Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Dejte televisi Nova námět na Hamleta a vyjde z toho Kameňák, nabídněte jí látku na Twin Peaks, a dostanete Hospodu.

Seriál Expositura, jehož uvedení doprovázel mohutný hype, je pro mě jednoznačně zklamáním. Ne snad, že bych byl schopen zhlédnout většinu dílů v celé jejich monumentální délce cca 70 minut kus, ale i to, co jsem viděl, mi pro získání základní představy stačilo.

Přes mamutí rozpočet a atraktivní thema, práci někdejšího OBOZu a kausu tzv. Berdychova gangu, ten seriál prostě nefunguje.

Hlavní problém vidím v nesmírné explicitnosti a nenápaditosti vyprávění, jež se odráží jak v dialozích, tak v obrazové složce seriálu. Tisíckrát opakované záběry na jakýsi sešlý průmyslový komplex, v němž by měla být expositura umístěna, kdykoli se má děj přenést dovnitř, komunikace mezi policisty ve výtahu nebo na schodišti, odbytý střih, prostě amaterismus dávající vzpomenout na normalisační seriálová béčka od autorů, jakými byl např. Karel Štorkán.

Co se vůbec nezdařilo, je drsný image herců. V provedení hlavní představitelky je jednoduše směšný, u ostatních, snad s částečnou výjimkou Roberta Jaškówa, nevěrohodný. Vysloveně trapní jsou zločinci a nejrůznější figurky kriminálně-podnikatelského podsvětí; nejhorší jsou ovšem ruskojazyčně-mafiánští zabijáci, působící vesměs jako vlastní parodie.

Pominu-li určité odborné nedostatky (ne, takhle to opravdu v policejní práci a na státním zastupitelství nefunguje), co mne na Exposituře asi nejvíc odrazuje, je neschopnost vtáhnout diváka do děje. Špatní herci v hlavních rolích, o něco lepší (Zuzana Bydžovská, Jan Dolanský) ve vedlejších, kde ale nemají co hrát, protože scenárista nezvládl svou práci, fadní kamera a střih, to je prostě smrtelný mix.

Takže od Novy zase jeden #EPIC FAIL.

66 komentářů
Kategorie: Film a televise
Počet zobrazení: 4999

Ve věku dvaasedmdesáti let zemřel dnes Jiří Gruša, jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století.

Snad mi prominete, bude-li dnešní nekrolog o něco osobnější.

Měl jsem ke Grušovi, resp. k jeho dílu, velmi blízký, osobní vztah. Román Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) byl jednou z vůbec prvních dotud ineditních knih, které jsem si po Listopadu koupil; myslím, že po Hrabalově Kouzelné flétně byla druhá. Znal jsem úryvky z románu již ze Svobodné Evropy a tím, co Gruša napsal, jsem byl nadšen. Nebyl to pro mne obyčejný román, který člověk přečte a pak odloží, ale Dotazník, stejně jako několik dalších děl české literatury, jako např. Hrabalův Anglický král nebo Kunderova Nesnesitelná lehkost bytí, dokázal radikálně a nevratně změnit moje nazírání na věci kolem sebe.

Když jsem četl Grušův brilantně sepsaný fiktivní dotazníkový dialog s komunistickým kádrovákem Pavlendou, uvědomil jsem si, že komunistická totalita, jejímž stereotypům jsem byl do té doby uvyklý, není normálním stavem této země, že komunisté zotročili člověka nejen materiálně, ale připravili jej, pod falešnými hesly socialistické humanity, o jeho vlast a s ní o samu podstatu lidství, připravili, nebo se pokusili, připravit jej o duši, a že země, kterou si – domněle navždy – podrobili a která byla i mou vlastí, může být opět báječným místem k životu, nikoli ovšem bez toho, aby slušní lidé, nedobrovolní vyplňovači bezduchých dotazníků, zvítězili nad těmi, kteří se je do dotazníkových forem a do zvrhlých kategorií své ideologie pokusili vpravit, snažíce se zredukovat člověka na pracovní sílu, jejíž pocit štěstí bylo možno zajistit dostatečným přísunem komodit socialistické spotřeby, panelákového bytu, piva, bůčku a občasné televisní estrády s Helenou Vondráčkovou.

Komunisté líčili historii této země v pseudonáboženských thesích jako staletí utrpení, zakončené vykoupením v socialistické revoluci, jíž se dějiny uzavřely a společenské vztahy získaly jedinou správnou, třídně spravedlivou – a ovšem i neměnnou a finální – podobu. Gruša ve svém románu ukázal docela jiný obraz dějin, a geniálně jednoduchými, minimalistickými prostředky popsal kulturou i tradicemi neobyčejně bohatou středoevropskou zemi, která od období barokního rozkvětu dospěla až k totální, totalitní redukci a od svobody k okupaci brutální, přezíravou koloniální mocností. V této zemi jsem žil a do Grušou vykresleného marasmu jsem se narodil.

Četl jsem i další jeho knihy, ale ty mi připadaly poněkud thesovité (Mimner aneb Hra o smrďocha), a ještě s většími rozpaky jsem sledoval jeho polistopadové působení v diplomacii: snad je to tím, že diplomacie je synonymem pro povrchnost a cynismus, jimž se ani Gruša neubránil.

Přesto pro mě Dotazník zůstal určující, definitorickou knihou, na jejíhož autora budu provždy vzpomínat s úctou a vděčností.

2 komentáře
Kategorie: Literatura
Počet zobrazení: 2477

Pravda a láska tedy zvítězila. Lež a nenávist se ovšem nedala jen tak lehce, vzdorovala celých osm měsíců, a kapitulaci vyhlásila s nepopiratelnou noblesou. Ladislav Bátora odchází do politiky, v níž patrně nepostoupí výš než na posici nosiče vody: není charismatickým vůdcem, který by svou rhetorikou strhával davy, neumí vůbec pracovat s medii a i osobnostně je spíše introvert, kancelářský typ.

Znám jej víceméně jen z Facebooku, kde měl, až do hackerské akce, svůj účet, a udělal na mě dojem civilním, slušným projevem, konservativismem a uměřeností. Dosti však eulogií.

Bátoriáda, pojímána v širším kontextu, je další manifestací jevu, který se objevil prakticky okamžitě po Listopadu a který není snadné vysvětlit, neboť zdánlivě vzdoruje deskripci v běžných politologických kategoriích. Ty nás poučí o pravici a levici, o liberálech a konservativcích, ale o Pravdě a Lásce, jež bez milosti stíná hlavy všem, kteří se před jejími koryfeji odmítají kořit, v učebnicích politologie nenajdeme nic.

Pozoruhodné je, že podobný jev tu byl i před válkou, kolem Masaryka a později Beneše se vytvořil nimbus podobný tomu, který vznikl kolem Václava Havla, a obdobné byly i průvodní znaky: orientace na západní země (a ostentativní pohrdání sousedními východoevropskými národy, notabilně Slováky, Poláky, Ukrajinci a Maďary), vazba na židovskou lobby (jež, mimochodem, má na vzniku samostatného Československa lví podíl, neboť Masarykovi z vděčnosti za jeho polenskou iniciativu pomohla v USA otevřít mnohé důležité dveře), plané moralisování majitelů pravdy, útoky proti disidentům (Deml) a fašistům (Gajda, Stříbrný) atp.

Proč se polistopadová společnost začala utvářet tak, že opět připomíná první republiku, jsem nikdy nedokázal věrohodně vysvětlit a nevím to ani nyní. Snad je to obdoba jevu, který se v psychologii a ethologii nazývá imprinting (vtiskování): to, co česká společnost po získání samostatnosti zažila poprvé, se jí vtisklo tak hluboko do společenského podvědomí, že poté, co pominuly nepříznivé poměry dvou diktatur, samočinně to zopakovala. Proto máme opět názorový monolith, otce národa-prvního intelektuála a národního guru, kolem něj skupinky pochlebovačů, Čapků, politicky sice naivních, avšak v mediích neuvěřitelně protežovaných intelektuálů, a jeho protipol, zvrhlé jednovaječné dvojče Václava Klause, to všechno včetně takových detailů jako nového Peroutky, Jakuba Patočky, a přirozeně také širokého spektra nepřejícníků a osob morálně tak pokleslých, že jim je – ovšemže zcela po právu – upírán přístup jak do medií, tak k veřejným funkcím.

Co že to má společného s Ladislavem Bátorou? Jen maličkost: to, že Masarykova a Benešova politika se ve zpětném pohledu ukázala být fatálně chybnou, a politické názory zavrženců se nám dnes nejeví vůbec tak strašlivými, za jaké byly tehdejší Pravdou a Láskou vydávány. Což je poněkud znepokojivá vyhlídka.

16 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3464

Tak nějak by si musel připadat ze šimpanse se právě vyvinuvší australopithecus, kdyby mu před jeskyní přistála helikoptera: nemohu tomu stále uvěřit, ale vše nasvědčuje tomu, že Česká pošta, státní organisace, od které by člověk očekával urgentní sdělení tak nejspíš v koupelně v potrubní poště, mi skutečně poslala SMS!

Jsem dojat a zároveň trochu znepokojen: není ten pokrok příliš překotný?

4 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2254

O zdařilém kousku z pera Fabiana Golga jsem psal nedávno. Nyní o mně vyšel další difamační text, jehož autorem je Rostislav (Ross) Hedviček, a pokud F. Golgo neomylně zjistil, že jsem na blondýnky, R. Hedviček ve mně odhalil přímo homosexuála. Vážně nevím, co si mám o sobě myslet a kterému z nich věřit, když ve skutečnosti jsem heterosexuál a líbí se mi brunety.

Oba texty se shodují v tom, že jsem vytuneloval Britské listy, avšak neschopné české soudy mi to neuměly prokázat. Na což se těžko dá říct víc než No comment.

S Hedvičkem se věci mají takhle:

Číst dál... 32 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 6304