Důležité upozornění!

Policie České republiky a šéfcensor Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara varují: citovat jakékoli texty z tohoto blogu způsobuje vážné risiko trestního stíhání! Četba na vlastní nebezpečí!

Takhle nějak mohl vypadat pád komunismu v Československu, kdyby byl pomalejší. Představuji si to živě: na televisní obrazovce se objevuje generální tajemník Jakeš a chválí obyvatelstvo, že sice proti straně a vládě demonstrovalo, ale jasně se přitom distancovalo od zkrachovanců a zaprodanců z Charty '77.

O čem mluvím? O včerejší návštěvě premiera Petra Nečase v Novém Boru. Gigant tam prý pravil: Chtěl bych velmi zdůraznit, že si vážím, že občané Nového Boru se nepřidali k těm demonstracím, které organisovaly neonacistické skupiny typu Dělnické strany. Svůj občanský protest vyjádřili naprosto odděleně. Pro jejich obavy z rostoucí kriminality má prý ale, jak uvádí ČTK, pan premier pochopení.

Pak se ještě Nečas neopomněl obout do Lukáše Kohouta, se kterým jednat nebude, jelikož je hochštapler (tedy Kohout, nikoli premier).

Napadá mne, že na příkladě Nečasovy arogance lze dobře demonstroval rozdíl mezi politikou v Americe a v (kontinentální) Evropě: zatímco v USA je politik placeným služebníkem občanů, v Evropě je stát pokračovatelem monarchy a občané jsou proto politikům podřízeni; ministerský předseda, případně president jako nejvyšší úředník země, je jejich šéfem a občané ho musejí poslouchat. Jen na politikovi je, zda a s kým bude jednat, pokud neuzná obyvatelstvem vybrané parlamentáře za svého majestátu hodny, má daně platící luza prostě smůlu a musí se víc snažit, aby si zvolila zástupce pozornosti svých politiků hodnější.

5 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 2869

Před několika měsíci jsem si koupil nová sluchátka: Sennheiser HD 595, tedy střední sluchátková třída. Problém byl, že jsem je nemohl ke svému počítači rozumně připojit, protože audio chipset ve starém motherboardu měl jen jeden výstup schopný dosáhnout potřebného výkonu pro jejich napájení, a ten jsem potřeboval pro externí reproduktory. Asi by bylo možné připojit reproduktory (které mají vlastní zesilovač) do některého jiného výstupu, ale toto řešení se mi zdálo překombinované a nesystémové, a proto jsem sluchátka provozoval prostě tak, že když jsem je potřeboval, zapojil jsem je do jacku na přední straně reproduktoru, čímž se reproduktory odpojily. Řešení sice funkční, ale nepříliš praktické, pracné, do signálu ve sluchátkách mi lezl 50Hz brum a zdířka se tím opotřebovávala, takže dříve nebo později by vypověděla službu.

Když jsem minulý týden desktop, po téměř pěti letech, upgradoval, s potěšením jsem zjistil, že výkon nového zesilovače postačuje, a tak jsem sluchátka trvale zapojil do přední zdířky, pro ně určené.

Zbývalo vyřešit otázku přepínání mezi reproduktory a sluchátky. Samozřejmě to jde myší, ale chtěl jsem něco jednoduššího. Jak známo, v Linuxu není nic nemožné, a tak jsem si napsal miniaturní skript v bashi, který přepnutí obstará, a přiřadil ho v Gnome ke klávese Alt+ScrollLock, kterou tak mohu sluchátka podle potřeby zapojovat a odpojovat:

#! /bin/bash

if ( pactl list | grep -q 'Active Port: analog-output-headphones' ); then
   pactl set-sink-port 1 analog-output
else
   pactl set-sink-port 1 analog-output-headphones
fi

Umí tohle váš kečup (resp. operační systém)?

14 komentářů
Kategorie: Počítače
Počet zobrazení: 6009

(Tento příspěvek je součástí dehonestační kampaně organisované Bezpečnostní informační službou, KSČM a Mossadem. Četba na vlastní nebezpečí.)

Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi? Protože ďábel vězí v detailu, a měl-li bych uvěřit jeho divokým disidentským historkám, právem bych očekával, že vše ostatní, co J. Štětina o své minulosti napsal, bude sedět jako – no, vy víte jak.

Jenže nesedí.

1. diskrepance, vstup do KSČ

O okolnostech senátorova vstupu do strany se dočteme ve Štětinově životopise toto:

Přihlášku do KSČ jsem podal někdy během roku 1965 během studií na VŠE. Nebyl jsem přijat. Důvody jsem se nedozvěděl, ale pravděpodobně to bylo díky udání, které někdo učinil a stěžoval si na původ matky. Systém přijímání do strany byl založen na tom, že adept musel nejdříve absolvovat roční kandidátskou lhůtu. Tu jsem nastoupil znovu někdy v roce 1966 a stal jsem se členem fakultní organizace KSČ Vysoké školy ekonomické v roce 1967. Stal jsem se pomocnou studentskou vědeckou silou profesora Oty Šika a na fakultě jsme šířili principy liberální ekonomiky a zásad zainteresovanosti člověka na výsledku jeho práce. Z dnešního pohledu směšně samozřejmé věci, ale v té době byly takové ekonomické úvahy hlavnimi ideology strany považovány za kontrarevoluční. Tehdy moje přesvědčení, že se dá komunistické hnutí reformovat do podoby, která by ctila svobodu jedince, svobodu podnikání a zejména svobodu trhu vrcholilo. Bavil mne vzdor a oponování.

Než si estebáci Štětinu předvolali k výslechu, některé údaje si o něm zjistili. Konkrétně se v úředním záznamu píše: K osobě Štětiny je dále známo: v KSČ byl od r. 1963 do prověrek. Což znamená, že přihlášku musel podat někdy v r. 1961–2 (čekatelská lhůta byla předtím dvouletá), v době začátku svých studií, a když se mu tento údaj přestal hodit do CV, prostě si ho pozměnil a nahradil líbivým vyprávěním o prvním neúspěšném pokusu a o Šikovi.

2. diskrepance, cesty do SSSR

Životopis uvádí:

Jako vodák a horolezec jsem navštívil Sovětský svaz pětkrát. Byly to tyto cesty:
  • Altaj, červenec 1968 první kompletní prvosjezd řeky Katuň, raft, kajaky první český výstup na nejvyšší horu Sibiře Běluchu
  • Altaj, 1973 sjezd řeky Čuja, raft sjezd Katuně v úseku Usť-koksa-Gornoaltajsk, raft sjezd řeky Bija, raft
  • řeka Ob, 1981 sjezd řeky Bija, raft, kajaky sjezd řeky Ob na sportovních plachetnicích Chvála bláznovství a Svatá Magdaléna
  • 1987 sjezd řeky Malý Jenisej, raft sjezd řeky Jenisej na dřevěném voru
  • 1989 sjezd řeky Bachapča, raft

V dotazníku z r. 1977 je ale něco jiného, konkrétně se píše o asi 8 turistických cestách v letech 1959 až 1972, a o tříměsíčním pobytu v r. 1972. Tedy další lež.

3. diskrepance, výslechy na StB

Hrdinný disident měl podle svých slov být StB vyslýchán ještě dvakrát, v r. 1987 a 1989, a od r. 1984 měl být veden jako nepřátelská osoba. Jenže ve spise nic takového není a v registru svazků není ani zmínka o tom, že by ke Štětinovi existoval ještě další spisový materiál, třeba i skartovaný.

Proč? Occamova břitva nám napoví: protože se žádné takové výslechy neuskutečnily, Štětina byl pro StB zablokován shora a ta se proto o jeho další činnost nesměla zajímat.

4. diskrepance, návrat do komunistické strany

Životopis:

Okupace Československa byla zlomem, kdy jsem pochopil, jak jsme se my, vnitřní rozvraceči bolševismu mýlili. Sovětská agrese byla pro mne důkazem, že komunismus není reformovatelný, že ho nejde zlidštit, že je možné ho jenom odstranit. Doba podpisu potupné smlouvy vnucené státním představitelům Československa v Moskvě a přelom roku 1968 a 1969 byl pro mne dobou sebereflexe a vzteku a lítosti nad vlastním omylem. Vrátil jsem rudou knížku ještě před prověrkami a byl jsem nadosmrti vyléčen ze snah komunismus měnit k lepšímu. Prošel jsem si období tichého vnitřního pokání, které mne utvrdilo v tom, že cesta ke zničení bolševismu musí existovat. Stydím se, že jsem potřeboval k pochopení nepřeměnitelnosti komunismu tak silný úder jako byl Srpen. Ale taky s odstupem několika desetiletí s úsměvem vzpomínám na onoho mladého muže rozhodnutého porazit bolševika jeho nápravou. Trochu mu závidím zápal, čistotu úmyslu a tehdejší velkou schopnost filantropie.

Fakta:

Estebácký udavač s krycím jménem Alex vypověděl, že v přímém rozhovoru zjistil u Ing. Štětiny, že si na pracovišti […] opisoval některé body z Charty a část signatářů. Jeho osobní názor byl proti Chartě, zejména ve věci zahraničních zájezdů[…] Ing. Štětina je vyškrtnutým členem KSČ a čeká, že mu bude zpátky nabídnuto členství v KSČ.

Tušíl Štětina, že Alex je denunciant? To je velmi nepravděpodobné, v atmosfeře února 1977 by si stěží kdo dovolil opisovat Chartu před někým, komu nedůvěřuje. Proto lze věřit i tomu, co Alexovi tehdy řekl, když je to navíc v souladu s tím, co o tři měsíce později napsal do svého životopisu:

Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana, budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích je podle mne jediná síla, která může změnit společnost v současné třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Vyškrtnut ze strany jsem byl kvůli odlišnému názoru na způsob řešení krizové situace v r. 1968. Své vyškrtnutí považuji za zcela logické, neboť odpovídá zásadám demokratického centralismu. Zdůrazňuji, že jsem si svého členství ve straně vážil. Přesto nejsem po svém vyškrtnutí zatrpklý. Události mne vedou pouze k hlubšímu přemýšlení a hledání kontextů v širších souvislostech.

Píše takto člověk, který prozřel a pochopil, že komunismus je zlo? Naprosto ne, takhle píše oportunista, který z reformního komunismu vystřízlivěl a rád by svoje pochybení napravil.

Štětinův dnešní životopis proto i na tomto místě není nic víc než vylhaný kýč.

26 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 4397

Jsem vlivovou osobou nebo agentem BIS a odhalil mne Jaromír Štětina, senátor a čestný člověk, který nikdy se žádnou tajnou službou nespolupracoval a žádný vázací akt nepodepsal.

Aktualisováno.
Zde se k tomu vyjadřuji pro Týden.

17 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 3320

Tento víkend přinesl dosud nejostřejší konflikt mezi nespokojenými obyvateli Šluknovského výběžku a policií, při kterém došlo na kameny, lahve, petardy a vodní děla. To není dobré, od takového střetu není daleko k regulérní pouliční válce, a od pouliční války k regulérnímu pogromu, což by bylo to nejhorší, co by se mohlo stát. Už teď musí být pro severočeské Romy adrenalinovým zážitkem vyjít na ulici, a bez ohledu na to, že frustraci místních chápu a rozumím jí, nemohu tento způsob řešení problémů akceptovat. Zde už přestalo jít o právo na svobodu projevu, čeho se lidé na Severu dožadují, je, bohužel, svoboda nepopulární menšinu lynchovat, a takové právo nemůže být v demokratickém právním státě nikomu přiznáno.

Docela rozumím tomu, že vedení policie v sobotu sáhlo k tvrdosti, patrně až za hranicí zákona: je to výsledek policejní bezradnosti a nervosity. Kubice a jeho lidé si uvědomují, že potlačit demonstrace problémy jen oddálí a represe může snadno učinit z představitelů Vandasovy strany hrdiny a mučedníky, na druhou stranu ovšem nedokáže hněv, jímž jsou demonstrace motivovány, jakkoli tlumit nebo usměrňovat, a tak jen bezradně čeká, že emoce vyvanou a věci se vyřeší jaksi samy. Což se zatím neděje.

Protiromské protesty jsou výjimečné svou spontaneitou: od listopadu 1989 se lidé nikdy v podobném počtu neshromáždili k prosazování politických požadavků, aniž by taková demonstrace byla pečlivě organisována, buď hromadnými svozy odborářů do hlavního města, nebo emocionální manipulací jako v případě televisní stávky nebo serie akcí typu Děkujeme, odejděte!.

Tato spontaneita může vést k tomu, že se podobné demonstrace rozhoří i jinde, a pokud by přišel dostatečně silný podnět, nejsou vyloučeny ani protesty na celostátní úrovni; troufám si tvrdit, že kdyby populistické křídlo mělo takového vůdce, jakým býval Miroslav Sládek, už by se takové protesty konaly.

Politická representace to tuší, a proto se v otázce romského problému snaží být pokud možno neviditelnou: jestliže by protesty odsoudila, jak to požadují proromští aktivisté, fakticky by tím dala legitimaci Vandasově politice, pokud by je některý politik podpořil, riskoval by hněv z Bruselu – vláda i president jsou tedy mezi dvěma mlýnskými koly, a každé veřejné vyjádření může jejich postavení jen zhoršit. A ovšem, kdyby politici řekli pravdu, totiž že romský problém řešit nebudou, protože žádné řešení nemůže být účinné v horizontu jejich politické představivosti a zájmu (tedy jednoho, nejvýše dvou volebních období), jen by přilili oleje do ohně. Celkem vzato prekerní situace.

Nemohu si odpustit poznámku, že problematika soužití Čechů (v ethnickém smyslu) s Romy v některých aspektech připomíná předválečné soužití Čechů s Němci: politici tehdy vycházeli vstříc chauvinistickým lidovým náladám a prováděli protiněmeckou politiku, jejímž korektivem byl, stejně jako dnes v případě Romů, pouze nátlak zahraničních institucí. Nedostatečný a vposledku kontraproduktivní.

Neměli bychom podléhat ilusi, že většina veřejnosti nesdílí rasové předsudky: z diskuse u mého minulého textu na toto thema vyplynulo, že jinak inteligentní lidé se domnívají, že každý Rom je geneticky handicapován tak, že jeho IQ je proti Neromovi v průměru o 20–30 bodů nižší, takže je nevzdělatelný a jediným štěstím pro něj je domněle vynikající systém českého zvláštního školství, které mu umožní získat aspoň omezené, základní vzdělání. Tuto determinaci lze překonat jen tak, že je romské dítě odmalička vychováváno v bílé rodině, ale i takové dítě se leckdy zvrhne – co přesně si pod tímto zvrhnutím představit, pisatel bohužel neupřesnil.

Z takových východisek lze ale dojít jen k Hitlerovi, případně Gaudinovi, a kdokoli se pokusí vysvětlit průměrnému Čechovi reálné možnosti, které má stát k disposici, bude označen v lepším případě za pitomce, v horším za agenta bruselské konspirace, který podobně jako Michael Kocáb, Džamila Stehlíková a jim podobní za jidášský groš zrazuje národní zájmy a podporuje romské parasity proti svému vlastnímu národu.

Mám stále silnější pocit, že toto představení, jež se v minulých týdnech dostalo do nebývalých obrátek, neskončí dobře, buď pro Čechy, nebo pro Romy, případně – a nejspíš – pro jedny i druhé…

Aktualisováno.
Na článek reaguje na svém blogu Guy Peters.

54 komentářů
Kategorie: Politika
Počet zobrazení: 5358