Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Arduino Due

O Arduinu jsem publikoval serii postů v r. 2010. Poté jsem zjistil, že ty nejzajímavější věci, které se s ním dají dělat, spadají pod tzv. hackerský paragraf trestního zákoníku, a uchýlil se proto s vývojem a jeho výsledky do ústraní, resp. mimo prostor tohoto blogu.

Nyní nadešla správná chvíle, abych něco o svých pokrocích přece jen zveřejnil.

K prvnímu Arduinu Mega jsem si především pořídil dvě další, s procesorem ARM. Jak jsem totiž zjistil, v současné době jsou už ceny těchto procesorů na stejné úrovni, na které se před třemi lety pohybovaly osmibitové mikrořadiče, a problémem přestává být i SMD provedení ARM procesorů, které vývoj v prototypové fasi komplikuje, resp. prodražuje: např. Philips (NXP) nabízí tento třicetimegahertzový ARM procesor v pouzdře DIP-8.

Arduino Due je osazeno procesorem ATMEL AT91SAM3X8E, s maximální frekvencí 84 MHz, menší Netduino Mini používá koncepčně starší, avšak velmi levný ATMEL AT91SAM7X512, který může pracovat na frekvenci max. 48 MHz.

K čemu mikrokontrolery ARM potřebuji? Jako první aplikaci si pro ně vyvinu emulátor Mifare karet.

Ten jsem nejprve vytvořil pro Atmel AVR. S touto technologií, která je obecně pokládána pro emulaci karet v normě ISO/IEC 14443 za nedostatečnou, jsem dokázal kompletně naemulovat karty Mifare Ultralight a Mifare Classic, a díky tomu, že jsem programoval v assembleru, jsem dosáhl i při relativně nízké frekvenci krystalu 13,56 MHz uspokojivé rychlosti softwarové implementace algorithmu Crypto-1: prodleva v authentisační sekvenci je cca 1,1 ms, a bylo by možné dále ji zkrátit zrušením rigorosní kontroly paketu ze čtečky (pro zajímavost, takto vypadá Crypto-1 v assembleru pro AVR: [1], [2]).

Netduino Mini

Nicméně když jsem začal implementovat kartu Mifare DESFire, zjistil jsem, že s takto pomalým procesorem nemohu emulovat všechny čtyři přenosové rychlosti, které karty podle ISO/IEC 14443-4 podporují. U nejvyšší rychlosti připadá na jeden bitový slot pouze 16 cyklů procesoru, a to je proklatě málo.

Kromě toho se objevují potíže i s tím, že procesor musí mít vlastní krystal a nemůže využívat pole čtečky pro externí hodiny, protože specifikace AVR nedovoluje nerovnoměrnou frekvenci externích hodin, a aby byl emulátor kompatibilní i se čtečkami využívajícími méně přesné krystaly, musel by se krystalový oscilátor podle čtečky synchronisovat – což znamená připojit ke krystalu další zbytečný hardware. Překvapivě, algorithmy DES a AES (pro DESFire EV-1) se na AVR ukázaly bezproblémovými (prosím, nekamenovat, vím, že permutace v DESu lze optimalisovat XORy, jen jsem to s ohledem na nízký časový zisk nepokládal za nezbytné).

Jedním řešením by bylo využít řadu Atmel XMEGA, jak to udělali např. Timo Kasper a jeho kolegové. S jistým překvapením jsem ale zjistil, že tyto procesory jsou v současné době už dražší než daleko výkonnější řada Atmel ARM, která masovým nasazením konkurenci doslova převálcovala nejen v tabletech, ale, zdá se, už i v oblasti mikrořadičů.

Vývoj pro AVR nezahazuji (je to ostatně přes 5000 řádků kodu), ale protože chci mít emulátor skutečně výkonný a universální, použiji pro něj ARM procesor.

O dalším průběhu, technickém i právním, budu na tomto blogu, případně na motácích, přiměřeně informovat.

4 komentáře
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2797

Debata nad Palachem a jeho, pro pachatele naštěstí indemnitou chráněným, zneuctěním, otvírá zajímavé otázky s tímto výročím spojené. Příkladmo jaký byl význam Pražského jara pro nejnovější české dějiny, a jakou stopu trauma okupace zanechalo v naší národním mentalitě. Čte-li si rozhovor Antonína J. Liehma a jeho nevlastního syna Štěpána Bendy někdo z mé generace, ať chceme nebo ne, připadáme si, jako bychom listovali ve vzpomínkách účastníka revolučního roku 1848: tak vzdálené a dokonale irelevantní se dnes jeví vše s Pražským jarem a okupací spojené.

Jako by celý tolika emocemi provázený obrodný proces zmizel z dějin, nezanechav po sobě ani stopu, jako gigantická mandala, a jako by se celé to úsilí o nápravu veřejných věcí ve svém výsledku dokonale vymazalo a vynulovalo, protože dějiny, ty velké, šly dál, na Prahu roku 1968 neberouce nejmenší zřetel. Nebýt osmašedesátého a okupace, komunismus v této zemi by skončil zhruba ve stejné době a stejným způsobem, a byl by následován postkomunismem, jenž by se od toho, který známe, lišil jen v nepodstatných detailech. Možná by presidentem nebyl Havel, ale někdo z reformních komunistů-osmašedesátníků, a možná by na levici neexistovalo schisma sociální demokracie-komunistická strana, ale vznikla by, jako jinde v regionu, jednotná a silná postkomunistická strana, která by bojovala o moc s prozápadní a liberální pravicí.

Je paradoxní, že na události Pražského jara a období kolem r. 1968 vzpomínají pamětníci s pohnutím a nostalgií, avšak spíše než na podstatu věci, utopický pokus transformovat utlačovatelskou a cizí mocnosti oddanou komunistickou stranu v nositele autentického národního zájmu, na marginálie: na Dubčeka v plavkách na plovárně, na Smrkovského upřímně diskutujícího s veřejností, na tvůrčí svobodu, jež vyústila v nebývalý a neopakovatelný fenomen nové vlny českého filmu, v této době kulminující.

Tři základní a nejvíc diskutované požadavky Pražského jara zněly: konec censury, politická pluralita a svoboda podnikání. Lidé tehdy skutečně věřili tomu, že jejich dosažení nemocnou společnost vyléčí, a že za pár let doženeme a předeženeme kdekoho. Mýlili se: v r. 1989 po pádu režimu se rychle ukázalo, že problém vězí hlouběji, a kdyby nakrásně komunistická strana všechny tyto požadavky splnila, změna by – pro většinu – byla k horšímu, tak jako ji pociťuje většina lidí dnes (ano, já vím, v Lidových novinách nebo v České televisi se dozvíte něco jiného, ale pravda je taková, jako jsem napsal).

Přineslo Pražské aspoň něco positivního, aspoň ve formě poučení, prokopané slepé uličky? Po třiadvaceti letech postkomunismu jsem nakloněn spíše záporné odpovědi na tuto otázku. Ať se nám to jakkoli málo líbí, sociální problémy dnešní doby jsou přinejmenším stejně tíživé jako ty ze druhé poloviny 30. let, desiluse z demokracie není o mnoho slabší a svou povahu jiná než ta, kterou známe ze III. republiky (1945–48), nenávist k Západu, notabilně k Německu, a příklon na Východ jsou v této společnosti imanentním jevem. Neumíme žít ve svobodné zemi, neumíme si vládnout, za své vůdce pravidelně vybíráme ty, které za několik let zatratíme, tradice je nám pro smích, místo slušnosti a postupně budované důvěry prosazujeme ve vztazích mezi lidmi mocenské principy, právo bohatšího: kdo má peníze, koupí si v této zemi policistu, úředníka i soudce. V právo a spravedlnost věří už jen ti nejpošetilejší, z nichž i ti poslední ale svou víru ztrácejí tváří v tvář realitě, zejména po poslední amnestii, která ukázala povahu dnešního establishmentu i těm nejzabedněnějším.

Jak to souvisí s osmašedesátým? Úzce: o všech těchto věcech se už tehdy přemýšlelo, a už tehdy se řešila politická kvadratura kruhu, tedy jak vyhnat utlačovatele, ale zařídit, aby tu jeho bič zůstal, protože po dobrém to s Čechy nejde.

Německý soudce, který strávil v této zemi několik let jako poradce, se proslavil bonmotem, že Česká republika je zralá na nového protektora. Jenže kde najít dnes, v této těžké době, schopného a ochotného okupanta?

16 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 4549

Stav veřejné excitace (davového blbnutí) po presidentské volbě ne a ne skončit: nejnověji dopadl hněv lidu na expředsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, kterýžto hanebník a zrádce národa v Chotěboři si dovolil zpochybnit neposkvrněnou antikomunistickou podstatu ikony Pražského jara, Jana Palacha.

Samozřejmě, že má Grebeníček pravdu: Palach byl duševně nemocný člověk a zkoumat jeho motivaci by mělo být doménou psychiatrie, ne politologie; na to si ale může dovolit upozornit jen takový celoživotní paria jako Josef Mašín, rozhodně ne poslanec Grebeníček.

Palach měl bezesporu blíž k reformnímu komunismu vzor Utopie '68 než k antikomunismu v jakémkoli pojetí, s tím těžko co nadělat. Resonance, kterou jeho skutek v národě způsobil, byla důsledkem mimořádné doby, ve které k němu došlo. Hodnoceno střízlivě a s odstupem, bylo Pražské jaro procitnutím z mámivého opojení ideologickou ilusí, že tato země není jen provincií ruského imperia, z něhož se nemůže vymanit jinak než silou. Některým to došlo rychle, jiným pomaleji, někteří se s novým stavem nesmířili a zvolili emigraci, jiní zůstali a začali si budovat novou karieru, k níž, pokud se Strana rozhodla jim odpustit, měli po odstranění zásadovějších konkurentů vynikající příležitost.

Uctívání Palachovy zápalné oběti nebylo ničím víc než přiznáním vlastní zbabělosti, v tomto národě tolikrát opakovaným motivem hrdinství v zastoupení. O Palachovy skutečné názory přitom nešlo v r. 1969, a už vůbec ne v lednu 1989: Palach se stal pouhým symbolem, něčím, co komunistům vadilo a k čemu se přihlásit bylo vyjádřením odporu k tomu hnusnému a stále tíž snesitelnému režimu, který zde vládl a chystal se tak činit na věčné časy a nikdy jinak.

Snad se jednou dočkáme doby, kdy se událost z ledna 1969 bude připomínat bez pathosu a zkreslování, jen jako marginálie doprovázející jedno z četných dějinných selhání tohoto národa.

90 komentářů
Kategorie: Historie
Počet zobrazení: 10133

Tři události rozvířily povolebně dosud emočně rozjitřenou českou kotlinu, a rád bych se k nim, v doležalovském stylu, aspoň stručně vyjádřil:

  • Má naprostou pravdu Štěpán Kotrba, že komentář Adama Drdy nemá ve veřejnoprávním mediu co dělat, a nemají pravdu ti, kteří prvého zatracují a druhého hájí. Důvodem není, že by politické komentáře musely být vždy a za všech okolností přísně neutrální – takové by byly k nečtení – ale že se, abych tak řekl, v tomto případě Drda a Český rozhlas minuli o circa dvě cenové skupiny.
  • Sociální sítě mesmerisovalo trainingo-developmentové (nebo snad náborové?) video McDonald's a jeho hrdinka, Katka proletářka. Zejména levicoví spoluobčané jsou pohoršeni, ježto pozoruhodné dílko předkládá ke zhlédnutí smutnou skutečnost, že místo od demokracie původně očekávaných pečených holubů do úst je dnes vrcholem představitelného společenského vzestupu právo nosit žlutou jmenovku ve frančíse globální korporace; já, notorický asociál, zůstávám arci klidný, videem se skvěle bavím a říkám si: Nu co, možná ses měla líp učit, Katko!
  • Emocemi překypuje rovněž zpravodajství z ubytovny v Krásném Březně, odkud mají být vystěhováni romští podnájemci, což je prý strašlivá nespravedlnost, a o Romy by se měl za těchto okolností postarat stát, případně město. Nemyslím si to, a jsem naopak přesvědčen, že tento druh aktivismu nesmírně posiluje rasistické předsudky. Nejbližší pomocnou ruku najde každý, i Romové, na konci vlastního ramene, a nechtějí-li být majoritou vnímáni jako parasité a vyděrači, neměli by se tímto způsobem chovat.
22 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5382

Nadešel tedy onen velký den, kdy bych se měl pohroužit do stavu nejvyšší politické usebranosti a vybrat milované vlasti nejvhodnější hlavu, maje arciť na výběr jen ze dvou možností, hlav-pretendentek, mému ideálu státohlavy pohříchu ne plně konvenujících. Tomu se nejvíce blíží britská královna, jejíž vánoční projevy poslouchám, dříve v rozhlase, nyní na webu, už skoro 30 let s pozorností, přiznávám, značně vyšší než projevy novoroční hlavy místní, přirostlé mé vlasti.

Kampaň, která se zemí přehnala, jsem předvídal už před dvěma lety, přesto mne zaskočilo, jak intensivní byly emoce v kampani vzplanulé a mé krajany obapolné presidentsko-volební orientace pohltivší. Nejspíše to souvisí s určitou kompensací komplexu méněcennosti a projekcí vlastní prestiže a životního úspěchu do prvního z Čechů, který by měl být co nejjinější než my ostatní, měl by být v pravém smyslu naší výkladní skříní. Čím méně si věříme, tím víc se upínáme ke svým vůdcům, formálním i neformálním.

Pravomoci presidenta jsou paradoxně vymezeny zejména možností jejich abusu, jak ukázala Klausova amnestie nebo jeho na vládní orientaci ostentativně nezávislá osobní zahraniční politika.

Výběr není tak těžký, spíše budu mít problém přimět se volbu vykonat. Ušlechtilé kníže je totiž nemálo odlišné od mého ideálu konservativního politika. Chápu, že Realpolitik vyžaduje kompromisy, přesto jsou meze, za které by slušný a konsekventní člověk zajít neměl, ať už je to dodnes mi nepochopitelné účelové spojenectví s Miroslavem Kalouskem nebo laxní přístup k závazkům vůči Schwarzenbergově nevlastní sestře Alžbětě Pezold.

Miloš Zeman je volbou o poznání horší, a to nikoli proto, že by byl hulvát a primitiv, jak se v kampani do omrzení tvrdilo, ale protože se typově na presidenta republiky nehodí: ani v relativně pokročilém věku si nedokázal získat nadhled nad každodenností; jeho vzdělání je sice rozsáhlé, ale na můj vkus dosti jednostranné, a ani jeho vazby, presentované naposledy podporou ze strany Klause, která naznačuje, že na Hradčany dorazila presidentská gramota z Kremlu, mi nejsou nijak libé. Jeden president-resident, myslím, úplně stačil, a tak i když Zemana hodnotím jako z osmihlavného kandidátského výběru muže dozajista nadprůměrného, volit jej nemohu, a ponechám tedy jeho zvolení, jež mám za prakticky jisté, v rukou svých krajanů.

45 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3745