Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Jak informuje VTM, minulou sobotu se v České republice uskutečnily dva na sobě nezávislé amatérské pokusy s vynesením sondy pomocí meteorologického balonu do výšky cca 30 km, tedy na samu hranici vesmíru.

První pokus se zdařil jen částečně (z paměťových karet se nepodařilo přečíst letová data), druhý, ač technicky složitější, skončil plným úspěchem; fotografická dokumentace letu je vskutku imposantní.

Amatérská sonda bývá nejčastěji založena na mobilním telefonu (např. iPhone), protože ten obsahuje vše, co je k jejímu fungování ve výšce potřeba: modul GSM, přijímač GPS, paměťovou kartu, fotoaparát a kameru. Tým czANSO zvolil složitější cestu, svou sondu sestrojil ze samostatných modulů (výpočetním základem byl klon Arduina), a že se vše nakonec podařilo tak, jak je na fotografiích a videích z letu patrné, lze pokládat za malý zázrak.

Podobné pokusy sleduji již delší dobu, a občas mívám nutkání něco podobného také podniknout.

Při dnešním stavu komerčních, běžně dostupných elektronických technologií bude možné dostat se s celou (!) sondou na nějakých 100–150 gramů hmotnosti, a s cenou hardwaru na několik tisíc korun: postačí očesaný mobil bez displaye, klávesnice a hlasových obvodů, obalený polystyrenovou isolací proti chladu.

Např. moje Nokia N900 má vše, včetně teplotního sensoru, takže až mi jednoho dne doslouží, začínám tušit, kam ji pošlu…

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2543

Minulý čtvrtek byl v Clevelandu ve státě Ohio pohřben Ctirad Mašín, legenda a jeden z mála nezpochybnitelných hrdinů protikomunistického odboje. Český stát na obřad vyslal jiného odbojového hrdinu, ministra obrany Alexandra Vondru. Rozdíl mezi oběma hrdiny je v tom, že první se postavil nelidské diktatuře na odpor se zbraní v rukou, druhý podepsal jisté, obsahem velmi umírněné, politické prohlášení. Prvnímu hrozil trest smrti, druhému nejvýš několikaměsíční pobyt v komunistickém kriminále.

To nemohli Češi vyslat na pohřeb někoho vhodnějšího? Nemohli. Vondrova odbojářská činnost tam dodnes platí za něco velice odvážného, čeho se v celé zemi odvážily zhruba jen dvě tisícovky lidí, a ostatně, i kdyby chtěli, nikdo vhodnější ve vládě není: ostatní ministři, pokud nebyli v emigraci a měli na to už věk, vesměs v té době jen spořádaně kolaborovali, zdobili okna papírovými vlaječkami, chodili do prvomájových průvodů a jednou za čtyři roky zvolili komunisty schválenou kandidátku Národní fronty. Vondra je mezi nimi vskutku hvězdou, disidentským králem mezi jednookými.

Nechci snižovat zásluhy současného ministra obrany, jen poukázat na to, jak se česká společnost za 45 let komunistické výchovy nového člověka změnila, což si uvědomíme právě jen v situaci, kdy se tyto dva světy střetnou, tak jako minulý čtvrtek v Clevelandu.

Jsme prostě už jiní, asimilovaní, domestikovaní, komunistickými školami dokonale indoktrinovaní. Když se pak náhodou setkáme s authentickými odbojáři, jako byli Mašíni nebo do jisté míry i Vladimír Hučín, reagujeme hystericky, v panice a s naprostým neporozuměním.

Dobře vychovaný – třebas i mírně vzpurný – otrok si s člověkem, který si vlastním přičiněním a s nasazením života vybojoval svobodu, nikdy neporozumí.

63 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5744

Nepamatuji si přesně, kdy jsem dostal svůj první čtverečkovaný blok, mohlo mi být možná osm, možná deset let, ale určitě vím, že mi tento vynález učaroval. To bylo něco docela jiného než sešit s linkami, které člověka nutily psát rovně a stejnoměrně a tak, jak po něm chtěli! Psát, tedy ručním písmem, jsem se ostatně nikdy pořádně nenaučil: přece nebudu usilovat o vyniknutí v tom, co dokáže kdejaký základním školstvím prošlý trouba!

Čtverečkovaný papír, na kterém jsem mohl svoje myšlenky vyjádřit strukturovaně, to bylo něco docela jiného. Bloků jsem spotřeboval za život spoustu, většinou měly formát A5, a kdysi jsem k nim používal i čtyřbarevné propisky: ty jsem ale později kvůli složité logistické údržbě (musel jsem neustále dokupoval náplně, které pochopitelně v nepravidelném a diskordantním pořadí a obvykle v době, kdy jsem to nejméně potřeboval, došly, což mne velmi rozčilovalo) odvrhl a přešel na vyjadřování monochromní, pomocí keramického pera, které mívám dodnes stále u sebe.

Čtverečkované bloky mne neopustily ani v době, kdy jsem si koupil první počítač (právě před 20 lety, 386SX na 16 MHz). Konečný výstup toho, co jsem dělal, musel být samozřejmě precisní, ale blok mi dovoloval uspořádat si myšlenky a dospět ke konečnému tvaru, který měl obvykle vyjádření v počítačově pořizované formě: zdrojovém kodu, elektrickém schematu, algorithmu, organisačním nebo procesním schematu apod. Poté byl původní návrh, obvykle spolu s blokem, odložen a posléze ztracen.

Nevýhodou počítačů je, že jejich standardní vstupní periferie, klávesnice a myš, donedávna pořizovat poznámky tohoto druhu neumožňovaly, a tak bloky čtverečkovaného papíru přežívaly dlouhá léta vedle nich. Až cca před rokem se to změnilo a začal jsem používat Xournal, na který jsem si postupně zvykl a odložil tak i svůj poslední blok.

Je to příjemná aplikace (první v tomto směru byl, tuším, Windows Journal, vázaný ovšem na stroje s dotykovým displayem), která se naprosto nehodí na pořizování čistopisů jakéhokoli druhu, ale právě jen na náčrtky a pracovní verse; používám ji nyní jak na stolním PC, tak na mobilu (Nokia N900), a zvykl jsem si v ní malovat leccos: budoucí schemata nebo programy, hraji-li si s Arduinem, obecné algorithmy, weby pro následnou implementaci v Djangu, prostě všechno, co mě baví. Nákresy jsou to neambiciosní, jednoduché, ale účelné a velmi praktické.

A znovu jsou v barvách, takže je to vlastně takový příjemný návrat do dětství…

11 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 3409

Nelze než se smířit s tím, že rozhodujícím faktorem při vývoji jazyka není logika, nýbrž účelnost. Proto antisemitství znamená aversi k Židům, nikoli ke všem Semitům, homofobie a ne homosexualofobie je odpor k homosexuálům, většina bývá nadpoloviční a nikoli prostá, a to přes jisté – nemalé – utrpení, působené všem, kteří by chtěli mít v jazyce stejný pořádek jako v dobře uspořádané knihovně nebo v uklizeném šuplíku s nářadím.

Trpím, leč smiřuji se. S čím se arci smířit nemohu, jsou pokusy učinit jazyk lepším uměle, ex cathedra a mocensky: je nepochopitelné, že soudíme prokurátora Vaše, a přitom ponecháváme nepotrestány jazykové zločince, kteří se na konci 50. let podíleli na komunistické genocidě pravopisu, jež za sebou nechala češtinu primitivnější, chudší, plošší a zošklivělou, její uživatele osvojující si cizí jazyky pak tápající, zda v tom či onom slově psát -t- nebo -th-, ježto jazyk mateřský jim přestal být užitečným vodítkem.

Ač člověk mírný, jsem přesvědčen, že Ústav pro jazyk český, centrum a hnízdo těchto sociálně-jazykových inženýrů, je nutno vzít útokem, personál vystřílet do poslední sekretářky, budovy vypálit a děti pavědců odevzdat k převýchově dobrým jazykově konservativním rodinám, aby je již nikdy nenapadlo pokračovat ve zhoubném díle svých rodičů.

43 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5663

Býti monarchou není snadné: majestát lecčemus brání, a proto už od středověku existovala ctihodná instituce šaška. Bývala to osoba, moderním jazykem řečeno, pro trvalou duševní poruchu trestně neodpovědná, která tak mohla panovníkovi říkat to, co by, řečeno svéprávným, zakládalo crimen læsæ maiestatis, ale co přesto panovník chtěl a potřeboval slyšet. Pokračovat snad nemusím, náramně hezky popsáno to máme třeba u Shakespeara.

Šašecí živnost obnovila hlava českého postkomunistického státu, jenže jaksi naopak: Petr Hájek není osobou, která by pod ochranou imunity blbství říkala nevhodné a potenciálně trestné věci svému vladaři, nýbrž tím, kdo vyslovuje kontroversní myšlenky namísto presidenta a ten je pak podle reakce veřejnosti buď přijme nebo se od nich distancuje a Hájka spolu s rozvášněným davem za jeho prostořekost verbálně nakope do zadnice. Takže šašek naruby – antišašek.

V tomto světle je třeba vidět i poslední hradní affairu, vyvolanou možná jen potřebou odvést pozornost od australské ostudy. Klaus i Hájek dobře vědí, že typický volič, pivní tatík nebo, jak jej druhdy výstižně denotoval expremier Topolánek, české vepřo-knedlo, se bojí Němců, má komplex z Rusů a Američanů, pohrdá Slováky, Poláky a Ukrajinci, vůči Židům je podezřívavý, nesnáší cikánské parasity, k intelektuálům (kteří stejně všichni vystudovali za dělnické peníze) má aversi a buseranty teda fakt nemusí, a v tomto směru nelze proto šlápnout vedle: když se k tomu přidalo nepříliš hradnímu narcisu nakloněné a ne dost servilní chování pražského primátora, jenž nahradil Klausova milovaného patolízala Béma, mohlo se takříkajíc spojit příjemné s populárním. Tak příjemné s tak populárním, že místo rituálního nakopání se tentokrát his master's voice dostalo podpory a pochvaly.

Výsledkem je trapas a další ostuda, a pro Klause to znamená, že mu bude na Západě zavřeno ještě víc dveří, než doposud. Cestu k srdci a hlasu českého voliče si ovšem Klaus nepochybně našel. A když by bylo nejhůř, mohou příště s Hájkem říct něco peprného proti Cikánům.

22 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3681