořádného, to jsme poznali při návštěvách amerických presidentů i po úmrtí Václava Havla. Kdyby došlo k teroristickému činu obdobného rozsahu, umím si, bohužel, až příliš dobře představit, jak by hrdinná policie, s mohutnou mediální podporou a aplausem, vyložila svá oprávnění ze zákona o policii i krisového zákona široce a provedla to samé, co ta Putinova.

Mýlím-li se, sem s argumenty!

37 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2973

Další vynikající diskusi na thema česko-německých vztahů připravil Debatní klub:

O Mnichovské dohodě a o okolnostech vzniku 2. světové války přišel s historikem Tomášem Krystlíkem diskutovat Pavel Letko. Vzhledem ke své spíše, abychom tak řekli, křehčí intelektuální konstituci mu byl než sparring partnerem, avšak kvalitě pořadu to překvapivě neuškodilo: k naplnění skutkové podstaty přečinu popírání nacistických zločinů v něm došlo hned několika výroky, proto doporučujeme debatu zhlédnout urychleně, než orgány činné v trestním řízení napíší Gůglovi o její stažení.

K obsahu debaty si nemohu odpustit kritickou poznámku: Není pravda, že by komunismus, resp. marxismus leninsko-stalinského typu, byl internacionalistický, taková byla toliko jeho vývozní varianta. Ruský komunismus byl v krajní míře nacionalistický, o čemž svědčí např. i to, že válka proti Německu byla komunisty presentována jako Великая Отечественная война a v nejslavnější ruské válečné písni se zpívá, že идет война народная – священная война. Nacionalistické motivy byly oficiálně zapovězeny pouze zahraničním komunistickým stranám, které měly vyznávat thesi primátu sovětského člověka (jímž se arci může stát i cizinec, bude-li dostatečně uvědomělý), avšak o heresi se dá stěží hovořit, jestliže šlo o jev a taktiku tak všeobecnou a vposledku i účinnou.

82 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 8133

V době příhodně mediálně skoupé, po kontroversi ohledně maffersdorfského rodáka Ferdinanda Porsche, kterýžto by podle jedněch měl, podle jiných neměl být v onom místě vyznamenán pamětní deskou, zdá se vypukat skandál další, týkající se osoby zaručeně ethnicky nezávadné, Bohumila Hrabala. Ten druhdy vystudoval nymburské gymnasion, a jelikož se blíží sté výročí jeho narození, vznikl nápad ono po literátu pojmenovat. Osnovatelé záměru však tvrdě narazili u části místní populace: ježto Hrabal nebyl vzorným studentem a jeho život byl vůbec notně nepříkladný, takovou poctu si nejslavnější český spisovatel 20. století nezaslouží. Nepomohly poukazy na to, že Hrabal snad přece jen nebyl takový trouba, když později vystudoval právnickou fakultu a získal titul JUDr., což by jej mohlo v očích průměrného občana částečně rehabilitovat: gymnasion v královském městě Nymburce se prostě podle takového budižkničemy jmenovat nemůže.

Bohumil Hrabal znal dobře své Čechy, a k instalaci pamětní desky v místě zbourané ulice Na hrázi v Praze-Libni, kde dlouhou dobu žil, se vyjádřil pamětihodnými slovy Já žádnou desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čurají psi. Nežil tak, aby se mohl stát vzorem, zato napsal několik knih, které si každý vzdělaný Čech ve dvaceti letech přečte a po zbytek života o nich přemýšlí, protože se v nich dotkl těch vůbec nejdůležitějších otázek lidského bytí, a o českém národě se vyslovil s takovou příkrostí, že aby mohl být vůbec jeho průměrným příslušníkem recipován, bylo nutné jeho dílo poupravit a proměnit je na cosi bytostně jiného, česky milého, vlídného a až televisně laskavého, čehož se – arci kongeniálně – ujal režisér Jiří Menzel (který jistě po své smrti s přejmenováním čehokoli po své osobě potíže mít nebude). Mimochodem, pokládám za symptomatické, že Češi Hrabalovu trpkou ironii nepochopili a vyloživše si ji explicitně, desku v oné snížené výšce mu skutečně odhalili.

Důvody, proč by neměl být oceněn Porsche, jsou poněkud jiné, a největším škraloupem na jeho životě je, že nebyl Čech (ovšemže byl Čech, ale to Čechovi nevysvětlíte…). I při podlehnutí totalitní ideologii se s oblibou rozlišuje: co dovoleno našinci, je u cizince těžkým prohřeškem, který nevykoupíš ani světovým věhlasem. O členství v KSČ se u českých velikánů většinou ani nemluví, a když, tak s chápavým podotknutím, že taková byla doba – a zkrátka se to muselo. Cizinec, aby byl oceněn, musí buď Čechy zvláště vyzdvihnout (Meine Prager verstehen mich! – arci je nejasné, nakolik hudební genius mínil Čechy ethnické, v oné době toliko nascentní, a nakolik německy hovořící obyvatele Prahy), anebo by jimi minimálně neměl být okraden: pamětní deska odsunutci v sobě obsahuje nezanedbatelný prvek přiznání viny, a tu se členství v SS jako zástupný důvod zatracení náramně hodí.

Aktualisováno.
Věrolomní Teutoni na kontroversi promptně zareagovali a odvezli si z Vratislavic/Maffersdorfu zapůjčené automobily. Je to, domnívám se, výchovné: některé věci prostě nelze mít zároveň, kupř. válečného zločince a slavného rodáka v jedné osobě.

247 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11454

Rok od roku stává se obtížnějším vysvětlit těm, kdo onu dobu nezažili, jak bylo za Husáka. Absurdita tehdejší doby, již jsme všichni cítili a která se zejména v posledním desetiletí existence komunistického režimu stávala takřka hmatatelnou, se přetavila v její dnešní nevysvětlitelnost. Není jednoduché postihnout normalisaci po stránce čistě jevové, a srozumitelně artikulovat, co jsme tehdy cítili, je ve vztahu k nepamětníkům téměř nemožné.

Pokusil se o to, arci setrvav víceméně právě jen na oné jevové hladině, na svém blogu Daniel Vávra, a byl usvědčen z řady nepřesností: skutečně, počítače nebyly v 80. letech dostupné jen černým dovozem a v obchodech i v restauracích skutečně byla k dostání coca-cola, třebaže jako luxusní produkt, v ceně nějakých pět korun za čtvrtlitr.

Jevově kombinovala normalisace dva prvky: politicky to byl okupační režim se vším všudy, hospodářsky se jednalo o rozvinutou ekonomiku nedostatku. Pocitově, zejména mezi mladší generací, která se už nedokázala identifikovat s legitimisačními mythy komunismu, dominoval pocit odcizení, tedy pocit ukradli jste nám budoucnost. Ta budoucnost, která byla pro nás připravena a z níž se nezdálo být úniku, leda do emigrace, připadala nám neskutečně odpornou.

Je zajímavé, jak v odporu proti sobě dokázali komunisté sjednotit prakticky všechny mladé lidi. Těm, kteří měli karierní ambice, ať už v jakémkoli oboru, vnutila systém nomenklaturní gerontokracie, průměrným otravovala život všeobecným nedostatkem a aktivitou ideopolicie, jež brutalitou neměla daleko k té dnešní, šlachtovské, a byla zaměřena proti ještě širšímu spektru nežádoucích názorů a proti téměř celé alternativní, tedy nekomunistické kultuře.

Byla to právě ekonomika všeobecného nedostatku, která té době dala tvář. Podle oficiální ideologie měli být elitou národa špičkoví dělníci, např. horníci. Ve skutečnosti jí byli lidé, kteří si zajistili přístup k nedostatkovým komoditám, a ty dokázali směňovat za jiné, stejně nedostatkové, příkladmo řezníci, zelináři, instalatéři, automechanici, lékaři. Roli hrála i schopnost suplovat podomácku ty služby, které buď nebyly nabízeny vůbec anebo jen jako nekvalitní a obtížně dostupné. Bylo to nesmírně neefektivní a důsledkem byl úpadek hospodářství, protože společnost, ve které jeden konstruktér navrhne nekvalitní pračku a dva miliony spotřebitelů si ji pak doma improvisovanými prostředky a ve volném čase opravují, představuje neuvěřitelné plýtvání prostředky. A až komicky nekvalitní bylo vše, od zápalek po letadla.

Průvodním znakem normalisace bylo rovněž všeobecné odduchovnění společenského diskursu. Jeho nejdůležitější kanály ovládali komunisté a ti, majíce svou dobu za vyvrcholení a (šťastný) konec dějin, připouštěli toliko positivní umění, jež samozřejmě žádným uměním být nemohlo, protože podmínkou vzniku uměleckého díla je jeho authentičnost, a ta byla programově – politicky a mocensky – zakazována. Proto je umění 70. a 80. let dvojí: oficiální, gottovské až michalo-davidovské, hloupé, rozjásané, i když formálně poměrně kvalitní a kupodivu též relativně nadčasové, a disidentské, temné, nesrozumitelné a občas až sektářské: jeho dnešní reflexe mezi mladou generací je pěkně zachycena v Hřebejkově filmu U mě dobrý, kde otec, v podání Jiřího Schmitzera, komicky marně usiluje vštípit svému synovi lásku k Plastikům.

Je tohle vysvětlitelné někomu, kdo to nezažil na vlastní kůži? Když nota bene byly ty sociální jistoty, každý měl práci, jistotu slušného důchodu, při troše snahy i právo na vlastní byt?

26 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 4216

Bulvární blog vyžaduje bulvární themata, jinak hrozí, že se bulváruchtiví čtenáři a najmě čtenářky odeberou jinam, kde jejich intelektuální libido ukojí lépe. To je jasné. Ale kde brát, když člověka napadají samé seriosní myšlenky? Aspoň nějaké bulvární zážitky kdybych měl, ale jako naschvál, už několik týdnů nic, vyjma snad pokusu o opravu plynové karmy, jenž arci thematicky spíše než tomuto blogu odpovídá rubrice Pat a Mat opět v plném nasazení.

Něco snad přece. Naučiv se TeX, pojal jsem záměr nahradit letitý hlavičkový papír něčím modernějším, vzdušnějším, elegantnějším. To provést je v TeXu hračka, leč běda, TeX je tak výkonný, že dokáže být svému uživateli prokletím. Dohotoviv návrh, chtěl jsem se přesvědčit, jak by vypadal v jiné barevné kombinaci než oné potenciálně závadové, ve které jsem ho původně vytvořil. Vzal jsem tedy ze stránky Chiraga Mehty seznam pojmenovaných barev a s použitím Pythonu a TeXu si sestavil dokument, zachycující hlavičkový papír v jednotlivých barvách. Samotný pythono-texový úkon zabral pár minut, ale výsledkem je soubor, který má cca 1500 stran a k mému zděšení obsahuje tolik použitelných barevných variant, že už tři hodiny jím listuji a listuji a jako Buridanův osel jsem skončil bez hlavičkového papíru, protože si prostě nejlepší variantu nevyberu.

Jen z první stovky barev se mi líbí: Allports (str. 12), Aluminium (str. 17), Amazon (str. 19), Amber (str. 20), Anzac (str. 29), Apple (str. 33), Astral (str. 52), Astronaut (str. 54), Atoll (str. 58), Azure (str. 68), Barberry (str. 78), Bay of Many (str. 84), Bay Leaf (str. 85), Bermuda Gray (str. 92) a Bilbao (str. 97). A to jsem, prosím, v jedné patnáctině, a jestli jsem neumřel, tak listuji a vybírám dodnes.

Aktualisováno.
Vyřešil jsem to takto.

Aktualisováno.
Oprava: takto. Ale teď už s barvami definitivně končím!

14 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3150