Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Tento víkend přinesl dosud nejostřejší konflikt mezi nespokojenými obyvateli Šluknovského výběžku a policií, při kterém došlo na kameny, lahve, petardy a vodní děla. To není dobré, od takového střetu není daleko k regulérní pouliční válce, a od pouliční války k regulérnímu pogromu, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Už teď musí být pro severočeské Romy adrenalinovým zážitkem vyjít na ulici, a bez ohledu na to, že frustraci místních chápu a rozumím jí, nemohu tento způsob řešení problémů akceptovat. Zde už přestalo jít o právo na svobodu projevu, čeho se lidé na Severu dožadují, je, bohužel, svoboda nepopulární menšinu lynchovat, a takové právo nemůže být v demokratickém právním státě nikomu přiznáno.

Docela rozumím tomu, že vedení policie v sobotu sáhlo k tvrdosti, patrně až za hranicí zákona: je to výsledek policejní bezradnosti a nervosity. Kubice a jeho lidé si uvědomují, že potlačit demonstrace problémy jen oddálí a represe může snadno učinit z představitelů Vandasovy strany hrdiny a mučedníky, na druhou stranu ovšem nedokáže hněv, jímž jsou demonstrace motivovány, jakkoli tlumit nebo usměrňovat, a tak jen bezradně čeká, že emoce vyvanou a věci se vyřeší jaksi samy. Což se zatím neděje.

Protiromské protesty jsou výjimečné svou spontaneitou: od listopadu 1989 se lidé nikdy v podobném počtu neshromáždili k prosazování politických požadavků, aniž by taková demonstrace byla pečlivě organisována, buď hromadnými svozy odborářů do hlavního města, nebo emocionální manipulací jako v případě televisní stávky nebo serie akcí typu Děkujeme, odejděte!.

Tato spontaneita může vést k tomu, že se podobné demonstrace rozhoří i jinde, a pokud by přišel dostatečně silný podnět, nejsou vyloučeny ani protesty na celostátní úrovni; troufám si tvrdit, že kdyby populistické křídlo mělo takového vůdce, jakým býval Miroslav Sládek, už by se takové protesty konaly.

Politická representace to tuší, a proto se v otázce romského problému snaží být pokud možno neviditelnou: jestliže by protesty odsoudila, jak to požadují proromští aktivisté, fakticky by tím dala legitimaci Vandasově politice, pokud by je některý politik podpořil, riskoval by hněv z Bruselu – vláda i president jsou tedy mezi dvěma mlýnskými koly, a každé veřejné vyjádření může jejich postavení jen zhoršit. A ovšem, kdyby politici řekli pravdu, totiž že romský problém řešit nebudou, protože žádné řešení nemůže být účinné v horizontu jejich politické představivosti a zájmu (tedy jednoho, nejvýše dvou volebních období), jen by přilili oleje do ohně. Celkem vzato prekerní situace.

Nemohu si odpustit poznámku, že problematika soužití Čechů (v ethnickém smyslu) s Romy v některých aspektech připomíná předválečné soužití Čechů s Němci: politici tehdy vycházeli vstříc chauvinistickým lidovým náladám a prováděli protiněmeckou politiku, jejímž korektivem byl, stejně jako dnes v případě Romů, pouze nátlak zahraničních institucí. Nedostatečný a vposledku kontraproduktivní.

Neměli bychom podléhat ilusi, že většina veřejnosti nesdílí rasové předsudky: z diskuse u mého minulého textu na toto thema vyplynulo, že jinak inteligentní lidé se domnívají, že každý Rom je geneticky handicapován tak, že jeho IQ je proti Neromovi v průměru o 20–30 bodů nižší, takže je nevzdělatelný a jediným štěstím pro něj je domněle vynikající systém českého zvláštního školství, které mu umožní získat aspoň omezené, základní vzdělání. Tuto determinaci lze překonat jen tak, že je romské dítě odmalička vychováváno v bílé rodině, ale i takové dítě se leckdy zvrhne – co přesně si pod tímto zvrhnutím představit, pisatel bohužel neupřesnil.

Z takových východisek lze ale dojít jen k Hitlerovi, případně Gaudinovi, a kdokoli se pokusí vysvětlit průměrnému Čechovi reálné možnosti, které má stát k disposici, bude označen v lepším případě za pitomce, v horším za agenta bruselské konspirace, který podobně jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a jim podobní za jidášský groš zrazuje národní zájmy a podporuje romské parasity proti svému vlastnímu národu.

Mám stále silnější pocit, že toto představení, jež se v minulých týdnech dostalo do nebývalých obrátek, neskončí dobře, buď pro Čechy, nebo pro Romy, případně – a nejspíš – pro jedny i druhé…

Aktualisováno.
Na článek reaguje na svém blogu Guy Peters.

54 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 6248

Jak informuje VTM, minulou sobotu se v České republice uskutečnily dva na sobě nezávislé amatérské pokusy s vynesením sondy pomocí meteorologického balonu do výšky cca 30 km, tedy na samu hranici vesmíru.

První pokus se zdařil jen částečně (z paměťových karet se nepodařilo přečíst letová data), druhý, ač technicky složitější, skončil plným úspěchem; fotografická dokumentace letu je vskutku imposantní.

Amatérská sonda bývá nejčastěji založena na mobilním telefonu (např. iPhone), protože ten obsahuje vše, co je k jejímu fungování ve výšce potřeba: modul GSM, přijímač GPS, paměťovou kartu, fotoaparát a kameru. Tým czANSO zvolil složitější cestu, svou sondu sestrojil ze samostatných modulů (výpočetním základem byl klon Arduina), a že se vše nakonec podařilo tak, jak je na fotografiích a videích z letu patrné, lze pokládat za malý zázrak.

Podobné pokusy sleduji již delší dobu, a občas mívám nutkání něco podobného také podniknout.

Při dnešním stavu komerčních, běžně dostupných elektronických technologií bude možné dostat se s celou (!) sondou na nějakých 100–150 gramů hmotnosti, a s cenou hardwaru na několik tisíc korun: postačí očesaný mobil bez displaye, klávesnice a hlasových obvodů, obalený polystyrenovou isolací proti chladu.

Např. moje Nokia N900 má vše, včetně teplotního sensoru, takže až mi jednoho dne doslouží, začínám tušit, kam ji pošlu…

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2953

Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.

To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.

Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.

Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.

Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.

63 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6630

Nepamatuji si přesně, kdy jsem dostal svůj první čtverečkovaný blok, mohlo mi být možná osm, možná deset let, ale určitě vím, že mi tento vynález učaroval. To bylo něco docela jiného než sešit s linkami, které člověka nutily psát rovně a stejnoměrně a tak, jak po něm chtěli! Psát, tedy ručním písmem, jsem se ostatně nikdy pořádně nenaučil: přece nebudu usilovat o vyniknutí v tom, co dokáže kdejaký základním školstvím prošlý trouba!

Čtverečkovaný papír, na kterém jsem mohl svoje myšlenky vyjádřit strukturovaně, to bylo něco docela jiného. Bloků jsem spotřeboval za život spoustu, většinou měly formát A5, a kdysi jsem k nim používal i čtyřbarevné propisky: ty jsem ale později kvůli složité logistické údržbě (musel jsem neustále dokupoval náplně, které pochopitelně v nepravidelném a diskordantním pořadí a obvykle v době, kdy jsem to nejméně potřeboval, došly, což mne velmi rozčilovalo) odvrhl a přešel na vyjadřování monochromní, pomocí keramického pera, které mívám dodnes stále u sebe.

Čtverečkované bloky mne neopustily ani v době, kdy jsem si koupil první počítač (právě před 20 lety, 386SX na 16 MHz). Konečný výstup toho, co jsem dělal, musel být samozřejmě precisní, ale blok mi dovoloval uspořádat si myšlenky a dospět ke konečnému tvaru, který měl obvykle vyjádření v počítačově pořizované formě: zdrojovém kodu, elektrickém schematu, algorithmu, organisačním nebo procesním schematu apod. Poté byl původní návrh, obvykle spolu s blokem, odložen a posléze ztracen.

Nevýhodou počítačů je, že jejich standardní vstupní periferie, klávesnice a myš, donedávna pořizovat poznámky tohoto druhu neumožňovaly, a tak bloky čtverečkovaného papíru přežívaly dlouhá léta vedle nich. Až cca před rokem se to změnilo a začal jsem používat Xournal, na který jsem si postupně zvykl a odložil tak i svůj poslední blok.

Je to příjemná aplikace (první v tomto směru byl, tuším, Windows Journal, vázaný ovšem na stroje s dotykovým displayem), která se naprosto nehodí na pořizování čistopisů jakéhokoli druhu, ale právě jen na náčrtky a pracovní verse; používám ji nyní jak na stolním PC, tak na mobilu (Nokia N900), a zvykl jsem si v ní malovat leccos: budoucí schemata nebo programy, hraji-li si s Arduinem, obecné algorithmy, weby pro následnou implementaci v Djangu, prostě všechno, co mě baví. Nákresy jsou to neambiciosní, jednoduché, ale účelné a velmi praktické.

A znovu jsou v barvách, takže je to vlastně takový příjemný návrat do dětství…

11 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3835

Nelze než se smířit s tím, že rozhodujícím faktorem při vývoji jazyka není logika, nýbrž účelnost. Proto antisemitství znamená aversi k Židům, nikoli ke všem Semitům, homofobie a ne homosexualofobie je odpor k homosexuálům, většina bývá nadpoloviční a nikoli prostá, a to přes jisté – nemalé – utrpení, působené všem, kteří by chtěli mít v jazyce stejný pořádek jako v dobře uspořádané knihovně nebo v uklizeném šuplíku s nářadím.

Trpím, leč smiřuji se. S čím se arci smířit nemohu, jsou pokusy učinit jazyk lepším uměle, ex cathedra a mocensky: je nepochopitelné, že soudíme prokurátora Vaše, a přitom ponecháváme nepotrestány jazykové zločince, kteří se na konci 50. let podíleli na komunistické genocidě pravopisu, jež za sebou nechala češtinu primitivnější, chudší, plošší a zošklivělou, její uživatele osvojující si cizí jazyky pak tápající, zda v tom či onom slově psát -t- nebo -th-, ježto jazyk mateřský jim přestal být užitečným vodítkem.

Ač člověk mírný, jsem přesvědčen, že Ústav pro jazyk český, centrum a hnízdo těchto sociálně-jazykových inženýrů, je nutno vzít útokem, personál vystřílet do poslední sekretářky, budovy vypálit a děti pavědců odevzdat k převýchově dobrým jazykově konservativním rodinám, aby je již nikdy nenapadlo pokračovat ve zhoubném díle svých rodičů.

43 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6274