Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Oslavy sta let od narození Bohumila Hrabala (1914–1997) předčily má nejčernější očekávání: Hrabala už zřejmě definitivně dostihl a postihl osud jiného velkého českého spisovatele, Jaroslava Haška, jehož dílo společnost recipovala jako směs zábavných historek ze světové války bez hlubšího smyslu a poselství.

Hrabalovo dílo je drsné, kruté a brutální, a bez menzelovského interpretačního posunu do toniny laskavého humoru by nebylo pro spisovatelovy krajany akceptovatelné. Snad nejvíc je to patrné na Postřižinách (1980), filmu vzniklém na počátku poslední dekády komunistického režimu, oslavě obžerství, sexu a dobrého života za starého mocnářství, a ovšem i na filmu Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ve kterém Jiří Menzel nebyl schopen vyrovnat se s látkou své předlohy jinak, než že si celou řadu scen a motivů prostě vymyslel, sestaviv vposledku úplně jiný příběh než ten, který je v Hrabalově románu odvyprávěn.

Bohumil Hrabal, poslední skutečný Středoevropan mezi českými umělci, byl fascinován zánikem starého světa, jehož propriet se moderní člověk štítivě zbavuje, aniž by si uvědomoval, že si buduje společnost prázdnoty, v níž se mu bude žít neskonale teskněji než ve zdánlivě svazujících rámcích a pravidlech, jež ve jménu pokroku odhazuje. Právě o tom jsou Hrabalovy knihy, a tato reflexe je činí universálně srozumitelnými. Vzpomeňme si na scenu, kde Hanťa a kostelník řežou sochy andělů a svatých, aby se daly snáz naložit na kárku a poté použít na otop, bodře a bezstarostně při tom žvaníce (kongeniálně ji pro povídkovou versi Perliček na dně v r. 1965 natočil Juraj Herz). Anebo na psa, kterého stárnoucímu exhoteliérovi zastřelí vesničané-kolonisté, protože se s ním chtějí častěji vídat a poslouchat jeho vyprávění. To jsou nejdůležitější motivy a themata Hrabalových knih: životní svědectví člověka, který se narodil ve vyspělé kulturní zemi a je svědkem jejího ničení barbary, nejprve ve jménu modernistické utopie nacistické, poté komunistické, a postupného kulturního přerodu české společnosti ze středoevropské ve východoevropskou, resp. západoasijskou, provázeného ztrátou její identity.

Proto je Hrabal významný a proto je právem řazen k takovým světovým spisovatelům jako James Joyce, Günther Graß nebo Michail Bulgakov; soudě podle toho, jak byly pojaty letošní oslavy hrabalovského jubilea, v další generaci nám z Hrabala zbude veselý pán, který měl rád pivo, ženy a uměl pěkně a zajímavě vypravovat, v kteréžto disciplině se bude utkávat s dalším národním velikánem, Zdeňkem Svěrákem.

23 komentářů
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 6211

Dvě věci mne naplňují úžasem: hvězdné nebe nade mnou a blbost českých medií a jejich spotřebitelů všude kolem mne. Poslední vývěr, související s krymskou krisí, je zvlášť silný a vydatný.

Začasté ti samí lidé, kteří tak horovali proti instalaci amerického radaru v Brdech, teď infantilně hořekují, jak si Putin s Krymem dělá, co ho napadne, a nikdo proti němu nic nezmůže. A jak si zakrátko jistě přijde i pro nás. Jindy levicová media publikují mapy s červenou barvou vyznačenou třetí ruskou říší od Čukotky po Gronsko a kdekdo spřádá hypothesy, co vše se může stát, když Putinovu agresivní politiku nezastavíme. Přesněji: když ji někdo nezastaví, přičemž někým je míněno cosi na půl cesty mezi americkou námořní pěchotou a blanickými rytíři.

Vrátíme-li se o pět let zpátky k radarovému diskursu, v něm byl nejčastějším argumentem předpoklad, že nebude-li Česká republika vystupovat vůči Kremlu agresivně, bude jím na oplátku ponechána na pokoji. Přirozeně, nic nemůže být realitě vzdálenější, a stačí se podívat na mapu Evropy a jednotlivé, původně nesourodé velké státní celky: Francii, Spojené království, Německo, Turecko. Nevím o jediném případě, kdy by území v gravitačním vlivu některého imperia zůstalo ušetřeno proto, že se vůči onomu imperiu chovalo vstřícně, a pokud by se to snad podařilo České republice, byl by to vskutku první případ v historii. O nezávislost se bojuje, ve středověku stejně jako dnes.

Tolik tedy k vlně tklivé, leč plané rusofobie, jež tuto zemi v minulých dnech zaplavila.

Dalším nesmyslem, který je traktován, je sentimentálně hypertrofované přirovnávání krymské situace k jiným historickým událostem, např. k okupaci Československa v srpnu 1968. To je morální kistch non plus ultra, u kterého nesouhlasí prakticky nic: Čechoslováci byli tehdy uvnitř ruského imperia, a většinově ani netoužili dostat se jinam, chtěli jen delší oprať, resp. prostornější a pohodlnější celu – uchovat si všechny výdobytky imperiální příslušnosti (zejména ochranu před Němci, které o 23 let dřív okradli a vyhnali a báli se jejich legitimních a vzrůstajícím německým vlivem vyfutrovaných požadavků), a nebýt přitom tolik omezováni jeho orientálními zvyklostmi, např. zákazem cestovat nebo tvrdou ideologickou censurou.

Krymská situace snad ani nemůže být odlišnější: tamější Rusové mají oprávněné obavy, že ukrajinští chauvinisté se k nim zachovají stejně, jako se čeští chauvinisté Masaryk s Benešem zachovali k německému obyvatelstvu Československa, a stanou se ve své zemi trpěnou a nejrůznějšími způsoby znevýhodňovanou menšinou. Tato analogie je přiléhavější a lepší než ta první, arci není oficiálně presentována. Presentuje se pouze podobnost se záborem Sudet v r. 1938, a ta je opět falešná.

Zatímco hitlerovské Německo bylo nacionálně socialistickou, totalitní diktaturou, Putinův régime je sice autoritativní, ale není v podstatných rysech odlišný od toho ukrajinského, a co je nejdůležitější, je produktem neúspěšného pokusu implantovat do orientálního Ruska principy liberální demokracie, jak se o to pokoušeli Jelcin, Gajdar a jejich poradci, jako Jeffrey Sachs. Putinismus je dnes podstatnou částí ruské společnosti přijímán jako nejlepší z možných variant.

Shrňme tedy, že Rusové na Krymu se právem obávají toho, co by mohlo přijít z Kyjeva, a svobodně dali přednost jistotě putinského samoděržaví, která pro ně neznamená žádnou hmatatelnou újmu. Je jim celkem lhostejné, zda k secesi dojde v souladu s ukrajinským a mezinárodním právem, a jestli jim jejich krok schválí Brusel a/nebo Washington.

Západ má proti Putinovi celou řadu sankčních prostředků, včetně takových, které by ho opravdu zabolely, ale byl by sám proti sobě, kdyby je invokoval, protože tím by se ještě víc diskreditoval v očích ruského obyvatelstva, jemuž je již nyní – a nikoli bez důvodu – putinovskými ideology a propagandisty líčen jako dekadentní a slabošský. Otázkou je, zda se někdo z představitelů EU odváží vyslovit to nahlas, anebo zda se bude pro forma ještě nějaký čas brblavě, ale bez efektu odsuzovat a kritisovat.

Proto se stane, co je připraveno, Krym bude součástí Ruské federace, a kremelští vládci si poté v klidu počkají, až se nacionalisté v západní části Ukrajiny sami znemožní a prokáží neschopnost svou zemi rozumně vést. Pak jim spadne do klína celá Ukrajina jako shnilá hruška, buď po částech, od Východu po Západ, anebo najednou. I když to může trvat klidně dalších deset-patnáct let, nevadí: velká imperia se budují postupně, jejich tvůrci nemají kam spěchat.

Z hlediska České republiky je důležité, že tato země opět prokázala dlouhodobou, resp. trvalou neschopnost hodnotit situaci racionálně a pragmaticky. Místo reálného posouzení dopadů ukrajinské krise jsme svědky cliché a zaplavují nás banality. Ostatně jako vždy, když o něco jde: stejně iracionálně byl druhdy komentován Mnichov (velmoci nás zradily, nás, ty nejlepší a zcela nevinné!) a s nemenší mírou sebelítosti byla přijímána ruská okupace v srpnu 1968. Troufám si predikovat, že až skutečně o něco půjde, budou to česká media presentovat jako další sentimentální kitsch o bezbranné oběti a ohavném agresoru; v té době ale už stejně bude pozdě, tak jako bylo pozdě v ony dva zmíněné roky.

74 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 6434

Dobrá zpráva pro všechny příznivce tohoto blogu: protože nechci, aby namísto ušlechtilých textů o francouzské kinematografii, komentářů k dění v nejvýznamnějších politických stranách a podobné materie byli mí čtenáři zásobováni čímsi tak krajně, jak by řekli Angličané, weird, jako jsou moje pokusy o emulaci historických osmibitových počítačů, rozhodl jsem se založit nový blog, kterýžto bude přístupen na adrese http://retro.pecina.cz; o názvu teprve uvažuji; Zápisky šílencovy jeví se mi arci snad až příliš přímočarým a deskriptivním.

Toto jest tedy poslední zmínka o zmíněném thematu na tomto blogu:

Můj emulátor PMI-80 dospěl do stadia závěrečných testů, jeho stav patrn z přiloženého screenshotu. V retro rozpoložení pojal jsem myšlénku, že by nebylo špatné vybavit emulátor namísto klasického debuggeru odhmyzovačem stylovým, hardwarovým, což jsem, jak zřejmo, učinil, sestaviv jej ze šestnáctisegmentovných LED elementů způsobem, jakým by v době, kdy se PMI-80 vyráběl, byla mohla učinit i samotná Tesla. Ladění s ním je stylové a překvapivě příjemné (to je ovšem důsledkem toho, že jsem prozatím do žádného z emulovaných zařízení nezařadil modul přehřívání, což oněm strojům arci velice ubírá na authentičnosti).

Protože PMI-čko je hardwarově chudé, ještě k němu doplním dva nebo tři hardwarové moduly, které mám již rozmyšlené. Pro PMD 85, které bude následovat, plánuji jednojehličkovou tiskárnu BT-100 (s funkcí výměny kopíráku s volbou barvy) a děrovačku a snímač děrné pásky, což je medium, které mám za technologicky mimořádně zdařilé a vyspělé: kapacita byla na svou dobu velice slušná, rychlost čtení vyšší, než tehdejší počítače reálně potřebovaly, trvanlivost o dva řády vyšší než magnetická i optická media, která děrnou pásku v 80. a 90. letech vytlačila.

Vedlejším důsledkem mých experimentů je, že jsem se konečně naučil Javu a Swing, a o obém si spravil počáteční nepříznivý názor.

9 komentářů
Kategorie: Blog
Počet zobrazení: 3623

Zdálo se, že to bude Haßliebe na celý život, a možná to nakonec bude jinak.

Když jsem se koncem loňského roku rozhodl, že se konečně naučím Javu, skončilo to nezdarem, tak jako všechny předchozí pokusy. V učebních textech, které jsem používal, se o Javě hovoří jako o tom nejskvělejším počinu lidstva od vynálezu polohrubé mouky, a když jsem si spustil běžnou javovou aplikaci, zjistil jsem, že – minimálně na Linuxu – soudruzi z Oraclu udělali kdesi chybu, případně jim zapomněli říct, že některá písmena mají onu ošklivou vlastnost, že nekončí na účaří, a je dobrým a pereniálním typografickým zvykem zobrazovat i to, co je pod čarou ponoru. Java je propagována jako kompatibilní na všech platformách, tudíž předpokládám, že se stejně projevuje všude…

Ačkoli běžně studuji nové věci se zaujetím a informace absorbuji velmi rychle, v tomto případě skončil milostný vztah rozchodem hned zkraje. Přispělo k němu i to, že jako mnoho jiných z mé generace nemám příliš dobrý vztah k objektově orientovanému programování (OOP), a pokládám ho za modní výstřelek konce 80. let, který z nějakého důvodu opomněl odeznít. Ačkoli jsem čas od času donucen něco v objektech naprogramovat nebo upravit, nečiním tak nikdy s potěšením, jsa přesvědčen, že neobjektově by se to samé dalo napsat mnohonásobně jednodušeji a efektivněji. Vrcholem této nelásky bylo, když jsem cca před 7 lety upravoval pro své potřeby skripty MediaWiki, psané objektově v PHP (které také nemiluji, od doby, co jsem v něm byl kdysi nucen vytvořit redakční systém Britských listů). Nepřehlednosti a programátorská zmatenosti, tvé jméno je MediaWiki!

Javě jsem arci dal ještě jednu šanci, a to ve svém retro-programu, hlavně z toho důvodu, že pokud chci vytvořit software, který bude multiplatformní, mnoho jiných možností se mi nenabízí. Zpočátku to drhlo, např. když jsem zjistil, že optimalisátor z nějakého důvodu odmítne zoptimalisovat switch s velkým počtem variant a aby vůbec začal fungovat, musí se vše rozdělit do method.

Po několika dnech programování se ale ukázalo, že Java pro tuto aplikaci není vůbec tak špatný nápad. Vyloženě jsem si ji zamiloval ve chvíli, když jsem potřeboval implementovat chování podpůrných obvodů v osmibitových počítačích. Tyto obvody (např. 8251, 8253 a 8255) jsou velmi universální a je obtížné zachytit jejich chování čistě procedurální, resp. funkční cestou, a ani klasický event-driven přístup není to pravé.

OOP mi umožnilo vytvořit obecný model, kdy spolu jednotlivé propojené prvky počítače komunikují posíláním zpráv, jejichž formát jsem díky podpoře abstrakce dokázal v Javě vytvořit dostatečně obecně a zároveň robustně: je-li prvkem vodič, je zpráva tvořena informací o tom, zda na něj zařízení posílá nulu, jedničku nebo je ve třetím stavu, periferní obvod komunikuje s procesorem přes porty posíláním jednoho bytu, když budu implementovat disketovou jednotku, může být ve zprávě obsažen celý sektor apod. Jednotlivé objekty, představující prvky hardwaru, postačí propojit tak, jako jsou propojeny v emulovaném počítači, o zbytek se postará Java. Mohu dokonce nechat vypisovat situace, které svědčí o chybě v programu emulovaného stroje, např. že dvě zařízení se snaží táhnout jeden a ten samý pin (v horším případě každé jinam) nebo se naopak čte pin, na který neposílá data žádné zařízení.

A podobně přívětivou se Java ukázala i k propojení GUI s koncovým hardwarem: stisknutí klávesy na klávesnici počítače PMI-80, který emuluji jako první (chtěl jsem, pravda, začít PMD-85, ale tento klenot jsem prostě nemohl opominout), propojí switch v matici, což způsobí, že modul klávesnice bude po předvolenou dobu – počet cyklů mikroprocesoru – reagovat na zprávy o změně úrovně na výstupu skenovacího demultiplexoru, případně přímo na skenovacím pinu 8255 příslušnou zprávou na čtecí pin. Podobně strobované mody obvodu 8255, které přesně emulovat není snadné, se rozdělením na jednotlivé bity a abstrakcí vyřeší jako zázrakem. Potřebujete naemulovat řadič přerušení Intel 8259? Po bitech hračka!

Takto si mohu po libosti sestavovat i přídavný hardware, který původní počítač nemá (např. tuto desku I/O), a po připojení na příslušné piny mi bude vše fungovat samo od sebe, a to samé zařízení mohu připojit např. i k emulátoru Atmel AVR, jediné, co se změní, je zapojení/přiřazení pinů.

Tedy se zdá, že můj vztah s Javou bude nakonec konsumován.

PS: Jakmile bude emulátor funkční, vystavím ho, včetně zdrojového kodu, ku potěše dalších elektro-nostalgiků.

Aktualisováno.

Pomalu se chýlím k závěru, avšak žádná zvláštní infatuace ve vztahu k Javě se nedostavila. Někdy je práce s ní příjemná, třeba když kompilátor najde ve zdrojáku daleko víc chyb než kompilátor C/C++, ale několikrát se mi stalo, že si javac stěžoval na možnost použití neinicialisované proměnné v situaci, kdy z logiky algorithmu vyplývalo, že taková eventualita je nemožná.

Rozpačitý jsem rovněž ze Swingu, který, jak jsem pochopil, se v Oraclu chystají nahradit dalším API, Java FX. Měnit každých pět let API pro GUI nesvědčí o tom, že by firma příliš dobře věděla, kam chce dojít.

Aplikaci PMI-80 mám naprogramovanou ve třech jazykových mutacích (ovšemže nemohla chybět slovenština, jde přece o slovenský stroj!) a čtyřech velikostech, základní framy jsou v absolutních posicích, což by mělo vyloučit většinu problémů. Naprogramoval jsem bohatá rozhraní pro práci s daty, v XML, binárních podobách i všech používaných formátech pro pásek i paměť (a zvažuji, že budu podporovat i ELF, kdyby chtěl někdo překládat GNU Assemblerem). PMIčko funguje hladce a rychle, stejně jako magnetofon. Ještě musím dokončit debugger a vyřešit několik odložených bugů, týkajících se vesměs potíží se Swingem, a poté vygeneruji versi k distribuci a zvážím, zda by mělo smysl upravit program i do podoby appletu.

25 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 4231

To jsem celý já. Stává se mi často, že chci něco udělat, a skončím u něčeho úplně jiného, protože to v danou chvíli pokládám za důležitější a/nebo zajímavější. Je to jedna z mnoha vlastností, které činí život se mnou tak nesnesitelným. Ilustruji: rozhodnu se kupř. vyměnit zářivku v kuchyni, tedy se pro ni vypravím, ale domů se vrátím se silikonovým tmelem do koupelny (v lepším případě) nebo s novým multimetrem (v tom horším).

Přesně tak dopadl první pokus o návrh grafického rozhraní k mému emulátoru počítače PMD-85. Potřeboval jsem na hlavní plochu vhodný vzor (pattern), a skončil jsem u problému, jak udělat z bitmapy nekonečnou bezešvou texturu.

Ten problém je totiž zajímavý a rozhodně netriviální.

Představme si, že máme obdélníkovou bitmapu s motivem, který chceme takto použít. Pro jednoduchost předpokládejme, že je (makroskopicky) homogenní a isotropní, tzn. invariantní k translaci a rotaci.

To nejjednodušší, tzn. udělat z jednoho obdélníku čtyři a ty příslušným způsobem zrcadlit a sesadit do matice 2×2, nebude fungovat, protože pixely na hranách sice budou navazovat, ale větší útvary už ne, např. z kroužku může být osmička; takto kdysi vytvořili nekonečnou krajinu autoři jednoho leteckého simulátoru, tuším, že Flight Unlimited, a sklidili posměch.

Problém lze vyřešit u jednoduše strukturovaných ploch. Např. skládá-li se bitmapa z malých kružnic, můžeme u každé, která protíná hranu, doplnit její pokračování na druhé straně, a aby se v okolí hran pole kružnic nezhustilo, s pravděpodobností odvozenou od toho, jaká část plochy kruhu kružnice je vyťata hranou, některé místo toho vypustit.

Ale jak upravíme třeba kameny nebo prostou texturu z bublin? U kamenů si umím představit, že budeme postupovat podobně jako u kružnic, i když ani tam to nepůjde dokonale, protože kamínky se navzájem překrývají a může nám některá část chybět, ale u bublin jsem bezradný. Podle mne ten problém nemá algorithmické řešení.

13 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 2870